Budoucí vládní garnitura začala diskutovat o podobě programových průniků a o změnách, které hodlají v jednotlivých resortech prosazovat. Opětovně se mimo jiné diskutuje o zavedení elektronické evidenci tržeb (EET) s tím, že z příslušných povinností by byli vyjmuti malí podnikatelé, kam by zřejmě spadali i sedláci z rodinných farem. To by sice bylo žádoucí, ještě více žádoucí by ale bylo EET opětovně nezavádět, také proto, že tento systém v minulosti nenaplnil očekávání, zejména v možném razantním navýšení příjmů státního rozpočtu.
Další, patrně zásadnější změnou má být zrušení Ministerstva pro místní rozvoj (MMR) a převedení příslušných agend pod jiné resorty. To ovšem v praxi znamená, že pokud nebudou agendy zrušeny, budou i tak zapotřebí úředníci k jejich zajištění a možné úspory z takového kroku tak budou relativní. Vzhledem k tomu, že MMR je a má být administrátorem dotací v oblasti kohezních politik a celkového rozvoje venkova, je tedy zapotřebí vnímat potenciální rušení MMR spíše jako souboj o kontrolu nad co největším balíkem peněz, zejména z EU, což souvisí také s výší peněz pro zemědělství, které je v rozvoji venkova důležitým hráčem, a které má být součástí balíku evropských podpor souvisejících s rozvojem venkova spolu s dalšími resorty, pokud bude zrušen současný „Pilíř II“, jak to plánuje Evropská Komise.
Motoristé, kteří mají ambici obsadit resort životního prostředí, také v této souvislosti deklarovali zrušení současné protierozní vyhlášky. Tu by sice bylo možné nějak modifikovat, k tomu ale v probíhajících jednáních s EU i tak dochází, přičemž výsledkem by měla být pro většinu podnikatelů v zemědělství poměrně přijatelná podoba postavená jednak na rozšířeném výběru možných protierozních opatřeních, jednak na principu, že případné sankce by byly vůči hospodařícím zemědělcům uplatňovány až po reálných projevech eroze a absenci prevence rizika eroze omezující. Omezovat rizika vodní, ale i větrné eroze je navíc v zájmu samotných zemědělců, neboť ubývání půdy z polí zásadním a negativním způsobem snižuje hektarové výnosy, a tedy ovlivňuje ekonomiku podnikání, a kromě toho se erozí snižuje potenciál krajiny zadržovat vodu, kterou ale zemědělci (nejen) k optimálnímu vývoji porostů potřebují.
Nejen pro budoucí českou vládu je hlavní výzvou podpořit ekonomiku podnikání v zemědělské prvovýrobě při zvyšující se konkurenci jak v rámci EU, tak především v podání neevropských zemí, jejímž projevem jsou klesající (v nejlepším případě stagnující, ale za vyšších nákladů) ceny většiny klíčových zemědělských komodit. Základním systémovým opatřením je přitom podpora tvorby přidané hodnoty (zpracování primární suroviny) přímo v prvovýrobě, k tomu je ale třeba odlišovat míru a účel podpor u jednotlivých skupin zemědělských podniků. V reálné praxi totiž platí princip, že čím je příslušný podnik větší, tím může více využívat výhod z velikosti a může produkovat komodity s nižší mírou zpracování, neboť vytváření přidané hodnoty klade vyšší nároky na pracovní sílu, které je a bude nedostatek. Naopak malé podniky a mikropodniky musí usilovat o co nejvyšší míru zpracování suroviny, pokud možno až do úrovně finalizovaných produktů (potravin), což při malém objemu zemědělské produkce dokáží vlastními silami, a kromě toho se nízkým objemem produkce oproti velkým podnikům na trhu neprosadí. Pro takzvané střední zemědělské podniky, o jejichž ekonomice se v poslední době nejčastěji mluví, je pak cestou „něco mezi tím“, tedy také vytváření vyšší přidané hodnoty, ne ale nutně až do úrovně konečných (finalizovaných) potravin, i když ani to nemusí být vyloučeno. Podstatné nicméně je, že každá velikostní (ale i komoditní) skupina zemědělců má jiné potřeby a problémy, a cestou tak nejsou a ani nemohou být plošně postavené dotační programy. Protože je ale spektrum zemědělských produktů poměrně široké a výrazně se liší i lokální podmínky k zemědělskému podnikání, představovalo by příliš konkrétní zacílení specifických podpor nárůst byrokracie. Proto je prakticky jediným systémovým řešením umožnit zemědělcům napříč jejich velikostí co největší podnikatelskou svobodu v rozhodování, a prostřednictvím podpor pouze korigovat, respektive je motivovat ke zmiňované tvorbě přidané hodnoty, což navíc nemusí být jen produkce a zpracování zemědělských surovin, ale také poskytování služeb ve venkovském prostoru obecně.
Petr Havel
