Patrně největším a přetrvávajícím mýtem je teze, že se na houby nemá pít alkohol. Ve skutečnosti má ale konzumace alkoholu na houby úplně stejné důsledky, jako jeho konzumace na jakékoli jiné jídlo. Případné střevní a žaludeční potíže, za které jsou houby neprávem viněny, jsou totiž způsobeny buď přemírou alkoholu, nebo jeho nízkou kvalitou, nepocházejí však obvykle ze spojení s jídlem z hub. Výjimkou je jen téměř nikým nesbíraná (ale jedlá) houba hnojník inkoustový obsahující látku koprin, která se v organismu rozkládá za vzniku acetaldehydu způsobující otravu. Mimochodem – pakliže je součástí zkonzumovaného pokrmu nějaká opravdu jedovatá houba a následkem pak jsou skutečně střevní potíže, je zvýšený příjem tekutin pro organismus žádoucí (ne tedy zrovna alkoholických), neboť zvracením a dalšími projevy ztrácí organismus tekutiny, které je do něj třeba doplnit. V minulosti se přitom za houby, na které se nemá alkohol pít, považovaly také takzvané červené hřiby, což je v praxi hřib kovář a hřib koloděj, nebo václavky. Ani v těchto případech nemá ale konzumace alkoholu na tyto druhy hub žádný přímý negativní vliv.

Houby jsou těžké do žaludku

I v tomto případě jde o mýtus, neboť ve skutečnosti jsou houby na konzumaci „lehké“, protože se skládají především z vody a vlákniny, a často je naopak jejich konzumace doporučována při různých dietách vzhledem k tomu, že nemají prakticky žádnou energii. Samozřejmě – vláknina je poněkud náročnější na trávení, je však třeba připomenout, že vláknina je součástí jakékoli stravy pocházející z rostlinné produkce a všeobecně je vydávána za přínosnou látku. Pokrmy z hub lze přitom na rozdíl od další zavedené nepravdy konzumovat i ohřáté, tedy druhý či další den.

Částečně plesnivá houba je po odstranění plesnivé části použitelná ke konzumaci

Houby, které jsou na první pohled, byť jen na malé části plesnivé, jsou ve skutečnosti, pro člověka v první fázi neviditelně, napadeny celé. Proto je správné takové houby v lese nechat, a kupodivu není ani žádným prohřeškem jejich části, které jsme zkoumali, poházet do širšího okolí, protože tak vytváříme možnost, aby se houby uchytily šířením svých výtrusů na jiných stanovištích, než kde jsme je sebírali. Zejména měkké houby velmi rychle degradují, což každý zná zejména u hojně sbíraných jedlých hřibovitých hub známých jako „babky“. Není přitom výjimkou, že napohled zdravá babka je po příchodu z lesa po několika hodinách už plísní zasažena, a také takové houby není radno konzumovat a samozřejmě ani sušit. Obsahují totiž mykotoxiny, které jsou většinou i velmi odolné vůči vyšším teplotám, takže je nemusíme ani následným vařením, smažením nebo sušením zničit.

Otravu z hub lze vyléčit konzumací mléka

V minulosti šlo o poměrně rozšířený mýtus, a to na základě vyjádření některých lékařů, intenzita tohoto mýtu ale aktuálně klesá. Skutečností je, že konzumace mléka může v některých případech stav přiotráveného jedince ještě zhoršit. Vzhledem k tomu ale, že jedním z nejčastějších projevů otravy z hub je zvracení, při kterém tělo ztrácí potřebné tekutiny, je doplňování tekutin obecně žádoucí, přičemž nejlepším řešením je prostá voda z kohoutku.

Otrava z hub se projeví do několika hodin po konzumaci

To je velmi zavádějící a nepravdivé tvrzení. Některé otravy se sice mohou skutečně projevit již za několik hodin po konzumaci, jiné však až za několik desítek hodin, nebo i za několik dnů. To je třeba mít na paměti i v případech, kdy nás při sběru hub doprovází do lesa domácí mazlíčci, zejména psi. Mýtem je také teze, podle které lze jedovaté houby ve smaženici poznat vložením stříbrné lžičky. I pokud by nějaké toxiny, s nimiž reaguje stříbro, v pokrmu skutečně byly, neprojeví se obvykle malá koncentrace takových látek v houbách vůbec žádnou reakcí.

Na houby je třeba vyrazit hned po dešti

Značná část veřejnosti se domnívá, že se plodnice hub vhodné ke sběru objeví v lese již následující den nebo dva poté, co zaprší. To je však ve většině případů chybná spekulace. Houby samozřejmě ke svému růstu vláhu potřebují, v lese se ale plodnice hub objevují v průměru za pět až osm dní po předchozím dešti. Neplatí to však úplně a neplatí to také pro všechny houby. Velmi brzy po dešti vyráží například již zmiňované hnojníky, rychleji než v lese také vyrostou některé houby mimo les, jako jsou špičky nebo žampióny, v samotném lese pak například pýchavky. To samozřejmě neznamená, že den po dešti houby nenajdeme – obvykle ale nejde o plodnice čerstvě vyrostlé po nedávném dešti, ale o houby, které vyrostly již za přispění dešťových srážek před delší dobou, nebo díky často se vyskytujícím mlhám, což je zejména na podzim pravidelná dávka vláhy podporující růst hub. Samozřejmě neplatí, že je nutné na houby vyrážet v ranních hodinách, houby rostou po celý den (i noc). Ranní výpravy na houby jsou praktické hlavně proto, aby nám houby nevysbírali jiní houbaři, kteří se do lesa vypravili dříve než my. Neplatí ani pověra, že „houba přestane růst, když se na ní podíváme“. Uvedená pověra spíše vychází ze zkušenosti, že pokud místo v lese, kde rostou houby, člověk pošlape a poškodí podhoubí, dojde k přerušení růstu hub, neboť se může narušit transport látek vyživující houby.

(Uvedený text je stručným výtahem z jedné z kapitol připravované publikace „Houby a my“, která vyjde 11. srpna v nakladatelství Vyšehrad (autor Petr Havel), a která se týká zejména sběru, konzumace a zdravotních a léčivých přínosů pařezových, dřevokazných a obvykle jinak nesbíraných hub v ČR).

Petr Havel