Předkupní právo je i proto zásahem do vlastnických, a tedy ústavní práv, a lze tak předpokládat, že zavedení předkupního práva bude téměř jistě provázeno ústavní stížností. Jak ale vše nakonec dopadne, nelze v tuto chvíli předjímat. Rozhodující podle všeho totiž bude, jaké konkrétní podmínky budou pro samotné zemědělce v ČR nastaveny, neboť předkupní právo na půdu se v různých podobách uplatňuje ve většině zemí EU. Nikde ale není uplatňováno jako „bianco šek“, jak to ze zatímních vyjádření o zavedení tohoto kroku v naší zemi vypadá.
Hned na začátku je nicméně vhodné připomenout, že předkupní právo na obhospodařovanou půdu si mohou zemědělci v ČR individuálně dohodnout v rámci stávajících nájemních a pachtovních smluv dojednat už v současné době. Pro zemědělce jde samozřejmě o zajištění stability pro budoucí podnikání, a vlastnictví půdy je proto pro ně důležitým strategickým prvkem. To má odraz i při stanovování podmínek přednostního prodeje půdy zemědělcům také v zahraničí.
Nejčastěji se jako inspirace pro ČR zmiňuje francouzský systém SAFER, přes který prodeje půdy probíhají a do něhož musí vlastník záměr prodat půdu nahlásit. SAFER přitom není vlastníkem půdy, ale udržuje jí v rukou farmářů a přerozděluje jí mezi nimi, mimo jiné s cílem, aby prodej půdy neohrožoval zájmy místních zemědělců. Cílem je také podpora začínajících mladých farmářů nebo scelování pozemků sousedních farmářů, to vše ale až od určité výměry prodávaných pozemků. Ani v sousedním Německu nebo Rakousku nevzniká předkupní právo na nákup zemědělské půdy pro zemědělce automaticky. Prodej půdy tam podléhá schválení od místního zemědělského úřadu, a pokud je prodej zamítnut, mohou pozemek koupit, a to i za regulovanou cenu, státní neziskovky a následně jej prodat vhodnějšímu majiteli, což jsou obvykle místní zemědělci. V Polsku reguluje od roku 2017 prodeje a předkupní právo agentura KOWR, přednostní právo má nájemce v podobě takzvaného aktivního zemědělce, pokud na pozemku pracoval minimálně tři roky. V některých zemích pak musí na pozemku, který hodlá hospodařící zemědělec s přednostním právem koupit, hospodařit i pět let.
Tyto a mnohé další příklady z jiných evropských zemí naznačují, že je předkupní právo zemědělců na obhospodařovanou půdu v EU obvyklé a v místní legislativě zakotvené. Důležitá je ale v této souvislosti zejména velikost pozemků zatížených předkupním právem. Obvykle jde totiž o pozemky malé, řádově v jednotkách hektarů, a tam, kde do podmínek prodeje vstupuje stát, převažují jako cíle buď zlepšení podmínek pro místní nebo malé zemědělce, případně podpora takových typů hospodaření, které zlepšují stav naší krajiny. V ČR by ale předkupní právo na zemědělskou půdu využívaly pravděpodobně velké zemědělské subjekty a vzrostla by tím již tak značná koncentrace vlastnictví zemědělských pozemků v jejich rukou.
Vzhledem k zamýšlené reformě Společné zemědělské politiky EU po roce 2028, která počítá, a v nějaké podobě také reálně omezí dotace pro největší zemědělské subjekty, se může zdát, že nárůst vlastnictví obhospodařovaných pozemků povede k omezení dotací, a další koncentrace proto není strategická. Na druhou stranu ale taková koncentrace zvýší vliv velkých subjektů při rozhodování o projektech obecného rozvoje venkova, a navíc hodlá EU právě do rozvoje venkova, tedy ne přímo do zemědělské produkce, nasměrovat významnou část budoucích dotací.
Tak či tak je velmi reálné předpokládat, že předkupní právo na zemědělskou půdu pro zemědělce v ČR nová vláda zavede. Což není zejména pro vlastníky pozemků dobrá zpráva, a zejména v jejich zájmu by měl být tlak na stanovení žádoucích regulací předkupního práva v ČR tak, aby bylo zároveň splněno kritérium stabilizace zemědělského podnikání na straně jedné, ale i žádoucí parametry rozvoje venkova, bez potřeby žádat o souhlas s čímkoli velké vlastníky půdy.
Autor: Petr Havel
Zdroj: Rexlex.cz
