Tento „sovětský vliv“ spočíval v brutálním útoku na staletí se vyvíjející společenský řád, stojící na soukromém vlastnictví a na individuálním, nikoli kolektivním, rozhodování o vlastním životě. Ve všech zemích východního bloku byl aplikován sovětský model – zlikvidovat vše, co by připomínalo svobodu a respekt k lidskému životu a důstojnosti člověka. Člověk se měl stát pouhou součástí masy zotročených, bez práv, zato s povinností pracovat. Však také lidová tvořivost vtipně a trestně parafrázovala definici komunismu: Je to hnutí, které nás nutí pracovat až do zblbnutí. Ovšem o zblbnutí komunistům nešlo, stačilo jim společnost oblbnout, aby šla snáze přetvořit, aby ji začalo těšit zadostiučinění z dokonané loupeže a ponížení, zejména selského stavu, ale i ostatních živnostníků a řemeslníků, o svobodných povoláních nemluvě.
Na konferenci promluvili odborníci a historici prakticky ze všech bývalých „socialistických“ zemí. A všichni se shodli, že se ve všech zemích prosazoval sovětský model, tedy brutální model s brutálními metodami. Byť v každé zemi trochu jinak. Podle českých historiků a archivářů je doložitelné, že u nás bylo jen za to, že hospodařili, odsouzeno 27 000 osob, většinou k trestům mnohaletého odnětí svobody, a došlo i na tresty smrti, odsouzených byla necelá dvacítka. Pro porovnání bylo z politických důvodů v padesátých letech popraveno 250 lidí. Podrobnosti o vykonstruovaných procesech budou uveřejněny na stránkách ÚSTR, a v prvním pololetí 2026 vyjde sborník všech příspěvků, které byly předneseny na této konferenci. Nutno podotknout, že k největším perzekucím, kdy docházelo nejen k odsouzení, ale i k nucenému vystěhování a postihu celých rodin včetně dětí, docházelo patrně u nás, tedy v Československu.
K nejhoršímu útlaku docházelo ve všech těchto zemích na počátku padesátých let, i když vlastně začal již ve druhé půli let čtyřicátých. „Polský model“ stručně popsal Miroslaw Szumilo, profesor z univerzity v Lublinu. V letech 1949 až 1952 působili v Polsku tři v Moskvě vyškolení političtí pracovníci, jejichž rétorika o vykořisťování a propojení měst a venkova byla stejná jako u nás i jinde. Bratrství dělníků a kolchozníků, atd. První reformátor politruk Roman Zambrowski se snažil pořádat zájezdy polských rolníků do ruských kolchozů. Mělo to ovšem opačný efekt, a tak se musel vyrovnat s realističtějším pohledem spolustraníků, kteří varovali, že takto rozhodně ne, že by sovětská realita polské rolníky vyděsila.
Realita posléze vyděsila aparáty ve všech zemích, nejen v Polsku a v Československu. A hned se začali hledat viníci neúspěchů. A také se našli, jsou to vnitřní nepřátelé, bývalí hospodáři, tedy teď už kulaci, a zase byl důvod k represím. Praktiky teroru a zastrašování lze vysledovat ve všech zemích. A přitom myšlenka družstevnictví a jisté sousedské spolupráce a sounáležitosti špatná není, může se dařit například i s podporou církve, jako třeba v Maďarsku již od sklonku devatenáctého století, jak uvedl István Ötvös z katolické univerzity v Budapešti.
Jenže sovětský model pracoval s jiným zadáním, rozbít, zastrašit, ponížit a kolektivizovat! Smutně, leč výstižně, charakterizoval situaci po druhé světové válce profesor Cornel Micu z Bukurešti: Rumunsko nemělo na výběr, a vlastně všechny země na východ od linie Odra Nisa na tom byly stejně. Po odmítnutí Marshallova plánu musel Východ postupovat rychle a brutálně, jinak by v začínající studené válce neobstál. O dopadu sovětské moci na venkov hovořila zajímavým způsobem Krystyna Semeryn z Ukrajiny, uvedla několik románů, které popisují bezútěšnou realitu venkova té doby, a děsivý dopad na celé rodiny.
Snaha zlikvidovat venkov, selský stav, zničit podnikavé a soudné lidi, kteří by mohli být potenciálními, a vlastně skutečnými nepřáteli nejdřív lidově demokratického a posléze socialistického zemědělství, je podrobně doložitelná jak v pramenech ÚSTR, tak v paměťových institucích ostatních států, ale i v expozicích Národního zemědělského muzea. Vůbec není od věci se vracet do minulosti. A proč, to nejlépe vysvětlil Jaroslav Šebek: „Je třeba znát svou minulost, abychom ji nemuseli opakovat.“
Slova předsedy ASZ ČR Jaroslava Šebka zapůsobila jako světlo na konci tunelu, na konci cesty temnou minulostí. Nejdříve prezentoval osudy své rodiny, které téměř shodně popisují mnozí další členové Asociace. Na mnohé dopadlo tehdejší pravidlo: Zavřít, vystěhovat, ukrást. A po létech je čekal boj o restituce a léta snah napravit zničené. Položil si otázku, zda se někdy podaří překonat důsledky násilné kolektivizace v Česku? Jaroslav Šebek říká: „Jestli se podaří, těžko říci, ale že se leccos daří, to doložit lze. Například už 38 % půdy obhospodařují soukromí farmáři, a to není málo. Nicméně byla a dosud je snaha, aby ten socialistický model fungoval nadále. Sedláci jsou vnímáni jako jakýsi folklór, který nemá velký význam. Sedláci ale prosperují, dochází ke generační výměně, máme 50 regionálních organizací, veřejnost se o nás dovídá mimo jiné z akcí, které pořádáme, jako je Farma roku, Pestrá krajina, apod. Ale je to pořád málo, aspoň tak soudím podle toho, že velká část společnosti nenahlíží na kolektivizaci zase tak negativně. Podle mnohých by stálo za to pokračovat ve velkých celcích, vždyť to přece nějak fungovalo. Jenže tento způsob zemědělství při pohledu do budoucna nefunguje.“
Ano, gigantománie odstartovaná v padesátých letech mohla jakž takž fungovat za podmínky obrovských státních dotací. Tehdy se tomu však říkalo půjčky, ale šlo v podstatě o nevratné půjčky. Takovýto způsob hospodaření je velmi zranitelný, a nejen z hlediska ekonomického, ale i veterinárního. O krajinotvorném ani nemluvě.
O dobré perspektivě selského stavu svědčí podle Jaroslava Šebka mimo jiné i to, že doložitelný zájem o hospodaření mají i lidé „bez selských kořenů“. Ale i to, že se sedláci angažují v komunální politice a jsou přínosem pro společnost. Ostatně přesně toho se soudruzi báli, a nejen tehdy.
Tak tedy, podaří se překonat důsledky kolektivizace? Jaroslav Šebek má jasno: „Rozhodně to není v tom, že by pomohly nějaké další zákony. Je to na nás, na usilovné, někdy až mravenčí práci. Musíme se postarat sami, a my se postaráme.“
Josef Duben
