Loni v září zasáhly Jesenicko katastrofální povodně, ze kterých se region dodnes vzpamatovává. Česká Ves patřila mezi nejponičenější lokality. Voda, která by nyní v říčce Bělé sahala maximálně pod kolena, v září kompletně zničila několik domů i most, který spojuje dvě části obce.

Dokud nepostavili nový, byla část vesnice odříznutá od rychlé pomoci. Na březích Bělé i krajích silnice jsou dodnes vidět urvané kusy betonu.

Třiadvacetiletá Markéta Komínková žije s rodinou kousek za tímto mostem. Už zdálky kolemjdoucího vítá velký nápis Kozí farma u Komínků nad vstupní branou.

Vedle ní stojí nová bouda, která slouží jako malá prodejna, kde rodina prodává produkty z kozího i kravského mléka, vajíčka nebo med.

Na zahradě zrovna dva mladí muži srovnávají traktůrkem půdu. Markéta vychází z domu s naloženým tácem a pokládá jej na stůl opodál.

„Poručili si palačinky,“ usmívá se mladá žena oděná do bílého mlékárenského úboru. Usedne ke stolu a zavolá svého přítele a jeho bratra na svačinu.

Farmářkou odmalička

Loni v září Markéta převzala celou ekologickou farmu od rodičů. „Už odmala jsem na farmě pomáhala. Trávila jsem tu veškeré víkendy, odpoledne po škole i celé prázdniny a hrozně mě to bavilo,“ popisuje.

O tom, že hospodářství jednou převezme, se s rodiči bavila už na základní škole. Z toho důvodu se také rozhodla jít na Střední školu zemědělskou a veterinární v Lanškrouně. „Tam jsem se naučila i věci, které jsme do té doby nedělali dobře. Tak jsem sem potom přinášela osvětu,“ směje se.

Nyní Markéta pracuje jako asistentka pedagoga v nedaleké základní škole a k tomu dálkově studuje na Agronomické fakultě Mendelovy univerzity v Brně.

Na otázku, jak toto všechno zvládá, odpovídá jednoduše: „Občas moc nespím. Ale určitě to jde zvládat, když člověk chce. Řekla bych o sobě, že jsem hodně pracovitá, takže mi to nedělá takový problém.“

Statek v České Vsi patřil už jejímu dědečkovi. Když se do něj s rodiči přistěhovali, bylo tu pár slepic a králíků.

„Prastrýc tu pak choval býky, vždy tady nějaká zvířata byla. Když jsem byla ve druhé třídě, dostal táta kozu. Pak se to začalo přirozeně rozrůstat. Přece koza nebude sama, tak jsme pořídili druhou, pak třetí… Když jich bylo patnáct, rozhodli jsme se pořídit i stroje a začít dojit strojně, protože se to už nedalo zvládat,“ vzpomíná.

Nyní za domem pobíhá přes čtyřicet koz, nyní i 43 kůzlat, dvě dojné krávy, dvě masné krávy, slepice, králíci, tři koně, lama a osel. „Brzy si pojedeme pro klokanici, od povodní je v azylu ve faunaparku. Výběh měla dole u domu a ten byl celý pod vodou, museli jsme jí postavit nový,“ vysvětluje Markéta.

Vstávání před šestou

Aby dokázala skloubit farmu s prací ve škole, vytvořila si denní rutinu.

„Ráno vstávám před šestou. Jdu podojit, všechno pokrmit, vypustit, obstarat a odcházím do práce.“ Po práci se věnuje přípravě mléčných výrobků a prodeji. Při jejich výrobě Markéta nepoužívá žádné chemické konzervanty, vše vyrábí ručně a – jak sama říká – trochu metodou pokus-omyl.

„Mám třeba deset pokusů, než se mi povede něco, co je opravdu dobré,“ líčí.

Základní recepty vytvořila její matka, zbytek se učí za pochodu v sýrárně. Naučila se vyrábět tvarohy, jogurty, tvarohové dezerty nebo máslo.

 „Teď se učím dělat zrající sýry, zkoušela jsem i camemberty. Ty se zatím moc nepovedly, ale to se člověk naučí. Nově dělám i korbáče,“ popisuje. Vyzkoušet si chce i plátkové sýry jako eidam nebo goudu.

Po povodních přešla do ekologického zemědělství (díky tomu může získat více dotací). Nemusela nic měnit, všechno dělá stejně jako dřív.

„Většina malých farmářů v živočišné výrobě přirozeně splňuje většinu ekologických požadavků. Jediné, co může být trochu omezující, je povinnost používat ekologická krmiva. Ale když si je člověk vyrábí sám a zároveň sám hospodaří ekologicky, tohle omezení odpadá.“

Jediné, co jí přibylo, je množství papírů. Přiznává to, na čem se shoduje většina zemědělců – přes den je člověk farmář a po nocích dělá byrokracii.

Výrobky Komínků získaly ocenění Jeseníky originální produkt, který označuje kvalitní výrobky a služby spjaté s tímto regionem. Markéta byla rovněž loni za svou práci nominována na Cenu Josefa Vavrouška v kategorii Ekozásek.

Prodejna odplula, ale připlaval kohout

Farmu oficiálně převzala jen čtrnáct dní před povodněmi. Poté jim voda zaplavila celý dvorek i spodní patro domu. S rodinou se neevakuovali, nechtěli nechat zvířata samotná.

„Nečekali jsme, že to bude tak strašné. Pár dnů předtím táta s přítelem alespoň vybagrovali rigol na kopci nad pastvinami, který svedl část vody mimo,“ líčí mladá žena.

„Pak už jsme se jen dívali, jak voda pomalu stoupá. V jednu chvíli byla až po nápis,“ ukazuje prstem na název jejich farmy nad bránou. Vedle ní stojí zmíněná nová prodejna.

„Ta stará vyplula z brány a odplula pryč. Přišli jsme i o veškeré vybavení na zpracování mléka, v domě byl metr vody. Zůstal mi jen pasterizační kotel na mléko, jinak jsme vše kupovali znovu,“ posteskne si Markéta.

Tento článek je součástí série textů, v nichž mapujeme vztahy mladých lidí k jejich domovským regionům. Rozebíráme důvody k odchodu, ale i návratu a setrvání v rodném kraji. Projekt je financován Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky.

Zvířata přežila všechna bez újmy, rodina Komínkových je před povodní odvedla na bezpečné místo nahoře za domem.

Naopak se jejich farma rozrostla ještě o jeden přírůstek. Když jde Markéta nabrat suché pečivo na svačinu pro zvířata, ze stodoly se ozve hlasité kokrhání.

„To je náš nový hlídač, přinesla ho sem voda,“ ukazuje farmářka na senem vystlanou plastovou bedýnku, ve které posedává kohout. „Pojmenovali jsme ho Jenkins. Mezi naše slepice nemůže, protože tam už jeden kohout je. Tak tráví čas tady dole se psy.“

„Nebýt lidí, můžu se jít klouzat“

Markéta se převleče do černých pracovních kalhot a se kbelíkem plným dobrot pro zvířata vychází po svahu na pastviny.

„Sama bych to nezvládla. Ty škody byly fakt velké. Nebýt lidí, můžu se jít klouzat,“ vypráví při chůzi. Po přírodní katastrofě dorazili dobrovolníci, kteří pomohli s úklidem i rekonstrukcemi a zároveň jí poradili, aby si založila sbírku na platformě Donio.

 „Podařilo se nám získat okolo 300 000 korun, za které jsem pořídila veškeré zničené vybavení v sýrárně. Nekupovala jsem nové věci, vše je z druhé ruky. Nepotřebuju nic nového, jen aby to fungovalo a já mohla začít pracovat,“ popisuje.

„Ohlas byl opravdu velký, lidé chtěli pomoct. Všichni byli zlatí, strašně zlatí,“ říká Markéta s vděčností.

Když vyjdeme na pastvinu, stačí jí jen zakřičet a celé stádo se k ní sbíhá. „Jsou to vymazlené holky, jsou zvyklé na lidský kontakt i na děti ze školy,“ popisuje farmářka.

A je to poznat. Všechna zvířata, až na lehce stydlivou lamu Karla, zvědavě krouží okolo nás a nechávají se i pohladit. Osel, lama a krávy přitom pocházejí ze špatných podmínek, odkud je Markéta zachránila.

Během rozhovoru odbíhá prodat několik sklenic s mlékem. „Otevřeno máme vždy v pondělí, středu a pátek odpoledne poté, co přijdu z práce. A o víkendu. U brány máme zvonek, takže i když jsem na pastvině nebo něco dělám, jen seběhnu dolů a obsloužím,“ vysvětluje.

Nejčastějšími zákazníky jsou turisté: „Drží nás hlavně cyklisté, protože máme naši kozí farmu i na cyklistické mapě.“ Lidé z okolí u Komínků až na výjimky nenakupují.

„Mám teď takovou vizi – naučit místní, že si sem můžou přijít pro mléko, sýry, vajíčka, domácí výrobky. Nemyslím si, že bych ceny měla nějak přestřelené. Třeba mléko za 25 korun nebo vajíčko za pět padesát. To přece není tak hrozné, když si vezmu, co se prodává v obchodě,“ přemýšlí mladá žena s tím, že moc nerozumí tomu, proč lidé radši nasednou do auta a zajedou si do supermarketu pro trvanlivé mléko.

„Připadá mi to nelogické koupit si obarvenou vodu, když mají přístup k něčemu kvalitnímu. Ale možná je to o zvyku,“ dodává Markéta.

O osvětu se snaží i v práci na základní škole: „Když probíráme přírodopis nebo něco o zvířatech, vezmu děti ke mně na farmu. Místo učení z učebnic si můžou na zvíře sáhnout, povykládáme si, ochutnají mléko.“

„Spousta dětí sice žije na vesnici, ale krávu viděly maximálně v televizi, tady si ke zvířatům mohou udělat vztah,“ doplňuje.

Jídlo z vlastních zdrojů

Markéta se už delší dobu snaží o co největší potravinovou soběstačnost. „Nechci chodit do obchodu, nebaví mě to. Takže co jde, to si vyrobím sama,“ říká.

Její rodina kupuje mouku, sůl, cukr či koření. „Jinak si všechno dělám doma – včetně těstovin.“ Soběstační jsou také s masem, mají drůbeží a hovězí.

V záhonech opodál roste zelenina, nad domem mají také pole s bramborami. „Máme velkou rodinu, hodně toho sníme sami. Ale když někdo ze sousedů přijde, není problém – ráda se podělím,“ podotýká Markéta.

„Je to těžká práce,“ říká bez zaváhání, proč si myslí, že se mladí lidé do zemědělství moc nehrnou. „Ze začátku to vypadá hezky – pořídíš si zvířata, vyčistíš pastviny. Ale postupně se začnou nabalovat problémy, které ne vždycky umíš vyřešit.“

Podle farmářky je zemědělství práce, jež se jen těžko opouští. „Jakmile do toho jednou spadneš, už jsi v tom. A pak zjistíš, že třeba ani nemůžeš jet na dovolenou. A to je pro mladé lidi problém. Každý chce cestovat, podívat se po světě. Jenže tady jsi uvázaný.“

Markéta zmiňuje i systémové překážky: „Začneš hospodařit, všechno vypadá v pohodě, ale pak přijde kontrola a zjistí, že máš někde neposekaný flek – a už ti krátí dotace. Nebo je musíš i vracet.“

Pro někoho, kdo začíná bez většího kapitálu, to může být likvidační. „Když po tobě chtějí třeba milion, který nemáš, prostě to vzdáš.“

Kdo mohl, ten dávno odešel

Jesenicko je jeden ze strukturálně postižených regionů, který se vypořádává s odlivem mladých obyvatel.

„Málokdo tady zůstal. Kdo může, jde pryč. Fakt tady není co. Ten, kdo měl možnost a upíchl se, tu zůstal. Ten, kdo ne, prostě odešel,“ popisuje farmářka, čeho si všímá u svých vrstevníků.

Region podle ní mladé lidi nepřitahuje. Jako příklad uvádí i svou sestřenici, která se sem přistěhovala z Třeboně, ale ani ona tady nenachází příznivé podmínky – i jako kvalifikovaná zdravotní sestra podle Markéty vydělává „směšně málo“.

Systémová podpora mladých lidí podle ní chybí a v některých oblastech, například právě ve zdravotnictví, se situace dostává na hranici kolapsu.

Jak mladé v regionu udržet? „Je fakt těžké vymyslet, co tady dělat. Na celém Jesenicku v podstatě nejsou žádné firmy, kde by mladý člověk chtěl pracovat,“ říká.

Sama se o odchod pokusila – krátce po škole zamířila do Ostravy. Pracovala tam ve firmě, ale dlouho nevydržela.

„Po třech měsících jsem se vrátila domů. Nějak jsem to asi úplně psychicky nezvládla. Já nedokážu být ve městě, strašně se mi tady po tom stýskalo. Jeseníky zbožňuju, i když nemám moc času se po nich jen tak toulat. Ale mám to tady prostě ráda,“ vysvětluje Markéta.

Ve městě podle ní mají lidé úplně jinou mentalitu. „Já jsem zvyklá být na vesnici, máme to tady trošku stmelené. Jsme tu v tom údolíčku hezky namačkaní, máme k sobě blíž,“ dodává s tím, že ona sama by Jesenicko už za nic jiného nevyměnila.

Autor: Marie Dámková

Zdroj: DeníkN.cz