Zlověstně vyhlížející černovlasý muž s pichlavým pohledem, Rasputin sovětské vědy, chorobně ambiciózní kariérista, člověk, který poslal do gulagu nebo rovnou před popravčí četu zástupy vynikajících sovětských odborníků - to všechno byl Denis Trofimovič Lysenko.

Americká historička Helena Shee­hanová ve své knize Marxismus a filozofie vědy o této obskurní postavě říká: "Lysenkismus nemůžeme brát jen jako příběh osobního prospěchářství v podmínkách politického teroru. Jde především o problém vnášení politických a filozofických prvků do vědy. Skutečná věda je nezbytně nepolitická, neideologická a nefilozofická."

Právě Lysenko by s ní ale nesouhlasil. Roku 1935 z tribuny Druhého všesvazového sjezdu družstevních rolníků prohlásil: "Třídní nepřítel je vždy nepřítel, ať už je to ve vědě, nebo kdekoliv jinde." A přítomný Stalin prý přitakal: "Bravo, soudruhu Lysenko, bravo!"

Cesta vzhůru

Lysenko se narodil 17. září 1898 v ukrajinské vsi Karlovka v chudé vesnické rodině. Vystudoval Kyjevský zemědělský institut, pak působil ve výzkumné agronomické stanici v Ázerbajdžánu. Poprvé na sebe upozornil roku 1927, kdy prováděl pokusy s tzv. jarovizací osiva některých zemědělských plodin. Metoda vycházela z předpokladu, že namáčením a zchlazováním naklíčených semen lze údajně z letních plodin získat ozimé, a tak výrazně zvýšit výnosy. Ve skutečnosti tuto techniku zkoušel již před ním N. A. Maximov, jehož však Lysenko rychle smetl z cesty.

Ukrajinský lidový komisariát zemědělství viděl v jarovizaci naději na zvýšení výnosů a mladému agronomovi dal zelenou. Ani Lysenko neponechával věcem volný průběh. Na leningradském Všesvazovém sjezdu genetiků a šlechtitelů v lednu 1929 zorganizoval kampaň propagující jeho metodu a představil se stranickým špičkám jako prototyp proletářského vědce nového typu. Zabralo to, v Oděse pro něho vybudovali samostatný výzkumný ústav, který vydával vlastní časopis nazvaný Jarovizace. Lysenko tu zveřejňoval výsledky svých pokusů, jež vypadaly jako zázrak - ovšem jen díky tomu, že je prováděl na malých souborech vzorků a zpracovával pochybnými metodami.

Založil také vlastní učení, lysenkismus, a tvrdil, že změnami prostředí je možné měnit libovolné vlastnosti živého organismu a že se takto získané vlastnosti dědí. Nikoliv prostřednictvím chromozomů, ale jakési substance rovnoměrně přítomné v celém obsahu buňky.

Ve 20. letech se díky americkému genetikovi Thomasu Morganovi (1866-1945) stala známá Mendelova teorie dědičnosti. Biologové se tehdy rozdělili na dva proudy: jedni dědičnosti věřili, druzí, tzv. lamarckisté, se přikláněli k názoru, že rozhodující vliv na vlastnosti organismu mají podmínky prostředí.

Vůdci SSSR brzy pochopili, že lamarckismus lze lépe sladit s cíli proletářské revoluce - vytvořením nových podmínek zformovat nového člověka. Od poloviny 20. let tu začali genetici ztrácet půdu pod nohama. Na zvláštním zasedání Leninské akademie zemědělských věd v prosinci roku 1936 byly deklarovány dva hlavní trendy sovětské biologie - první jako zcestný a buržoazní mendel-morganismus, druhý jediný přijatelný darwinismus-mičurinismus.

Případ Mičurin

Role sovětského šlechtitele Ivana Vladimiroviče Mičurina je v této truchlohře složitá. Díky Lysenkovi si z něho totalitní režim udělal maskota. Ironií osudu se tato modla socialistické biologie narodila ve šlechtické rodině - Mičurinův otec vlastnil padesátihektarový statek v Rja­zaňské gubernii. Bizarní jsou i okolnosti jeho narození. Podle vlastních pamětí k tomu nedošlo na rodovém statku Veršina, ale v malém domku v lesích, kam rodina prchla před pološílenou otcovou matkou. Teprve o rok později se Mičurinovi vrátili do vsi, kde otec nechal pro nebezpečnou stařenu vybudovat pevně uzamykatelnou místnost.

Svéráznou povahu měl také Ivan, takže z gymnázia byl vyhozen a po krachu otcova statku se stal železničním úředníkem. Roku 1888 nebo 1889 od dráhy odešel a založil vlastní šlechtitelskou stanici. I tady se rozhodl kráčet po svérázných cestách: "Pokládám za nutné varovat ruské ovocnáře před tradičním zalíbením ve všem cizím, jakož i před teoriemi o vypěstování nových odrůd, jež jsou rozšířeny v západní Evropě nebo v Americe...," napsal například v časopisu Progresivní zahradnictví a zelinářství. Roku 1915 publikoval článek O nepoužitelnosti Mendelových zákonů při hybridizaci, v němž se o učení moravského biologa s pohrdáním vyjadřuje jako o "hrachových zákonech".

Nelze ovšem popřít, že už za carského režimu se Mičurin stal uznávanou osobností doma i v zahraničí a jeho nově vyšlechtěné odrůdy měly úspěch. Dostal dokonce nabídky k přesídlení do USA a dva carské řády.

Nepotrestané vraždy

Skutečné slávy se však Mičurinovi dostalo až v sovětském režimu - patrně především zásluhou Lysenka, který se prohlásil za jeho žáka. Byly o něm natáčeny oslavné filmy, pojmenovávány školy, ulice, nádraží, ústavy, vesnice i celá města. Ke své práci dostal prostředky a podmínky, o nichž se žádnému šlechtiteli ani nesnilo. Když 7. června 1936 zemřel, komunistická strana mu vypravila státní pohřeb. Z mičurinismu se stalo cosi mezi vědou a náboženstvím, které provozovali lidé označovaní za mičurince.

Přitom Lysenkův obdiv k Mičurinovi byl dost jednostranný. Přestože mág stalinské biologie léta usiloval o sblížení se slavným šlechtitelem, Mičurin se tomu vyhýbal. Na sklonku života se údajně dokonce přiklonil k Mendelovým teoriím. Ani v nejodpornějším totalitním režimu minulého století nepřestal být Mičurin šlechticem - výstředním, ale poctivým v tom nejlepším slova smyslu.

O Lysenkovi nešlo něco takového říci ani omylem. Obludným vyvrcholením jeho kariéry se stala vražedná kampaň nejen proti zastáncům Mendelova učení, ale proti všem, kteří stáli (nebo mohli stát) v cestě jeho kariéře. Během ní byli vědci označováni za rasisty, fašisty, trockisty, Goebbelsovy rezidenty a síly temnoty. A hlavně - za sabotéry socialistického zemědělství, což ve Stalinově Rusku stačilo k nejvyšším trestům. Lysenko také organizoval sledování a donášení na své odpůrce.

Hlavní útok překvapivě mířil proti mezinárodně uznávanému botanikovi Nikolaji I. Vavilovovi, přestože ten nejenže nestál v přímé opozici vůči lamarckismu, ale dokonce Lysenkovi pomohl v začátcích jeho dráhy. Vavilovovi navíc uškodily časté cesty do zahraničí a respekt, jejž tam požíval. V roce 1940 byl Vavilov zatčen, obviněn ze špionáže a o tři roky později ve vězení zemřel na podvýživu. Rehabilitace v roce 1955 už mu život nevrátila - stejně jako dalším obětem Lysenkovy nezřízené ctižádosti. Patřil mezi ně například Solomon Levit, ředitel Institutu lékařské genetiky (zemřel ve vězení), významný biolog Israel Agol (zastřelen), jeho kolega Max Levin (zastřelen) a zástupy jiných. Lysenkova hvězda začala pohasínat až po odsouzení Stalinova kultu osobnosti v polovině 50. let. Přesto mohl dál vědecky pracovat. Zemřel v listopadu 1976.

Zdroj: iHNed.cz