Jedná se o ucelenou publikaci o tom, proč a v jakých souvislostech a jakým způsobem u nás probíhala kolektivizace zemědělství. Kniha je doplněna dobovými dokumenty, fotografiemi a karikaturami. Historik neopomíjí také otázku problematiky činů proti lidskosti, který komunistický režim páchal za celou svou existenci. Kniha má v úvodní části exkurz do historie dějin sedláků a rolnického lidu, zejména dobu nevolnictví a roboty. Největší částí je zhodnocení doby krušných a zločinných 50. let, kdy tehdejší Státní bezpečnost a její donucovací taktiky a způsoby likvidovaly tradiční československý venkov a snažili se zlomit odpor sedláků za použití často i brutální síly. Dá se však říci, že sedlák zůstal v zásadě nezlomen. Dosud nejrozsáhleji je zmapována smutně proslulá Akce K(kulak), v jejímž průběhu byly stovky selských rodin vyhnány ze svých domovů, zbaveny polí, strojů, hospodářských budov a zvířectva, vysídleny bez možnosti návratu na podřadné práce do cizího prostředí. Pronásledování hospodáři byli označeni za škůdce a nepřátele a byli uvězněni a nasazováni na nejtěžší práce.
Období let 1945 - 1948 historik hodnotí jako dobu, kdy situace postupně nazrávala. Všímá si zákazu agrární strany a dalších stran, které byly neoprávněně označeny za provinilce proti národním a státním zájmům ČSR po Mnichovu. Byla to doba, kdy začaly sílit obavy zemědělské veřejnosti z hrozby kolektivizace. Komunističtí vedoucí představitelé toto dementovali a tvrdili, že v Československu kolchozy nebudou. Vznik státních statků a náměty na zakládání výrobních družstev však ukazovaly něco úplně jiné a racionálně uvažující sedlák tomuto lhaní nevěřil.
Autor si dále všímá výsledků voleb 1946, kdy získáním klíčových ministerstev vnitra a zemědělství komunisty, se venkov dostal pod tlak a manipulace. Komunisté dohody, které vznikaly na platformě tehdejší Národní fronty, často obcházeli a prosazovali úzce stranické zájmy. Nově zamýšlená pozemková reforma byla vymezována mimo původně dohodnutý rámec. Měla v sobě prvky, které narušovaly soukromé a svobodné zemědělské podnikání. Nekomunistické strany to pochopily a snažily se tuto situaci zvrátit. Půdu po odsunutých Němcích často dostávali bezzemci, kteří nemuseli mít zkušenost s prací na půdě a mnohdy byli v rukou místních komunistických předáků a jejich nebezpečného populismu.
Únorový převrat roku 1948 byl skutečně zlomový. Urychleně byla schválena paralyzovaným parlamentem soustava opatření, která vycházela z tzv. Ďurišových zákonů z roku 1946 a Hradeckého programu z dubna 1947. Ústavou 9. května z roku 1948 v článcích 158 a 159 se stanovilo, že nejvyšší přípustná výměra půdy, které smí být v soukromém vlastnictví jednotlivce nebo spoluvlastníků nebo společně hospodařící rodiny, je 50 hektarů, a že soukromé vlastnictví půdy je u zemědělců, kteří na ní sami pracují, do výměry 50 hektarů zaručeno. Toto byl začátek konce svobodného života a podnikání na vesnicích, který otevřel cestu ke kolektivizaci doprovázenou zakládáním Jednotných zemědělských družstev.
Další část knihy věnuje autor mechanismům politické moci, kdy výsledky jednání na půdě KSČ přejímá tehdejší vláda a posléze schvaluje parlament. Po likvidaci větších vlastníků půdy dochází k další fázi. V knize se píše: „Zatímco v předchozím období šlo komunistické straně o získání podpory většiny vesnice pro likvidaci statkářů a velkostatkářů, nyní mělo být využito hospodářských a sociálních zájmů nižších rolnických vrstev k jejich konfrontačnímu zaměření proti zbylým větším sedlákům (vesnickým kapitalistům). Ti měli být v nejbližší době od rolníků izolováni a vytlačováni tak, aby byli v další fázi, v níž by rolníci již dobrovolně vstupovali do výrobních družstev, tedy „teprve při hromadné kolektivizaci“, zlikvidováni jako třída.“
Tato taktika postupného zavádění nových forem hospodaření komunistů se ukázala být účinnou a zároveň v začátku falešně otupovala agilitu radikálů uvnitř KSČ. Postupně se však ukazovala pravá tvář režimu. Zde historik rozvádí: „Především ale byla tehdy učiněna tečka za ještě nedávnými sliby, že v Československu kolchozy nebudou. Ve stejné době vymizely i zavádějící propagandistické výroky o tom, že Hradecký program vyhlásili komunisté jako program rolnického socialismu, jehož rámec, zejména pokud jde o soukromé vlastnictví a držbu půdy či jiných výrobních prostředků, nebude v budoucnu překračován. Stále méně se připomínala oficiální ujištění o podpoře soukromé zemědělské malovýroby vyslovená na pražském celostátním sjezdu rolnických komisí z 28.-29. února 1948 a opakovaně v tzv. Nitranském programu ze dne 4. dubna 1948. Tento slovenský program byl vyhlášen na sedmdesátitisícové rolnické manifestaci, svolané k stému výročí zrušení poddanství a roboty a k podpoře aktuální vládní zemědělské politiky. Navrhovaná opatření měla za pomoci státu a tradičního družstevnictví povznést úroveň soukromého malorolnického hospodaření, usnadnit práci a život vesničanů. I o tomto programu se však záhy přestalo mluvit a psát.“
Karel Jech v kapitole příznačně nazvané „pojmenování nepřítele“ se zabývá historií pojmu kulak. Cituji: „Ani zdaleka však nešlo jen o jakýsi jazykový spor. Označení akutního třídního nepřítele bylo třeba i obsahově vymezit. I o tom se v poúnorových poměrech vedly mezi politickými, zemědělskými a bezpečnostními pracovníky mnohé diskuse. Nejčastěji se nabízelo mechanické hledisko výměru půdy ve vlastnictví či pachtu, nebyla však shoda v tom, kde končí tzv. střední rolník a kde začíná kulak: při 20, 15 nebo i méně hektarech, šlo-li např. o vyšší bonitu půdy? Jiní, mezi nimi i předseda vlády A. Zápotocký, nepovažovali za nutné vycházet z počtu hektarů, nýbrž ze zjištění, kdo odvádí či neplní zemědělské dodávky...“
Jistým paradoxem je, že „....ještě čerstvá Ústava ČSR z 9. května 1948 zaručovala přitom soukromé vlastnictví půdy jednotlivce, spoluvlastníků nebo společně hospodařící rodiny až do výměry 50 ha. Tato záruka, právě tak jako ustanovení o ochraně drobného a středního podnikání a o nedotknutelnosti osobního majetku, začala však být již v roce 1948 hrubě porušována.“
Další část knihy je zaměřena na hodnocení dobových zákonů, výnosů a nařízení a jejich pofidérního charakteru. Následky nenechaly dlouho na sebe čekat: „V aktivitách směřujících k vyhledávání osob vhodných k trestnímu postihu, ve shromažďování udání, svědectví a jiných informací potřebných pro vyšetřovací činnost, pro konstrukci obvinění i formulaci obžaloby se též na vesnicích stále častěji objevovali pracovníci Státní bezpečnosti. Souviselo to mimo jiné s tím, že na základě vládního nařízení č. 48/1950 Sb. z 23. května 1950 byla Státní bezpečnost vyčleněna z resortu ministerstva vnitra a bylo zřízeno samostatné ministerstvo národní bezpečnosti. Toto ministerstvo v čele se členem předsednictva ÚV KSČ Ladislavem Kopřivou velmi rychle formovalo svůj rozvětvený aparát a po vzoru sovětské NKVD ambiciózně prosazovalo svůj jinak přísně utajovaný mocenský vliv. Postihy odpůrců kolektivizace a politického režimu navozovaly na vesnicích atmosféru obav, nejistoty a strachu...“
Důležitou roli přisuzuje autor periodizaci. Pozastavuje se roku 1951, kdy probíhal případ Babice, který odhalil pravou tvář komunistického režimu na venkově. Bylo to právě rok po procesu s dr. Miladou Horákovou. Následovaly rozsudky trestů smrti, věznění, konfiskací majetku apod.
K činnosti tehdejšího ministerstva spravedlnosti Karel Jech píše: „Koncem roku 1951 vzniklo na ministerstvu spravedlnosti několik dalších hodnotících a instruktážních podkladů. Jedním z nich byl i tajný spis o činnosti prokuratur a trestních soudů při plnění úkolů zemědělské politiky. Naléhal zejména na to, aby vyšetřovací orgány bezpečnosti a prokuratury i za trestnými činy malozemědělců hledaly vždy „hlavního pachatele-vesnického boháče, který se obratně skrývá v pozadí“, což se zdaleka nemělo omezovat pouze na slovní projevy nesouhlasu se zemědělskou politikou na veřejných schůzích, v hospodě u piva apod....Kritika ministerstva spravedlnosti směřovala i za hranice justiční sféry: národním výborům vytýkala nedostatečné diferencování mezi menšími zemědělci a sedláky, bezpečnostní orgány kárala za nedbalé a svévolné skutkové vyšetřování jednotlivých věcí. S tím souvisela i určitá dvojkolejnost trestního postihu, kdy tentýž čin stíhala jak trestní komise národního výboru, tak i prokurátor a okresní soud.“
Dále se autor věnuje personálním čistkám, který komunistický režim prováděl: „Pro hlubší pochopení povahy trestů za činy namířené proti zemědělské politice a proti tehdejšímu režimu není jistě bez zajímavosti si povšimnout, že právě v roce 1951 se uskutečňovala významná fáze radikální personální obměny celého justičního aparátu. Justice prošla v krátké době částečnou očistou v roce 1945 od těch svých příslušníků, kteří se zpronevěřili kolaborací s nacistickými okupanty, pak v roce 1948 politickou čistkou, která odstraňovala nekomunistické protivníky. Bezprostředně nato byla zahájena akce zrychleného vyškolení kádrových posil, které absolvovaly celé vysokoškolské právnické studium a aniž by prošly alespoň minimální zkušební lhůtou a obvyklou praxí (lidově zvané rychlokvašky).“
Nejstěžejnější kapitola nese název „Akce K (KULAK)“. Zde se autor věnuje široké analýze této problematiky v oblasti právní, sociální i hospodářské. K osudům rodin a jednotlivců poznamenává, že „postižené rodiny byly v době stěhování ve většině případů nekompletní: téměř pravidelně chyběla hlavní osoba - hospodář, který si odpykával trest odnětí svobody (mnohdy na řadu let), někdy i jeho žena nebo jeho práceschopní synové, již byli také ve vězení nebo ve výkonu mimořádné vojenské služby či v táboře nucených prací, a byli proto zatím evidováni v kategorii tzv. dodatečného či následného vystěhování....Pracovní zařazování vystěhovávaných osob bylo od počátku komplikováno i tím, že podle dodatečných směrnic nesměly být zaměstnávány v živočišné výrobě, a to v očekávání, že jako příslušníci vykořisťovatelské třídy budou ze msty na tomto úseku nejsnadněji a nejzákeřněji vykonávat škůdcovskou činnost.“
Dalším faktorem likvidace svobodného selského stavu bylo i vylučování selských dětí ze škol a vydávání tzv. kulackých seznamů, které měly na starosti národní výbory. Autor si dále všímá obtížné a složité situace, do které byly vystěhovávané rodiny vrženy: „Vystěhovávané rodiny se ocitaly v nezvykle podřízeném a ponižujícím postavení, v neznámém, cizím a nezřídka i nevraživém prostředí. Vzhledem k tomu, že na určená pracoviště přicházely bez potravinových lístků a nedostávaly mzdu předem, byly zpočátku bez prostředků i na elementární obživu.“
Situace se trochu obrátila v pověstném roku 1956, kdy mj. v nové mezinárodní konstelaci Nikita Chruščov odhalil, že Stalin si pěstoval kult osobnosti. Ve skutečnosti šlo však jen o slovní hry.
Závěrečná kapitola se jmenuje „Dozvuky“. V ní autor bilancuje dějiny komunistické totality a venkova. Období 1960 - 1989 nazývá „dobou kolektivizačních dozvuků“. Hovoří i o „zemědělské perestrojce“ konce osmdesátých let. Zajímají jej i problémy transformace, privatizace a restituce do dnešních dní. Úplně na konci kapitoly se zaměřuje na současné zemědělské organizace. Věnuje se také památkám spjatým s kolektivizací. Hlavní místo zaujímá pomník obětem kolektivizace zemědělství před budovou ministerstva zemědělství, který je vytvořen podle návrhu ak. sochaře Jiřího Plieštika a vznikl z iniciativy Asociace soukromého zemědělství ČR v roce 2004.
Autor: Mgr. Pavel Černý