Zuzana Harmáčková je vědeckou pracovnicí CzechGlobe – Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR. Věnuje se výzkumu scénářů budoucího vývoje, udržitelnosti a společenské odolnosti.
Když se bavíme o klimatických politikách, Česko připravuje různé strategie a plány, jak dekarbonizovat různá odvětví. Neměli bychom podobně strategicky přistupovat i k produkci a konzumaci potravin – stejně jako u energetiky, dopravy nebo jiných sektorů ekonomiky?
Myslím, že jednoznačně ano. V jiných zemích už takové strategie existují, a máme k tomu i příklady dobré praxe. Severské státy se otázkou potravinových systémů hodně zabývají – ze zdravotního hlediska, klimatického hlediska i z hlediska zaměstnanosti v potravinovém sektoru. A myslím si, že právě ve světle toho, jak se globálně debata o potravinách vyvíjí, je na místě, abychom se tomu věnovali i u nás.
Zajímavé je, že dnes už se tolik neřeší, jestli někdo například jí méně masa kvůli klimatu nebo zdraví – protože se ukazuje, že tyto dva cíle jsou často v souladu. Takže strategie by mohla ukázat, že některé změny neděláme jen kvůli planetě, ale i kvůli vlastnímu zdraví.
Na naší nedávné debatě s politiky a odborníky na toto téma zaznívalo, že pokud stát přijde s nějakou strategií nebo doporučeními, lidé to můžou vnímat citlivě – mohou mít pocit, že jim stát diktuje, co mají jíst. Jak to vnímáte vy?
Má to hned několik rovin. Jednou je edukace, aby lidé chápali rozdíl mezi zákonem a strategií. Strategie není příkaz, ale vize, kam jako společnost směřujeme.
Druhá rovina je způsob, jakým se strategie tvoří. Měly by vznikat participativně – ne jen za zavřenými dveřmi expertů, ale v dialogu s veřejností, aby se do nich propsaly i různé postoje a emoce spojené s jídlem. Existují na to různé nástroje, jak zajistit, aby dokument měl větší legitimitu.
A pak je tu obecná „alergie“ veřejnosti na cokoli, co vypadá jako snaha o kolektivní směřování. Často je to až kontraproduktivní. Takže potřebujeme jednak naučit se s těmito dokumenty pracovat a zároveň je tvořit tak, aby nevypadaly elitářsky.
Myslím, že jedním z důvodů, proč často vzniká odpor vůči strategiím, je, že nevěnujeme dost pozornosti tomu společenskému „předivu“ – těm neviditelným vazbám a procesům. A právě společenské vědy nám pomáhají tyto vrstvy odhalit. Například konzumace masa není jen racionální záležitostí, je i hluboce spojená s identitou. Lidé si s tím spojují, kým jsou, jak žijí. Proto není možné přistupovat k těmto věcem jen technologicky, jako kdybychom jen nastavili nové vyhlášky a lidé se přizpůsobili. Není to neutrální půda. Takže když uvažujeme o strategii pro potraviny, měli bychom k tomu přistupovat s ohledem na tyto společenské jevy – a právě společenskovědní perspektiva nám v tom může pomoci.
Na začátku jsem přirovnávala potravinové systémy k energetice nebo dopravě. V těchto sektorech už víme, kam zhruba směřujeme – u energetiky se odchází od uhlí k obnovitelným zdrojům, u dopravy od spalovacích motorů k elektromobilitě. Jak vypadá transformace v oblasti potravin?
Podle mě by bylo skvělé nejdřív podpořit výzkum, který by přiblížil, jak může moderní udržitelná a zdravá dieta vypadat v českém kontextu. Globálních receptů existuje spousta, ale každá země má svou krajinu, historii, tradici. Myslím, že by se ukázalo, že ty změny nejsou tak dramatické, jak se někdo může obávat – že to není žádný „hororový“ scénář. Neznamená to, že by všichni museli být okamžitě striktní vegetariáni. Spíš si takový způsob stravování můžeme představit jako využití přístupů, které byly běžné v nedávné minulosti, kdy se jedlo maso párkrát týdně místo každý den.
Také bychom měli znovu otevřít debatu o potravinách jako o veřejném tématu. Nejen jako o individuální volbě, ale jako o součásti širších struktur – zdravotnictví, veřejného zdraví, vztahu ke krajině, suchu, majetkovým vztahům, zaměstnanosti.
Takže podle mě by pomohly dvě věci: zmapovat, jak může vypadat udržitelná a zdravá strava v českém kontextu. Vést debatu v širších souvislostech – jako o tématu, které se týká nejen našeho zdraví a společnosti, ale i planety. Nemluvit o způsobu stravování jako o striktně individuálním rozhodnutí, ale jako o něčem, co má zároveň i společenský význam.
Stravování je otázka bezpečnosti a odolnosti
Proč je důležité nastavit udržitelnější model potravinových systémů – co jsou ty hlavní důvody, proč bychom se o to vůbec měli snažit?
Myslím, že ty důvody jsou jak společenské, tak environmentální. Ze společenského hlediska – v tom nestabilním světě, ve kterém dnes žijeme, je zásadní přemýšlet o potravinové udržitelnosti, soběstačnosti, o tom, jak potraviny produkujeme a jestli bychom to zvládli i v krizových situacích.
A tím se hned dostáváme i k životnímu prostředí – musíme se ptát, jestli není krajina už natolik vyčerpaná, že by v ní soběstačné pěstování potravin nebylo vůbec možné. To pak souvisí třeba s vlivem současných monokultur, udržitelnosti současného hospodaření nebo eroze půdy.
Takže otázku stravování je potřeba vnímat jednak z hlediska společenské bezpečnosti a odolnosti, ale i z pohledu zdraví prostředí, ve kterém žijeme.
A to jsem zatím ani nezmínila klimatické otázky – chápu, že ne každý má pocit, že se ho bezprostředně týkají. Ale i kdybychom se soustředili jen na zdraví krajiny a její schopnost reagovat na sucho nebo jiné výkyvy, je už to dostatečný důvod, proč přemýšlet, co a jak pěstujeme – a jestli toho zvládneme vypěstovat dost.
Když se nic neudělá s klimatickou změnou, budou náklady mnohonásobně vyšší, mluví se o dopadech na biodiverzitu, zdraví, máme výpočty úmrtí navíc kvůli klimatickým dopadům. Existují i pro potravinové systémy nějaké podobné scénáře? Něco, co by třeba veřejnosti pomohlo lépe pochopit, že je potřeba začít přemýšlet strategicky?
Bohužel nemám k dispozici konkrétní scénáře vývoje potravinových systémů pro Českou republiku, ale myslím, že i bez nich je zřejmé, proč je důležité se tím zabývat.
Když se podíváme, odkud a jak se k nám potraviny dostávají – co pěstujeme, co dovážíme – vidíme, že jsme závislí na tom, aby ve světě nebyly konflikty, aby klimatické podmínky umožňovaly pěstování plodin, nebo i na první pohled tak samozřejmou věc, jako aby fungovaly přístavy. Už jen stoupání hladin moří může ohrozit fungování logistiky.
Plynulé fungování transportních řetězců potravin není samozřejmost. A stejně tak není samozřejmé, že budeme dál schopní potraviny pěstovat jako dosud – jen se podívejme, jak každý rok sílí dopady sucha.
Problém je, že si to jako společnost neumíme představit. Jsme zvyklí, že jídlo je v supermarketu a že pole jsou osázená. Ale neumíme si představit, co by se stalo, kdyby to tak nebylo. A právě tohle mentální cvičení – představit si, že potraviny nejsou dostupné, a co můžeme udělat pro to, aby se to nestalo – je podle mě velmi důležité.
A jakou roli by v tom všem měl hrát stát? Co je podle vás jeho úloha při nastavování udržitelnějšího potravinového systému?
Myslím, že úkolem státu je ukázat strategické směřování – takové, které bude spolehlivé a předvídatelné, aby se podle něj mohly ostatní části společnosti orientovat. Bylo by skvělé, kdyby stát na základě dat, odborných poznatků i konzultací s občany dokázal sestavit legitimní, srozumitelnou a jasně formulovanou strategii. Takovou, která ukazuje směr a ke které se můžeme vztahovat. Jasně nastavit agendu. A pak samozřejmě využít různé nástroje – od závazných po dobrovolné – kterými může stát ovlivňovat chování společnosti.
Zároveň si ale uvědomuji, že když se něco nastaví příliš striktně a rychle, společnost na to nemusí být připravená.
Proto by možná v první fázi stačilo, kdyby stát přestal dělat kampaně typu „jezte více masa“, a místo toho zvolil jiný přístup. Pokud není pro stát z hlediska stravovacích návyků prioritou environmentální argument, mohl by se opřít o zdravotní hledisko – například víme, že nadměrná konzumace masa souvisí s civilizačními chorobami.
Takže prvním krokem může být začít podporovat zdravé stravování přes narativ zdraví, ne zákazu. To vidím jako vhodný začátek.
Říkala jste, že pro spoustu lidí je způsob stravování součástí identity. Mohli bychom se na tu hodnotovou rovinu podívat trochu blíž? Jak souvisí to, co jíme, s našimi pocity nebo hodnotami? Třeba že jíst maso znamená, že se máme dobře?
Určitě. Ale zároveň bych chtěla dodat, že tyhle naše vnitřní standardy toho, co považujeme za normální, dobré nebo žádoucí, se v čase proměňují. To, co dnes vnímáme jako běžnou stravu, bylo jiné před třiceti lety a ještě jiné před šedesáti. Je důležité s tím počítat – uznat, že pro nás jako pro lidi způsob stravování něco znamená – ale zároveň si nemyslet, že jsou to věci neměnné. Samozřejmě že se mění, a možná bychom o těch změnách měli uvažovat dřív, než nás k tomu donutí nějaká krize. Nečekat, až nám začne „dýchat na záda“ problém, ale řešit to včas, protože je to rozumné, ne proto, že už nemáme jinou možnost.
Udržitelnost potravin má mnoho dimenzí
Když se bavíme o udržitelném nebo odolném potravinovém systému – existuje nějaká definice? Víme, jak by měl takový systém vypadat? Jsou na to třeba mezinárodně uznávaná kritéria?
Můžu mluvit hlavně o odolnosti, protože nejsem odbornice přímo na potraviny, ale v literatuře existuje řada definic, které se vážou ke konkrétním problémům. Když se uvažuje o odolnosti potravinových systémů, bere se v potaz spousta různých dimenzí – jak fyzických, tak sociálních a ekonomických. Zvažuje se například, jestli v systému funguje spravedlnost z hlediska zaměstnanosti, jestli je biofyzikálně udržitelný – tedy jestli jsme schopni tu produkci dlouhodobě udržet bez devastace krajiny. Také se sleduje, jestli jsou udržitelné přepravní a logistické řetězce, jestli krajina, ve které potraviny pěstujeme, zůstává zdravá, a jestli ekonomický model celé výroby dává smysl.
Takže když mluvíme o odolnosti, vždycky ji musíme chápat jako něco, co se posuzuje napříč mnoha rovinami. Nejde ji redukovat jen na jednu oblast – třeba jen na zdraví, jen na krajinu nebo jen na zaměstnanost.
Co dalšího je podle vás zapotřebí brát v potaz, pokud jde o změnu potravinových systémů?
Možná bych ještě zmínila jednu věc. V poslední době se v našich výzkumných projektech věnujeme takzvaným transformativním změnám – hlubším změnám v potravinovém i energetickém systému. Díváme se na ně spíš z obecnější perspektivy a sledujeme, jaké faktory ty změny buď podporují, nebo naopak brzdí.
Zaujalo mě, jak široké spektrum vlivů lidé, kteří v těchto systémech působí, zmiňují. Mluví o věcech od těch nejvyšších – jako je lobbing, legislativa, preference politiků, evropské politiky – až po hlubší společenské nastavení: jak vnímáme přírodu, co pro nás znamená aktivní občanství, jak moc se máme tendenci přizpůsobovat ostatním a jestli žijeme ve společnosti, která podporuje konformitu nebo naopak ne.
Ukazuje se, že tyhle faktory zasahují celou strukturu společnosti – od vrcholné politiky až po každodenní chování jednotlivců. A právě v otázkách, jako je přechod na jiný způsob stravování nebo decentralizace potravinového sektoru, hrají normy a společenské postoje obrovskou roli.
Proto mi připadá důležité si uvědomit, že pokud se chceme posunout směrem k udržitelnějším a zdravějším dietám, mluvíme o velmi komplexním společenském mechanismu. A pokud budeme tvořit strategie, měli bychom se snažit je navrhovat tak, aby pracovaly s těmito různými úrovněmi – od těch nejvyšších politických až po ty každodenní lidské.
Autor: Aneta Zachová
Zdroj: Euractiv.cz
