Můžete na úvod alespoň velmi krátce představit společnost Kinský Žďár?

Tady se hospodaří stejně už asi 800 let, naše rodina to vlastní přibližně 200 let. Hospodářství představuje vlastně takový velký kruh, který zahrnuje necelých 6000 hektarů lesů, 750 hektarů rybníků, 200 hektarů většinou orné půdy a 3,5 hektaru děravých střech, které musíme neustále opravovat. Základním principem je hospodaření v souladu s přírodou a ve spojení s kulturou s centrem tady na zámku. Ale my nemáme slovo zámek moc rádi, zámek znamená zamykat, a my chceme to naše hospodářství naopak odemykat a zpřístupňovat veřejnosti, o což se po celou dobu poté, co jsme získali zpět rodový majetek v restitucích, snažíme.

V jakém stavu jste jej vlastně získali?

Je to docela klasický příběh – jedna část, kde bylo původně muzeum knih, byla v dobrém stavu, ale hodně zastaralá, a to byl důvod, proč jsme z něj udělali moderní zážitkové Muzeum nové generace, které muzeum knih nahradilo, a které představuje mentálně pomyslný klíč od zámku. Další část ale byla v dezolátním stavu a vůbec nejhorší byla třetí část, kterou jsme převzali ve stadiu jakési polorekonstrukce, při které byly všechny komíny v minulosti odshora zalité betonem, a nikdo neví proč. Opravit něco, co není funkční, umíme, rekonstruovat něco, co je v dezolátním stavu, také umíme, i když je to nákladnější, ale rekonstruovat něco, co je špatně demolováno a polorekonstruováno betonem, je prakticky nemožné. Ale musíme si s tím nějak poradit.

 

„Nemáme slovo zámek moc rádi, zámek znamená zamykat, a my chceme to naše hospodářství naopak odemykat a zpřístupňovat veřejnosti, o což se po celou dobu poté, co jsme získali zpět rodový majetek v restitucích, snažíme.“

 

Nedávno jste jako Komora soukromých lesů podepsali memorandum o spolupráci s Asociací soukromého zemědělství ČR sdružující sedláky z rodinných farem. Co vše vás s nimi spojuje?

My máme velmi silné společné hodnoty, například hluboký vztah k místům, kde žijeme a pracujeme, a proto milujeme ty naše lesy, půdu a vodu, a pečujeme o ně tak, abychom my pomohli přírodě a ona pak pomohla nám. Dnes se velmi často skloňuje pojem udržitelnost, ale často jde jen o slova - pro nás to ale skutečně znamená respekt k přírodě postavený na třech pilířích a principech. První pilíř je, že když správně pracujete s přírodou, ona vám to vrátí, a když s ní nepracujete správně, ona vám to vrátí také – a ten se jmenuje ekologie. Druhý pilíř je, že co se nevyplatí, také nevydrží – a to je ekonomika. A ten třetí je sociální – když tomu, co děláte, nerozumí lidé, tak se vám to taky vrátí. Takže je třeba pracovat s přírodou, penězi, ale také s okolím, aby lidé pochopili, co děláme a proč to děláme. Moje babička Eleonora byla první, která v této zemi založila dvě první přírodní rezervace na soukromém majetku, a osvíceně se tak snažila zachránit kus nějakého komerčně využívaného prostoru pro lidi a přírodu. Což je ostatně takový rys našeho rodu, že milujeme silné ženy, jak jsem zjistil z historie.

Takže nejen osvícenost v podnikání, ale vy jste jako rod byli v minulosti osvícení i v dnes tak často zdůrazňované genderové vyváženosti…

Přesně tak, a nadále v tom pokračujeme, moje žena Marie tady například založila festival současného tance, hip hopu a nového cirkusu KoresponDance (letos proběhl ve dnech 11. až 13. července – pozn. aut.), investujeme do podpory umělců, prateta Bertha Suttnerová, rozená Kinská byla první žena, která dostala Nobelovu cenu za mír, a ostatně i samotné hospodářství ve Žďáru spravovaly v minulosti především ženy. Hlavním sídlem našeho rodu je přitom Chlumec.

Zmínil jste, že udržitelnost jsou často jen slova. Jak to děláte vy, aby to nebyla jen slova, ale i činy?

Jen aby nedošlo k mýlce, věcně je udržitelnost velmi důležitá, potřebujeme ji a věříme tomu, jak na české, tak na evropské úrovni. A k tomu hospodaření: Většina lidí si myslí, že lesnické hospodaření je především o stromech. To je ale chyba – práce s porostem je jen konečným vrcholem, nejdříve musíte pracovat se světlem, s vodou, s půdou a s genofondem. To je vlastně stejné jako u sedláků, jenomže cyklus sedláků se počítá na měsíce, a ten náš na dekády. My hodně pracujeme na retenci vody, což je důležité při současném vývoji počasí, kdy je najednou dlouhé sucho nebo naopak velké přívalové deště. Budujeme tůně, z nichž je na první pohled ekonomicky nulový výsledek, respektive je to jen náklad, ale tím stabilizujeme režim vody v krajině, a les se má pak mnohem líp. Hodně sázíme na genetiku a přirozenou obnovu, například u smrku máme skoro 100 procent přirozené obnovy, to znamená, že necháme na přírodě, aby sama vybrala ta semínka, která porostou, a k tomu přidáme další druhy, které potřebujeme a které také porostou, jako jsou buky, duby, jedle, modřín, ale i jiné druhy, o nichž si myslíme, že by mohly přežít v budoucnosti, když bude tepleji. My ale vlastně nevíme, jak se bude počasí dál vyvíjet. Když mluvíte s odborníky na počasí, tak i oni sami přiznávají, že pouze pracují s nějakými scénáři a pravděpodobností. To znamená, že musíte sázet na pestrost, což je ekologicky biodiverzita, a manažersky sázet na flexibilitu. Tomu ale české zákony neodpovídaly, a to byl také důvod, proč jsme se pustili do novely lesního zákona, aby zákon tu flexibilitu umožnil.

A jak tedy podobu té novely hodnotíte, splnila potřebu vyšší flexibility? Všechno se asi nepodařilo, když jde vlastně o kompromis celé řady protichůdných postojů….

Je potřeba připomenout, že ten původní zákon byl asi ten nejhorší, co mohl být, nejstriktnější, nejkomplikovanější, nejrigidnější z celé Evropy a možná z celého světa s katastrofálními dopady na lesnické hospodaření, což jsme viděli i na kůrovcové kalamitě. Ukáži vám to na konkrétním příkladu: Bavorsko má milion hektarů smrkových porostů, my máme milion tři sta tisíc, to znamená o 30 procent víc. Ale v ČR bylo v době kůrovcové kalamity ne o 30 procent více kůrovce, ale o 500 procent více. V Bavorsku totiž platí zákon, který napsal Franz Rang (významný odborník oceněný Marií Terezií zlatou medailí za zásluhy), který pracoval také pro rodinu Kinských a který dosud platí. My jsme napsali v roce 1995 jiný zákon, a vidíme, jak to dopadlo. A proto jsme jej museli změnit.

A jsou tedy ty změny dostatečné?

Podle mne je současná podoba lesního zákona po novele unikát. Já neznám v Evropě ani ve světě jiný zákon, který vychází z platformy reprezentující všechny dotčené zájmové skupiny, tedy lesáky, dřevozpracující průmysl, univerzity, Český svaz ochránců přírody, i obě ministerstva – zemědělství i životního prostředí. Je to určitě nějaký kompromis, ale je to náš národní kompromis. Myslím, že jsme udělali veliké pokroky právě v té flexibilitě, kde se ale trochu promarnila šance, je reforma státní správy. Na nás se valí kontroly z několika stran, jeden říká A, druhý říká B, a to musíme sjednotit. Výsledkem by měl být jeden státní orgán působící v lesnictví, pod jedním ministerstvem, což by mělo být ministerstvo zemědělství.  Novela lesního zákona se ale podle mne více než povedla, mimo jiné se podařilo i prosadit sdružování menších vlastníků lesa na bázi spolků, ale uvidíme, jestli to bude stát ochoten financovat. Do třetice bych uvítal zavedení finanční podpory mimoprodukčních funkcí lesů. Ekologické a rekreační služby lesa jsou veřejnou službou, která si zaslouží podpořit.
Velký problém je ale katastrofální stav v naší myslivosti.

Ta podpora mimoprodukčních funkcí se do novely lesního zákona alespoň v deklarativní formě dostala…

Ano, a k tomu je potřeba zdůraznit, že naším cílem není brát peníze na podporu lesů ze zemědělských dotací, peníze na podporu mimoprodukčních funkcí lesů se musí přidat navíc.

Jako člen vědecké rady Mendelovy univerzity v Brně jste velkým zastáncem využití vědy v podnikatelské praxi. Jak zásadní takové spojení podle Vás je?

My jsme například spojili síly s několika odborníky, a výsledkem je startup, který se jmenuje Space Trees (www.spacetrees.cz) a který umí dopředu detekovat stromy poškozené škůdci ještě předtím, než začnou kůrovcem napadané stromy kontaminovat další zdravé stromy. Lesníky to nenahradí, ale pomůže jim to vytipovat napadené stromy tak rychle, že ty stromy lze komerčně využít, protože jejich dřevo není poškozené. Pracujeme ale i na dalších parametrech, abychom například věděli, kde a jak rychle se ukládá uhlík, a tím vytváříme prostor, abychom se proaktivně připravili na klimatické změny. Při těžbě dřeva se snažíme uplatňovat probírkový systém, abychom uvolňovali prostor pro další stromy, a podporujeme přirozené zmlazení. To vše je výsledkem kombinace vědy a praxe. Věda sama o sobě praxi nezmění, lesník sám si často neví rady, ale když obojí spojíte dohromady, přináší to výsledky. To bychom třeba chtěli v lesnickém zákoně, aby byla spolupráce mezi vědou a praxí více podpořena, zatím je to málo motivační pro obě strany.

Vy jste jako firma nejen producentem dřeva, ale i jeho zpracovatelem. Je nějaký produkt, na který jste pyšní, podle kterého vás mohou spotřebitelé na trhu poznat?

My máme dlouhodobou spolupráci s firmou Petrof, výrobcem klavírů, protože máme k dispozici takzvané rezonanční dříví, což je dřevo z velmi kvalitních smrkových porostů, které rostly velmi, velmi pomalu. Snažíme se ale také při lesnickém hospodaření dodržovat princip, při kterém obohacujeme půdu o odpad při těžbě dřeva, asi polovinu jej vracíme zpět, a pouze polovinu spálíme. To je také důvod, proč jsme investovali do teplárny v Novém Městě na Moravě, která topila plynem a topným olejem, my jsme ale topný olej nahradili štěpkou, což je podle nás cesta, aby tato teplárna nabízela lidem, doufejme, rozumně naceněné teplo z našich a místních lesů. Mojí ambicí je ale tento cyklus úplně uzavřít. Mnoha vědeckými pokusy a daty je ověřeno, a ve světě se to také používá, že popel, který pochází z lesů, bychom měli vrátit zpět do lesa. To zatím náš zákon o odpadech neumožňuje, ale to je chyba. My potřebujeme ten cyklus uhlí uzavřít, a vrátit přírodě, co ona nám poskytla, což má navíc na stav lesa velmi pozitivní dopad.

To je určitě chvályhodná myšlenka, ale jak toho chcete v praxi dosáhnout?

My si s tím poradíme, jediné, co chceme jako ekologové, aby ten popel byl ten správný popel, a myslím, že dokážeme zabezpečit, abychom věděli, odkud ten popel je.

To jsme ovšem narazili na problematiku byrokracie. Co je kromě ní podle Vás největší brzdou rozvoje tuzemského lesnictví?

Prvním problémem je příliš vysoký počet úplně malých vlastníků lesa, kterých je několik set tisíc – a když máte méně než například 5 hektarů lesa, nemáte peníze například na harverstor, ale ani na další techniku a technologie. Jako komora soukromých lesů vítáme, že je mnoho vlastníků lesů, ale je potřeba najít nástroje, jak se mohou sdružit. A potom je tady dominance státního podniku Lesy České republiky, i když jeho přístup se v poslední době hodně zlepšil. I tak si ale připadáme jako sýr v sendviči, kde je desetkrát více chleba než sýru. Druhým problémem je státní správa. Potřebujeme, aby byla sjednocená, už Napoleon říkal, že je lepší jeden špatný generál než dva dobří. A třetí problém je malá přidaná hodnota při zpracování dřeva z českých lesů, protože my vyvážíme hlavně surovinu.

To ale podle mých informací proto, že v zahraničí dostanou producenti dřeva z ČR lepší cenu…

My máme, stejně jako zemědělci, dvojí problém. První je, že proti nám stojí oligopol. My jsme jeden z největších vlastníků lesů v ČR, ale reprezentujeme tak půl dne práce jedné velké pily. Máme malou sílu, proto musíme spolupracovat a sdružit se. Po celou dobu od revoluce byla v naší zemi cena nejprodávanějšího dřeva – smrkové kulatiny, o jedno až dvě eura za kubík nižší než v Rakousku nebo Německu, teprve v posledním době se to vyrovnalo. A druhá věc je, že v zahraničí, například ve Francii, patří velký podíl pil samotným lesníkům, kteří se sdružili a koupili ty pily. Ale to chce důvěru, a tu je nutné budovat. A je to také důvod ke spolupráci s ASZ ČR. Je to vysoce důležité, protože my musíme spolupracovat. Nikdo nám nepomůže. Nikdo, spíš naopak. Je to na nás.

Rozhovor vedl: Petr Havel
Foto: Nina Havlová

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 5/2025), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.