Hned na počátku je třeba konstatovat, že není pesticid jako pesticid. Mezi takto všeobecně označovanou skupinu látek totiž patří jak herbicidy včetně totálních herbicidů, fungicidy či insekticidy, přičemž potenciální rizika pro člověka jsou velmi rozdílná. Za velmi rizikové se například často označují přípravky na hubení hmyzu (insekticidy), a následné úhyny hmyzu (často se uvádějí opylovači) jsou dávány do souvislosti s riziky pro člověka. To je ale minimálně částečně zavádějící, protože hmyz obecně je mnohem citlivější na celou řadu chemických látek než člověk, takže to, co je rizikem pro hmyz, nemusí a obvykle ani není rizikem pro člověka.

Mnohem větší riziko pro lidi přitom představuje základní a pro život nezbytné dýchání. Vzduch totiž obsahuje prakticky nekonečné množství částeček karcinogenních látek vznikajících při průmyslové výrobě, ale také emisemi při automobilovém provozu. Nejde ale jen polycyklické aromatické uhlovodíky (PAU) vznikající při spalování benzínu a nafty, ale také o částečky uvolňující se do vzduchu při ojíždění pneumatik. PAU ovšem také vznikají při jinak oblíbeném a často propagovaném grilování. Zcela běžnou a neviditelnou součástí vzduchu je pak polétavý prach, opět s prokazatelně karcinogenními účinky. Před karcinogenními látkami se člověk neschová ani doma, naopak riziko jejich zvýšeného příjmu dýcháním ještě roste v nevětraných místnostech.

I proto zařadila Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny (IARC) při Světové zdravotnické organizaci (WHO) již v roce 2013 znečištěný vzduch do karcinogenních látek stejně jako například azbest. Karcinogenní látky navíc vznikají i při přípravě pokrmů, například smažením na tučném olivovém oleji, který je ale zastánci dekontaminace životního prostředí prezentován jako nejzdravější olej a mnozí celebritní kuchaři na něm také v kulinářských show veřejně smaží. Jak je tedy vidět, někde karcinogenní látky vadí a jinde ne.

Je přitom zcela zřejmé, že snižování karcinogenních rizik v prostředí je v zájmu všech obyvatel planety a snahy o to jsou všeobecně chvályhodné. Svou logiku tak mají regulace postihující průmysl včetně automobilového průmyslu, vyčistit vzduch všude kolem nás ale není v lidských silách, a spoléhat se tak lze pouze na jeho propláchnutí dešťovými srážkami. Podstatné nicméně je, kolik a jakých karcinogenních látek (nejen) při lidské činnosti vzniká, a tedy prezentace informací, které látky a v jakém množství představují pro člověka největší riziko. Žádoucí by proto bylo porovnat množství a vliv karcinogenních látek napříč různými obory, a také třeba s jejich koncentrací ve vzduchu, který dýcháme. Možná by se při takovém srovnání přišlo na to, že karcinogenní riziko z látek používaných v zemědělství je v porovnání s jinými oblastmi zanedbatelné, takové studie ale neexistují.

Zakazovat minimálně některé průmyslové pesticidy proto může být kontroverzní, zejména tehdy, pokud za ně neexistují srovnatelně účinné a srovnatelně cenově dostupné náhrady. V opačném případě totiž rostou náklady na ošetřování rostlin a zvířat, klesají výnosy a užitkovost, rostou ceny potravin a klesá tak i konkurenceschopnost zejména evropských zemědělců vůči mimoevropské konkurenci, což je předmětem často oprávněné kritiky za situace, kdy se potenciálně rizikové látky mimo Evropu běžně používají. Snižovat zdravotní rizika by přitom samozřejmě mělo být hlavní prioritou – podstatné ale je, aby se snižovala především tam, kde nejvíce hrozí. Velmi přísně regulované zemědělství s detailně prověřovaným složením potravin uvolňovaných na trh ale pravděpodobně k největším producentem karcinogenních látek ve formě pesticidů nebude.

Petr Havel