Můžete se ve zkratce představit?
Pocházím ze starého selského rodu z Vřesiny, to je tady kousek od Ostravy. Hospodařili tam už mí předci, mému dědovi pak po roce 1948 všechno vzali. Byl v obci jedním z posledních sedláků, kterého přinutili vstoupit do JZD. Babička tehdy byla dokonce 14 dní ve vazbě, prostě padesátá léta. Otec se taky věnoval zemědělství, dělal v družstvě a po revoluci i chvilku dělal ředitele družstva v Porubě. Ale mezitím začal restituovat rodinný majetek, takže jsme začali znovu soukromě hospodařit. Začínali jsme na dvanácti hektarech a postupně jsme se dopracovali na dnešních nějakých 750 hektarů.
Kde dnes hospodaříte?
Pole máme tady v okolí Bravantic, ve Vřesině a potom taky u Dolního Benešova. Tady v Bravanticích jsme koupili objekt bývalého státního statku, ten byl už úplně opuštěný, a pomalu to tady zvelebujeme. Věnujeme se především pěstování plodin a děláme i chov drůbeže.
Myslíte nosnice, nebo brojlery?
Chováme nosnice, ale ne na vajíčka. Koupím malé jednodenní kuřátka, chováme je tady zhruba 15 až 20 týdnů a pak je prodáváme lidem na chov.
Je o to velký zájem? Kvůli rostoucím cenám vajíček se stále více lidí snaží chovat si vlastní slepice…
Zatím chováme na jedné hale, další dvě postupně opravujeme. Máme vždy 12 tisíc slepic na jaře a 12 tisíc slepic na podzim a asi bychom jich prodali i více, ale máme nějaké kapacitní omezení na počet metrů, takže teď toho více stejně nezvládneme. S technologickou přestávkou jde udělat za rok jen ty dva turnusy. Jsme už zavedení, takže lidé si na jaře nebo na konci léta zavolají a přijedou. Někteří jen tak na doma, někdo bere více na větší chov, třeba po stovkách kusů. Jarní chov se vždy prodá celý, u toho druhého turnusu to někdy bývalo tak, že se to prodávalo delší dobu, ale teď zrovna je ten zájem pěkný.
Dvanáct tisíc slepic dvakrát do roka, to je poměrně hodně, odkud jezdí zájemci?
Vím, že jezdí třeba až z Karvinska nebo Vsetínska. Lidé o nás vědí. Nosnice k nám jezdí prodávat třeba Poláci, kteří mají lepší cenu, ale ti slepicím dávají jenom medikované krmné směsi. To znamená, že když se ta směs vysadí, tak do měsíce skončí i ta ochrana, lidem pak slepice přestanou nosit nebo chcípnou. My vakcinujeme asi deseti vakcínami a ta ochrana je celoživotní. A lidi jsou spokojení. Máme ve Svinově také farmářskou prodejničku, tam prodáváme vlastní věci, nebo věci od bratra, který farmaří na Vsetínsku, a pak zboží od kamarádů sedláků, sýry, mléko, maso a další věci.
Takže taková prodloužená ruka prodeje ze dvora?
Ano, a kromě toho máme ve Vřesině i prodejní automat Vilma, kde prodáváme vejce, mléko, sýry anebo špek. Je to stará skříň, v ní lednička, je tam i ceník, lidé si vezmou, co chtějí, a zaplatí QR kódem nebo hotovostí do kasičky.
A zájem je?
Je, i když jsme měli trošku obavy, protože na rovinu, půlka Ostravy, Havířov, Český Těšín, všichni jezdí nakupovat do Polska. Navíc Poláci mají v Ostravě prodejny masa a dalších potravin a jsou levnější než my.
Jak to?
Je to polská firma, takže na rozdíl od nás neodvádí DPH, tím pádem oni jsou o 20 procent levnější, i kdybychom se postavili na hlavu. Protože my tam těch 20 procent DPH navíc v té ceně mít musíme.
A je rozdíl v kvalitě oproti té naší?
Ne, Poláci umí udělat kvalitu. Jezdíme tam na dovolené a vím, že v obchodech mají lepší zboží, než je u nás. V sítích určitě. Navíc to donedávna měli levnější, protože tam byly potraviny osvobozené od DPH. A i dnes mají ceny srovnatelné nebo levnější než u nás, ale opravdu mají lepší kvalitu.
Polské potraviny ale u nás neměly vždy nejlepší pověst…
Mám tam hodně kamarádů, se kterými spolupracujeme, a oni říkají: náš zákazník, náš pán. Umí udělat prémiovou kvalitu pro Německo, udělají kvalitu pro Polsko a potom, když někdo chce párek za dvacku, tak ho udělají taky, i když tam bude 80 procent sóji místo masa. A naše obchody se na ně obracejí, protože vědí, že zákazníci to tak chtějí.
Říkáte, že spolupracujete se zemědělci z Polska, mají to třeba snazší než vy u nás?
Nesrovnatelně, je to úplně jiný svět. Sedlák, který nezaměstnává cizí lidi, u něhož pracuje jen jeho rodina, tak mu daňové přiznání trvá pět minut. Veškeré daně, sociální a zdravotní pojištění zaplatí na obci jednou ročně. Vypočítává se to z průměrné ceny obilí krát nějaký koeficient podle úrodnosti pole. Takže podle toho a rozlohy svých polí to zaplatí, a navíc není vůbec povinen vést daňovou evidenci. Neplatí DPH, funguje tam přenesená daňová povinnost, takže daň platí až ten, kdo od něj zboží nakupuje, třeba nějaký velkoodběratel.
A u nás?
My musíme řešit každý měsíc spoustu papírování, daňové přiznání, evidenci, do toho dalších já nevím dvacet úřadů, sociální, životní prostředí, bezpečnost práce.
Z čeho myslíte, že vyplývá ten rozdíl?
Těch zemědělců je tam daleko, daleko více než u nás, živí se tam tím celé rodiny, takže je to zároveň velká voličská základna, více si jich tam váží. Nás je tady málo, takže na nás každý kašle. Kdyby nás bylo jako důchodců, tak si myslím, že by se k nám politici chovali jinak. To je prostě realita. A druhá věc je to, že mají úplně jiná pravidla a přístup. Největší problém českého zemědělství je absolutně přebujelá byrokracie. Když Polákovi říkám, co všechno musím dělat, tak on se zeptá: Co to děláte? Vždyť vy si pod sebou sami řežete větev. A vím, že to nemají třeba ani Rakušané, nemají to Němci. Jo, prostě my jsme něco. Člověku nad tím zůstane rozum stát, když třeba úředníci přijedou třikrát zkontrolovat jednu věc.
Jak to?
Nevím, jestli jste zorientovaní v tom, jak u nás v zemědělství funguje dotační systém…
Myslíte neustálé papírování a kontroly?
Jo, to tady je. Evropská legislativa platí stejná v Polsku, v Rakousku, ve Španělsku, všude. Ale ona je cíleně sama volnější, aby si to tam mohla ta národní legislativa dopasovat podle svého, protože v Řecku nebo ve Španělsku pěstují úplně jiné plodiny než my. Takže je obecnější, má nějaké mantinely, nějaká pravidla, ale každý ten stát si to nastavuje sám podle těch svých podmínek. Potom se to pošle ke schválení a Evropská unie řekne, fajn, hlavní je, že to splňuje ten rámec, a když si to chcete dělat složitě, tak to dělejte složitě, když to chcete dělat jednoduše, tak to dělejte jednoduše. A my to máme pojaté velice byrokraticky.
Máte nějaký příklad?
Máme třeba nitrátovou směrnici (předpis Evropské unie vytvořený pro ochranu vod před znečištěním dusičnany ze zemědělství – pozn. red.) a někde na školení jsem slyšel, že v tomto ohledu máme jednu z nejlepších legislativ v Evropě. Jenže problém je v tom, že neumíme docílit toho, aby se to dodržovalo. A jediné, co úředníci vymyslí, je, že musíte vyplňovat pět nebo kolik tabulek. Ale když se chce, tak se tam prostě vykouzlí, že všechno je naoko úplně super. Všecko dodržujeme, ale máme problém, že nám neklesá ani dusík v podzemních vodách, ani třeba eroze.
A jinde je to jak?
Poláci nebo Západ hlavně naplňují ty cíle. Němci, co se týče toho hnojení, to mají složitější než my, ale jejich model je postavený na praxi. Unás máme nějaké limity podle bonity půdy. Třeba tady na tom poli nemůžu na jaře hnojit, protože je to ohrožená půda, takže můžu hnojit například až od března a mám tam třeba limit na rok, že můžu použít 170 kilo dusíku. Když v Německu člověk hnojí, tak má přiděleného státem placeného poradce, který ta pole projde, odebere vzorky, udělá rozbory a řekne: Tady máš ještě v půdě třeba 30 kilo dusíku na hektar, takže jestli chceš dávat 100 kilo, tak musíš odečíst těch 30 kilo a dát už jen 70 kilo. My máme přebujelou legislativu, ale ne úplně s dobrými výsledky. Vždy se najde nějaký vykuk, který prostě na to nedbá, a pak na to všichni ostatní doplatí.
Je byrokracie to nejhorší, co české zemědělce trápí?
Druhý velký problém je oligarchizace, to znamená, my tady máme ne ještě úplně monopol, ale v určitých odvětvích už oligopol. Když se podíváte na zprávu Nejvyššího kontrolního úřadu, tak ta říká, že máme oligopol v mléce, v mase a oblasti pekárenských výrobků. Když tedy jeden hráč ovládá, řekněme 40 až 50 procent trhu, znamená to, že už je ten trh pokřivený. A český sedlák se tomu brání tím, že prodává komodity do zahraničí.
Jak to vypadá v praxi?
V příhraniční oblasti Česka se snaží svoji produkci prodávat do zahraničí, protože dostanou za mléko lepší ceny než u nás od mlékáren patřících velkým koncernům.
Vy se s tím setkáváte také?
Ministerstvo po nás třeba chce, abychom dělali více plodin, abychom to neměli postavené jen na pšenici, řepce, ječmeni, já to třeba plním. Ale aby toho člověk mohl dělat více, tak potřebuje třeba provzdušňovací sklad, na to ale musíme vybudovat novou infrastrukturu. Když to ale člověk řekne na ministerstvu, tak slyší, že kapacita pro skladování obilovin je u nás dostatečná. Jenže všechna ta obrovská sila v republice jsou ve vlastnictví dvou tří lidí. Takže když potřebuji prodat čerstvě sklizenou pšenici v dojezdové vzdálenosti, tak to musím prodat některé té velké firmě. Jiná možnost není. Oni vám řeknou, že to jsou schopni prodat za lepší cenu, ale pak vám započítají čištění, sušení, skladování a ty peníze z ceny navíc zůstanou u nich.
Dělá stát něco proti této oligarchizaci?
Můj názor i názor Asociace soukromého zemědělství ČR je, že stát je nakloněn více těm velkým podnikům. Nejvíc ohrožené jsou dnes střední podniky, tedy podniky od zhruba tisíce do dvou tisíc hektarů, které nemají takovou výhodu, co mají ty velké, protože ještě navíc český stát není schopný sledovat propojenost. To znamená, že třeba jeden majitel má těch podniků pět a má třeba dohromady 50 nebo 100 tisíc hektarů. A výhoda z té velikosti u těch podniků je obrovská. Úplně jiná cena je cena hnojiv, když kupujete 100 tun, nebo když kupujete 10 tisíc tun hnojiva, nebo když prodáváte tisíce tun pšenice, tak se bavíte o jiných cenách, než když ji prodáváte v menším množství.
A k nějakým zlepšením došlo?
Když byl ministrem pan Nekula, tak se zavedla redistribuční platba, která zvýhodňuje menší sedláky: Znamená to, že ti, co hospodaří na menších plochách, dostávají na hektar více peněz, aby se ta nerovnoměrnost trochu narovnala. Ale chybí zastropování nad nějakou mez, třeba nad tři tisíce hektarů jako jinde. A především se nesleduje propojenost.
Ta propojenost znamená co?
Cílem je, aby ty peníze zůstávaly na tom venkově. Ale když třeba někdo má tři chemičky a obří pekárnu a k tomu ještě nějaké farmy, tak ať si podniká, ale už to není zemědělec a neměl by dostávat zemědělské dotace. Nebo teď u nás a na Slovensku vykupují velké banky zemědělská družstva. A proč by pak měly dostávat zemědělské dotace i banky?
Odlišností ve srovnání s okolními zeměmi je hodně. Čím to je?
To je specifikum Česka, Slovenska a možná ještě Rumunska, kde jako důsledek kolektivizace existují ty obří společnosti. Ale jinde ten základ stojí na rodinných farmách. To znamená, bez ohledu, jestli máte sto hektarů, nebo tisíc, tak jste vlastně člověk, který žije tady na vesnici nebo v sousední. Vnímáte ten venkov, několik generací tam hospodaříte a produkujete potraviny, ale u nás je to prostě narušené.
Kdyby nás bylo tolik jako důchodců, tak by se k nám politici chovali jinak. Vždy se najde nějaký vykuk, který na to nedbá, a pak na to ostatní doplatí. Když jeden hráč ovládá 40 až 50 procent trhu, je už ten trh pokřivený.
Autor: Martin Pjentak, redaktor MF DNES
Zdroj: MF DNES