Snad už po pětašedesáti letech přestalo převládat ono kolektivní sebemrskačství, či spíše hanobení těžko uchopitelného fenoménu, jemuž se říká „povaha národa“, podle kterého Češi byli pomyslnými ostudnými vítězi v soutěži o pořadí ve válečné kolaboraci. Zrádců bylo nejspíš tolik jako jinde. A obavy o to, že jsme národem, který nemá hrdiny, jsme už možná také rozptýlili. Mimochodem: tolik vysokých důstojníků - generálů a plukovníků - nepadlo v odboji proti okupantům snad nikde jinde v nacisty okupovaném světě. Takoví Francouzi dělají kolem pařížského povstání velkou (a oprávněnou) slávu, zatímco my jsme Květnové povstání dlouhou dobu ponižovali kvůli nejprve komunistickému výkladu, že jedinou zásluhu o osvobození matičky Prahy má Rudá armáda, a později proto, že jsme si potřebovali dokázat, jací jsme to vlastně byli zbabělci, kteří se „do toho“ pustili až za minutu dvanáct, když už bylo hotovo. To, že lidé bojovali, a skutečnost, jak bojovali, jsme jaksi přehlíželi.
Bojová akce proti Reinhardu Heydrichovi byla historiografií minulého režimu banalizována, ba odsuzována, protože nezapadala do systému ojedinělého komunistického odboje a jediného vítěze nad zhitlerizovaným Německem -- Sovětského svazu. V evropském, ba světovém měřítku byl ovšem útok na říšského protektora unikátní akcí, nemající obdoby, a hrdí na ni by měli být ještě naši prapotomci a jejich děti a vnuci. Celý ten epos kolem zabití Reinharda Heydricha by měl někdy v budoucnosti vstoupit do hrdinských mýtů, bez nichž se existence žádného společenství, včetně národa, neobejde.
Dokonce už se zdá, že překonáváme syndrom upšoukaného čecháčkovství a začínáme se svými hrdiny alespoň trochu pyšnit, byť ve srovnání s jinými to stále ještě není ono. Ale, Bůh zaplať, už je tolik neponižujeme a neurážíme jako v minulosti. Čímž nemyslím jenom minulost komunistickou, v níž byl jediný nepřekonatelný hrdina Julius Fučík a potom dlouho nic, či tu „demokratickou“, ve které jsme v tomto ohledu rozpačití sami ze sebe přešlapovali značnou dobu v koutě.
Do stavu normálnosti se snad vrátilo chápání českého prožitku Velké války v mnoha ohledech. Skončilo období, v němž to v českém milieu vypadalo - jak už výše naznačeno --, že celý svět kromě nějakých bezvýznamných cípů osvobodil Stalin v čele hrdinných krasnoarmějců a že náš odboj byl tvořen téměř výlučně nositeli nebo alespoň kandidáty rudých knížek. A jsme snad venku i z vytváření jiného černobílého pocitu, že v odboji se žádní komunisté nevyskytovali a v květnu na našem území nebyl pražádný sovětský voják. Obojí by byla lež a stejné překrucování historie jako ono před tím. Snad už jsme z toho venku a dokážeme své dějiny hodnotit střízlivě a realisticky.
Což ovšem neznamená, že bychom neměli na naši historii nahlížet také s vědomím hrdosti na všechny ty statečné, kteří se na ni podíleli. A také s úctou a pohnutím vůči těm, kdož padli. Neboť toho není nikdy dost, byť se to občas někomu zdá jako přílišné patetizování. Úcta k oběti, přinesené za správnou věc, by měla být nekonečná. A měla by trvat i po oslavách. Říká se tomu paměť národa. Také by šlo tuto čestnou povinnost uvědomění si minulých statečných nazývat pamětí kořenů. Ty zalité krví bývají nejpevnější.
VLADIMÍR KUČERA
