To bylo přitom možné očekávat, neboť letošní sklizeň probíhala ve stejném období, jako tomu bylo v minulosti, a ostatně i proto se již půl století koná Země živitelka na konci srpna. Letošní průběh počasí byl přitom minimálně v porovnání s loňským rokem (nejen) pro producenty obilovin příznivější, včetně poměrně chladného května, a v tomto smyslu naplnil někdejší přísloví „studený máj, ve stodole ráj“. Deštivější a chladnější červenec byl kromě toho příznivý i pro tuzemskou úrodu ovoce.
Podle téměř již konečných statistik Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF) se letos sklidilo v ČR zhruba 7,7 milionu tun všech obilovin, z toho více než 5 milionu tun pšenice. To v praxi znamená, že (nejen) pšenice na potravinářskou výrobu bude dost, neboť na tyto účely spotřebuje naše země ročně jen něco přes milion tun. Úrodu části pěstitelů v části regionů samozřejmě ale nepřízeň počasí zasáhla, to je však každoroční problém, a letošek nebyl nějakou významnou výjimkou. Dokazuje to nakonec i celostátní průměrný hektarový výnos, který se u pšenice pohybuje kolem 7 tun z hektaru, což je v praxi výnos mírně nadprůměrný.
O něco hůře dopadla řepka, která byla i letos tradičně více než jiné polní plodiny negativně postižena jarními mrazy, neboť vegetační vývoj řepky je rychlejší a kvete hned na počátku jara. Nižší jsou proto také hektarové výnosy řepky, a zejména její celkový objem, který má podle SZIF jen mírně překročit milion tun. Je však třeba připomenout, že za nižší produkcí řepky v ČR je zejména postupný úbytek osevních ploch, které v předchozích několika letech poklesly o desítky tisíc hektarů. Řepka navíc přestává být pro pěstitele ziskovou komoditou, a proto její osevní plochy klesají. Mírně klesají i osevní plochy pšenice, přičemž ani její pěstitelé nemohou, alespoň dočasně, očekávat za její prodej tržby podle svých představ. Ceny obilovin na globálním trhu totiž klesají, neboť se předpokládá letošní globální navýšení jejich produkce. Podle statistik SZIF se cena za tunu potravinářské pšenice v ČR pohybovala v červnu 2025 kolem 5 400 korun a meziročně byla téměř o 900 korun vyšší. To však jsou data před počátkem sklizně. Od července letošního roku ceny pšenice na světových komoditních burzách výrazně klesají, což dopadne také na tuzemský trh a na červnové ceny tak nelze spoléhat. Náklady na produkci pšenice, obilovin, a obecně na všechny polní plodiny přitom stále rostou, mimo jiné také náklady na nákup a servis zemědělské techniky.
Jak již bylo v předchozím týdnu řečeno, letošní Zemi živitelku navštívil zemědělský eurokomisař Christophe Hansen, který v diskusích se zemědělci konstatoval, že dotace by měli získávat jen ti, kteří něco produkují. To samozřejmě přivítali představitelé nevládních tuzemských zemědělských organizací zastupující větší a střední podniky, je ale třeba zdůraznit, že Hansen měl na mysli stav v jiných zemích, v nichž některé dotace končí u nezemědělců – vlastníků půdy. Hansen je nicméně příznivcem koncentrace zemědělství v EU, opět je ale nutné podotknout, že v EU působí mnohem více mnohem menších podniků, než je tomu v ČR, a výchozí plocha ke koncentracím je tak mnohem nižší než u nás.
Pro zemědělce poměrně příznivá zpráva se týká nedávná zpráva EU, podle které představují polní pozemky prevenci vůči šíření požárů. Ty letos zničily desítky tisíc hektarů půdy ve Španělsku, Portugalsku nebo Řecku, přičemž dalšímu šíření požárů měla zabránit právě zemědělská půda, mimo jiné vinice. Někteří evropští politici tak začínají mluvit o takzvaném „ochranném zemědělství v okolí vesnic“, což by mělo přispět ke zmírnění rizik požárů především v případě lesních porostů.
Na závěr ještě pár poznámek k mediálním údajům a vysokých cenách vody v ČR. Jde totiž o jeden z četných a opakujících se mýtů, podle statistik jsou totiž výdaje spotřebitelů v ČR třetí nejnižší v celé EU, méně platí jen spotřebitelé v Polsku a Bulharsku. Nemalé rozdíly v cenách jsou přitom dány řadou faktorů – řada zemí EU například neuplatňuje na vodné a stočné DPH (a další mají DPH nižší), v dalších státech nejsou zpoplatněné odběry vody na výrobu pitné vody nebo vypouštění odpadních vod. V ČR jsou také nutné vyšší investice do zastaralého potrubí a vodárenské infrastruktury, což je dluh z předlistopadového období. V této souvislosti je třeba připomenout, že ačkoli zastánci předlistopadového režimu často mluví o tom, že režim po sobě nezanechal žádné dluhy, pravdou je pravý opak. Zanedbané „trubky na vodu“ jsou přitom jen jedním z mnoha dluhů, ještě větším je pak stav naší krajiny, do jehož nápravy se ročně investují desítky miliard korun.
Petr Havel
