Jak ze svého pohledu hodnotíte přijatou novelu lesního zákona?

Novela zákona vznikala poměrně dlouho a byla výsledkem řady diskusí. Výsledkem je stav, který asi stoprocentně nevyhovuje žádné skupině, ale odráží to, jak odborná veřejnost, nejen lesnická, ale i ochrany přírody nebo vlastníků lesů byla schopná si vlastní zájmy v té diskusi prosadit. Z mého pohledu je novela v zásadě správný kompromis a naplnila základní cíle – tedy snížit direktivu státu a přenést více odpovědnosti na vlastníky lesa a odborné lesní hospodáře, kteří by měli mít znalosti a kompetence k tomu, aby les obhospodařovali jak ku prospěchu ekonomických zájmů vlastníků, tak ku prospěchu společnosti. Dalším rysem novely je větší akcent na ochranu přírody i akcentaci jiných funkcí lesa, které nejsou přímo dřevoprodukční. Produkční funkce zůstává samozřejmě velmi důležitá, protože přináší vlastníkům lesa zatím jediný relevantní zdroj financí. Novela také poprvé zmiňuje platby za ekosystémové služby lesa, kterými můžeme rozumět služby lesa pro společnost.

Jak se akademická veřejnost staví k potřebě reagovat na klimatické změny a možnosti začleňovat do lesních porostů nové druhy dřevin, původně nepůvodních?

Lze říci, že pohled akademické sféry není jednotný, a někteří kolegové mají výhrady k tomu, že se v novele oslabily některé požadavky směřující k vyšší diverzitě lesů. To ale naopak vítají vlastníci lesa včetně organizace SVOL. Jde především o závazné ukazatele pro tvorbu lesních hospodářských plánů, které musí všichni vlastníci nad 50 hektarů dodržovat. Závazným ukazatelem zůstává celková výše těžeb, ale pak jsou tam další parametry, například minimální podíl melioračních a zpevňujících dřevin při obnově lesního pozemku a minimální plošný rozsah výchovných zásahů v lesních porostech do 40 let věku. Tyto dva požadavky zůstávají v platnosti pouze pro státní lesy, v předchozí úpravě se týkal minimální podíl melioračních a zpevňujících dřevin všech vlastníků. To se může někomu zdát jako ústupek, například pro Hnutí Duha, které to velmi kritizuje, my ale říkáme, že se větší odpovědnost přenesla na vlastníky lesa. V době klimatických změn je součástí strategie, jak adaptovat lesy na klimatickou změnu, větší diverzita, a to jak z hlediska druhů, tak i hlediska výstavby lesa, tedy jeho věkové struktury. To jsou základní kameny, na nichž stojí adaptace lesa na klimatickou změnu, jejímž cílem je najít cestu, jak udělat lesy více odolnými, což je samozřejmě náročnější na obhospodařování.

Jaký by měl být tedy přístup k nepůvodním druhům dřevin, jejichž existenci v našich lesích vzhledem k měnícím se podmínkám klimatická změna nahrává?

To je samozřejmě velmi důležité téma, které také není úplně bez kontroverze. My lesníci říkáme, že je třeba provádět adaptaci aktivně, a do toho patří i využívání a testování některých nepůvodních dřevin, které je třeba hodnotit jak z pohledu benefitů, které mohou přinést, tak rizik, jako je invazivní chování, tedy vytlačování původních druhů, zavlečení nových patogenů a škůdců nebo negativního působení na půdu, na koloběh živin nebo na vodní režim. My zastáváme názor, že existují dřeviny, které tu perspektivu mají, a naší snahou je v rámci lesního hospodaření tyto dřeviny používat spolu s domácími dřevinami s tím, že jejich podíl by neměl být zásadní, a měli bychom i nadále stavět na původních dřevinách. Ale určité obohacení zejména o druhy, které nejsou geograficky příliš vzdálené, z oblasti jižní a jihovýchodní Evropy a Balkánu, kde ty druhy již dlouhodobě existují v podmínkách, které se u nás dají v kratší či delší budoucnosti očekávat, je logické, a proto je chceme testovat, protože ony by se u nás stejně přirozeně rozšířily. To se ale týká i geograficky vzdálenějších populací domácích druhů dřevin. Jedním z příkladů je borovice lesní, která má velký přirozený areál výskytu, a tudíž velkou schopnost přizpůsobit se různým podmínkám, dalším je třeba jedle bělokorá. Takže součástí adaptace by mělo být i vědecky podložené a odůvodněné využívání introdukovaných dřevin, i když to není ani jediný, ani nejdůležitější pilíř, ale je to součástí širšího souboru adaptačních opatření, a na to reaguje i novela lesního zákona. Díky ní se mimo jiné také prodloužily lhůty na zalesnění a zajištění nového lesního porostu na 5 a 10 let, a umožnilo se realizovat mýtní úmyslnou těžbu ve standardních porostech lesa vysokého od 60 let a v nízkém a středním lese od 20 let. To vše dává lepší možnosti lesníkům a lesním hospodářům, ale zároveň se tím právě zvyšuje jejich odpovědnost.

Pojďme ale k praktickým aspektům hospodaření. Jednou z novinek novely je možnost pastvy v lesích, a zejména zemědělce v této souvislosti zajímá, zdali musí například pastva probíhat na vlastním pozemku, nebo zda musí být pozemek s pasoucími se hospodářskými zvířaty oplocen…

Zákon bohužel o konkrétních podrobnostech nehovoří. Je to ale samozřejmě téma, které je také kontroverzní. Na jedné straně po možnosti pastvy volali někteří soukromí vlastníci i zemědělci, pastva má také zastánce mezi některými ochránci přírody, kteří poukazují na skutečnost, že když byly lesní porosty u nás člověkem málo ovlivněné, tak měly v některých oblastech díky přirozené pastvě zvířat trochu jiný charakter, byly více otevřené. To může skýtat určitou výhodu pro některé druhy organismů, které jsou vázané například na více osluněné části lesa a může to být pozitivní například pro některé druhy hmyzu. Nicméně podmínkou pro pastvu nebo průhon lesními porosty je podle novely zákona předchozí písemný souhlas vlastníka lesa.

To znamená, že pastva může probíhat i na cizích pozemcích?

Ano, může být i na cizích pozemcích, takto zákon hovoří, ale neměla by probíhat bez toho, aniž by s tím vlastník předem souhlasil. Důležité je ale také, že při té pastvě nesmí docházet k omezení práva vstupu veřejnosti do lesa. 

Co to znamená? Že příslušný pozemek pro pastvu nesmí být ohrazen?

Ano, já to tak čtu: Pokud nesmím omezit právo vstupu do lesa, tak bych ten vstup neměl znemožnit. Otázkou je, že pokud bude v lese nějaká ohrada, přes níž se návštěvník lesa dostane, tak zdali bude existence ohrady chápána tak, že jde o lehce překonatelnou překážku, která vstup do lesa neomezuje. Na druhou stranu je třeba vzít v úvahu také bezpečnostní otázky, protože vlastník lesa je odpovědný za to, co se v lese stane, a i když lesní zákon předpokládá, že je vstup do lesa na vlastní nebezpečí, tak vlastník musí dělat vše pro to, aby nedocházelo k možné újmě návštěvníků. Jak se ale budou reálně řešit případné problémy při střetu člověka se zvířetem na lesní pastvě, se v současné době ještě neví, nemáme s tím žádné zkušenosti.

Jsou nějaká omezení, co se týče druhu hospodářských zvířat?

K zákonu zatím nejsou žádné speciální prováděcí vyhlášky, používá se termín hospodářská zvířata, takže to není druhově omezeno. Důležité ale je, že ten, kdo provádí pastvu v lese, je povinen zajistit, aby při pastvě nedocházelo ke škodám na lesních porostech, narušování půdního krytu nebo vodního režimu ohrožující plnění funkcí lesa. A pokud tedy v lese probíhá pastva, tak se má za to, že škody v něm nezpůsobila zvěř, ale hospodářská zvířata. Vzniká také otázka, jak se bude vyhodnocovat, jestli dochází ke škodě na lesních porostech, protože ta pasoucí se zvířata budou jistě konzumovat i části (organickou hmotu) mladých lesních porostů. Zatím se neřeší, do jaké míry lze zajistit, aby ke škodám nedocházelo, nebo jaká bude akceptovatelná míra té škody. Lesy u nás jsou totiž jiného charakteru, než například ve Španělsku nebo Portugalsku, kde se běžně uplatňují silvopastorální systémy zahrnující les společně s pastvou.

Souvisí to i s klimatickou změnou, kdy roste riziko sucha, a my nevíme, zdali podmínky v naší zemi zůstanou všude vhodné pro uzavřený les, nebo jestli se neposuneme více k otevřeným systémům, které mohou připomínat třeba pastevní či savanový les. My se tomu snažíme zabránit, protože les v našem pojetí má mnoho pozitivních efektů pro společnost, protože může snižovat negativní dopady klimatické změny, ochlazuje své okolí, umožňuje cirkulaci vody mezi půdou a atmosférou, udržuje vyšší vzdušnou vlhkost a v těchto svých rolích, včetně poutání uhlíku, je vlastně nezastupitelný.

To se ale dostáváme k potenciálním platbám za ekosystémové služby nebo funkce lesa. Na jakém principu by mohla taková ocenění fungovat?

To je zásadní otázka, protože zákon zatím zmiňuje jen to, že platba za ekosystémové služby by měla fungovat a že stát by měl jejím prostřednictvím podporovat opatření na poutání uhlíku a biologickou rozmanitost. Shodou okolností se u nás na fakultě v současné době řeší projekt Národní agentury pro zemědělský výzkum, jehož cílem je vytvořit nástroj pro kalkulaci té platby a podmínek, které musí být splněny, aby ji vlastník mohl získat. Zatím se uvažuje o několika kritériích, které by vlastník musel plnit, aby mohl být do toho programu zařazen, a následně by se v průběhu času vyhodnocovalo, zdali je i nadále plní. Návrh metodiky počítá s tím, že vlastníci lesa musí prokázat, že při jejich hospodaření nedochází ke ztrátám půdního uhlíku, takže jedním z kritérií bude maximální velikost holoseče. Jde o to, aby vlastník lesa hospodařil tak, aby se produkční cyklus nepřerušoval (trvalý kryt půdy), ale aby se naopak podpořila akumulace uhlíku. K tomu jednoznačně přispívají přírodě bližší postupy pěstování lesa, které podporují strukturní a druhovou diverzitu lesa.

Platby za ekosystémové služby budou tedy jednak odvozeny od toho, jakým způsobem se bude v lese hospodařit ve vztahu k uhlíku, ale také, aby způsob hospodaření podporoval biodiverzitu.  A podpora biodiverzity bude zřejmě odvozená od množství tlejícího dříví, které bude k dispozici v lese. Tuto roli může plnit i biotopový stojící ještě žijící, usychající nebo již zcela suchý strom, který se postupně stává útočiště pro různé druhy organismu. Stojící biotopový strom, může být následně vyvrácen, zlomen a jako ležící tlející dřevo absorbuje velké množství vody, a hostí zase jiné organismy, až se stane nakonec součástí půdního substrátu. Pro vlastníky lesů přitom samozřejmě znamená ponechání dřeva v lese určitou hospodářskou (finanční) újmu nebo i náklady navíc, stojící stromy jsou také spojeny s určitým nebezpečím pádu, takže není to úplně jednoduché. Platby za ekosystémové služby by tyto újmy a vícenáklady měly kompenzovat, a navíc i motivovat vlastníky, aby to dělali. Oni si velice dobře spočítají, jestli se jim to vyplatí, nebo ne.

A vyplatí se jim to?

Platba by měla být stanovena tak, aby nějakým způsobem odpovídala ekonomickému ekvivalentu míry poutání uhlíku, a zároveň aby byla motivační pro vlastníka.

Bude vlastníky do plnění kritérií pro ekosystémovou službu někdo nutit?

Ne, k tomu je nikdo nutit nebude, ono také zůstává otázkou, jestli bude mít stát finanční prostředky, aby takovou platbu vyplácel, víme, v jakém stavu je státní rozpočet i výše mandatorních výdajů. Z jejich navýšení nebude jistě nadšený žádný ministr financí.

A nebylo by tedy možné jít na to obráceně – tedy snížit nebo odpustit daně z takových pozemků, u nichž by se efekt ekosystémových služeb prokázal. Daně z pozemků jsou ostatně předmětem kritiky všech vlastníků, nejen majitelů lesů, a navíc, aby si majitelé lesa na daně vydělali, musí kácet více dřeva, což je ale v rozporu s potřebou ukládání uhlíku…

Je to určitě jedna z možností, kterou stát má. Možná by to bylo pro stát méně bolestivé než hledat finanční prostředky, které by vlastníkům vyplácel, a může na to jít z druhé strany, že je od nich naopak nebude vybírat. Protože je samozřejmě otázkou, nakolik je správné a efektivní nejprve lidem peníze plošně vzít a pak je někomu dát a někomu nedat. Záleží samozřejmě na státu, jestli by tou cestou chtěl jít, já si myslím, že to smysl má, při prokázání stanovených podmínek. Možná by to bylo i jednodušší z hlediska administrace.

A navíc se při administraci hodně peněz ztratí na platy úředníků…

Je to otázka na někoho, kdo je odpovědný za chod státu a za daňový systém, mě by se to jevilo jako možná plnohodnotná alternativa nebo jako doplněk ekosystémových služeb. Existuje totiž obava, že stát na úhradu ekosystémových služeb prostředky nevyčlení, i když pro řadu vlastníků lesa je sympatická představa, že bude dostávat tu platbu na plochu, podobně jako je tomu u zemědělců. Každopádně by k tomu byla třeba analýza, jak by se ta daň musela snížit, aby to bylo pro vlastníky motivační, a aby svým hospodařením ekosystémové služby podporovali.  

Rozhovor vedl: Petr Havel
Foto: Nina Havlová