Má zatím avizované snížení rozpočtu EU v oblasti zemědělství od roku 2028 podle Vás své opodstatnění? A může se v současnosti známá podoba tohoto rozpočtu ještě změnit?
Zaprvé si myslím, že se to může změnit, protože tlaky na to jsou poměrně silné. Pokud se týká opodstatnění redukce, tak bych se rád vrátil o jedno rozpočtové období zpět. Již při přípravě rozpočtu EU na období 2021 až 2027 (v zemědělství na 2023 až 2027) se hovořilo o tom, zda SZP v tom smyslu, v jakém vznikla v období první poloviny 60. let, je stále tou přidanou hodnotou pro EU z hlediska soběstačnosti, a byly určité pochybnosti o tom, jestli se nemá naopak vrátit zpět do kompetence jednotlivých členských států, nebo má dojít ke sdílené kompetenci mezi Unií a členskými státy. Jinými slovy, zda by se členské státy neměly výrazněji více podílet na financování zemědělství, a naopak evropský rozpočet méně. SZP tak byla už nějakou dobu jasným kandidátem snížení výdajů, což je ještě více aktuální zejména ve světle zvýšení prostředků na obranu a bezpečnost, ale i na konkurenceschopnost ekonomiky jako celku, strategickou odolnost, a tak dále. Výsledkem je, že optikou nařízení v běžných cenách ztratí SZP oproti stávajícímu období zhruba 70 miliard eur na celou EU, a ve stálých cenách roku 2025, což je z hlediska kupní síly srovnatelnější, dokonce více než 100 miliard. To je poměrně dost, zejména z pohledu politiky, která ještě před 35 roky participovala na rozpočtu EU zhruba 60 procenty a v současné době více než 30 procenty. Je ale neoddiskutovalné, že se prostředky na tento účel zredukují.
Na druhou stranu je v celkovém návrhu rozpočtu EU určité šalamounské řešení, které dává možnost členským státům rozhodnout se, co je jejich priorita. SZP se v tomto ohledu v podstatě rozpouští v širším celku, který se nazývá fond pro národní a regionální partnerství, a implementačně se má stát součástí Národního a regionálního plánu partnerství obsahující také zemědělskou politiku. SZP je tam upravena zvláštním nařízením, ale současně je upravena tím zastřešujícím nařízením, což někdo považuje za jakousi ztrátu pozice a autonomie. Myslím si ale, že to není špatně, protože ne pro každý stát je zemědělství významné, a pokud stát buď uzná, že významné je, tak paradoxně pokud má takový stát současně velkou kohezní alokaci, tak to nemusí ani znamenat úbytek prostředků pro zemědělství. Ale samozřejmě platí, že oč více prostředků se dostane do zemědělství, o to méně se dostane na další kohezní priority, protože ten finanční koláč není nafukovací.
Na druhou stranu je v celkovém návrhu rozpočtu EU určité šalamounské řešení, které dává možnost členským státům rozhodnout se, co je jejich priorita.
Velké obavy zemědělců jsou právě z toho, že v konkurenci s jinými resorty a prioritami si nebudou v rámci národních politik schopni vybojovat dostatečný objem podpor, a jednou z otázek tedy je, zdali je možné a vhodné vyčlenit v tom společném balíku nějaké garantované částky nebo procenta na zemědělství tak, aby měli zemědělci také nějaké podnikatelské jistoty.
Čeští vyjednavači dlouhodobě bojovali v EU za to, aby měli větší flexibilitu v rozhodování a aby jim evropská nařízení nepředepisovala podmínky například pro čerpání peněz. A nyní, kdy EK nechává více kompetencí na členských státech, je slyšet i z ČR, že by naopak zemědělci chtěli, aby evropská nařízení byla daleko direktivnější. Mám z toho pocit, že mnozí tuzemští aktéři si nevědí rady, jakým způsobem změny navrhované EU na ty národní a regionální plány partnerství naroubovat, a cítím zde určitou schizofrenii. Každopádně tlak ze strany Francie, Polska a obecně velkých zemí na udržení zemědělské autonomie je a bude silný, a uvidíme, jak to dopadne. Problém ale určitě bude s vytvořením nějaké společné konsenzuální pozice, a to zejména, když bude jeden aktér v zemědělském sektoru říkat něco a jiný něco jiného. Netýká se to, pro útěchu, zdaleka jen zemědělství. Problém je i ve společné pozici obcí, malých obcí, statutárních obcí, měst a krajů, kde je nalezení shody také velice obtížné. To ovšem nahrává tomu, že si stát vytvoří řešení podle sebe, neboť poukáže na to, že aktéři nebyli schopni nabídnout společné řešení. Obávám se, že v našem v zemědělství by to mohla být podpora velkého byznysu, což ale úplně nekoresponduje s návrhem, který je v současné době na stole a který je hodně o podpoře spíše menších zemědělců, o inovacích, o generační výměně, jinými slovy není o konzervaci stávající struktury, která v ČR je.
Já si myslím, že kdyby existoval jeden národní a regionální plán, a v něm, jak ten návrh předpokládá, byla sektorová kapitola zemědělství, za kterou by byl zodpovědný řídící orgán – Ministerstvo zemědělství, a součástí plánu by byly zprostředkující subjekty, které by zosobňovaly zájmy jednotlivých skupin zemědělců, které u nás jsou, tak to by byl poměrně dobrý model, a kdyby dokonce ještě došlo k tomu, že se velkorysá alokace na kohezní fondy promítne i do prostředků pro zemědělství, například že by šly podpory do méně rozvinutých regionů v ČR, nemuseli by se zemědělci škrtů zase tolik obávat.
To znamená, že na nové podobě SZP nemusí ani naši zemědělci tratit, pakliže najdou mechanismy, jak finanční prostředky získat jinými způsoby. Dá se to takto říci?
Jde to tak zcela určitě říci, a mám pocit, že mnoha zemědělským subjektům vlastně ani nic jiného nezbyde. Potřeby budou vždy větší než možnosti evropského rozpočtu a evropských dotací. Vezměme si jen, že v ČR je velmi vysoká míra investic, nějakých 26 procent HDP, ale prostředky z evropských fondů zatím tvoří jen něco kolem 1,5 procenta HDP a rozpočet na SZP je méně než půl procenta HDP. Zemědělství se přitom na našem HDP podílí zhruba 2,5 procenty, a není to tedy ten úplně nosný sektor, ale potřeba investic do něj je daleko větší, než kolik je schopný rozpočet EU zajistit. Některé země podobné velikosti ČR jsou ale velmi úspěšné ve schopnosti získat finanční zdroje i z jiných pramenů než jenom z veřejných prostředků. Zemědělské podniky asi nepatří k těm, které jsou schopné ze svých vlastních zdrojů investiční potřeby financovat, pomoci ale mohou banky. Například v sousedním Rakousku existuje už nějakých 200 let Raiffeisenbank, pro kterou je zemědělský sektor i v současné době významným odvětvím, a podobné příklady jsou v Nizozemsku, Dánsku nebo ve Francii. Každopádně by finanční prostředky do zemědělství měly jít na budoucí rozvoj, ne na kompenzaci příjmů nebo újmy.
Mnozí tuzemští aktéři si nevědí rady, jakým způsobem změny navrhované EU na ty národní a regionální plány partnerství naroubovat, a cítím zde určitou schizofrenii.
Když si posčítáme objem evropských zdrojů a národních dotací, tak možná překvapivě zjistíme, že objem národních dotací je mírně vyšší než to, co využíváme z EU. A kdybychom se shodli na tom, že potravinová nebo strategická soběstačnost v komoditách, které byly po staletí etalonem zemědělské výroby v českých zemích, a které ztrácejí v poslední době pozici, tak si myslím, že by logicky měly národní dotace hrát větší roli, než v současné době hrají. Koneckonců i polské zemědělství je schopné své vnější konkurenceschopnosti právě díky národním dotacím, ale i kvůli velmi dobře fungující rozvojové bance, která v Polsku existuje.
Vraťme se nicméně ještě k obavám zemědělců z krácení dotací velkým podnikům prostřednictvím degresivity – jde podle Vás „trestání úspěšných“, jak se také tento krok vykládá?
Já si myslím, že koncentrace v EU je stále ještě zlomkem toho, jak je již dávno koncentrován zemědělský sektor v ČR, což je odkaz kolektivního pojetí zemědělství za socialismu. Koncentrace na západě je víceméně přirozená, spontánní a nějak se organicky vyvíjející, a zdaleka nedosahuje míry té koncentrace, kterou jsme zdědili. Obhájcům našeho koncentrovaného modelu se návrh EU sice líbit nemusí, pokud ale jen elementárně akceptují podmínky pro fungování trhu, pak by měli uznat, že je pořád důležitější mít konkurenční prostředí, o kterém ale je velmi těžké hovořit při počtu sedmi nebo deseti rozhodujících firem na trhu, což je prostředí silně oligopolní. A už vůbec nechápu obavy těch velkých, kteří se domnívají, že zrušení jejich modelu může narušit jejich mezinárodní konkurenceschopnost, která je tvořena právě subjekty, které jsou podstatně menší, než jsou oni sami. Tam postrádán nějakou logickou linii a spíše v tom vidím jakési nepřímé uznání toho, že model založený na jejich organizaci není úplně efektivní, a že nevyužívá všechny možnosti, které by využívat měl.
Každopádně by finanční prostředky do zemědělství měly jít na budoucí rozvoj, ne na kompenzaci příjmů nebo újmy.
Pokud představuje současná SZP v rozpočtu EU v nominální hodnotě 360 miliard eur a v navrhované podobě v běžných cenách 295 miliard eur a ve stálých cenách 261 miliard eur, tak jde samozřejmě o redukci objemu, která se prostě někde projevit musí. SZP se určitě nebude těšit takové podpoře jako dosud, platí ale, že pokud členský stát uzná, že je pro něj zemědělství významnou prioritou (a prioritou by měly být tři nebo čtyři nejdůležitější oblasti, prioritu 35 neuznávám, protože to pak prostě není priorita), pak je logické nasměrovat na významné priority velkorysou podporu. Ale na úkor těch, které jsou pod tou čarou níž.
Rozhovor vedl: Petr Havel
Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 5/2025), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.
