Rozhovor vznikl při příležitosti Dekarbonizace české ekonomiky 2025.
Když řešíme uhlíkovou stopu v zemědělství, tak co ji vlastně tvoří, co se do té uhlíkové stopy počítá?
V zemědělství se primárně řeší emise spojené s živočišnou výrobou, což jsou především emise metanu, které vznikají při enterické fermentaci – lidově řečeno při krkání – krav.
Potom sledujeme emise metanu a oxidu dusného uvolňující se při nakládání s hnojem a kejdou. Velké množství emisí oxidu dusného vzniká při aplikaci jakýchkoliv dusíkatých hnojiv na pole, a potom spíš menší část emisí tvoří oxid uhličitý, který se uvolňuje hlavně při spalování pohonných hmot, v traktorech, kombajnech a nákladních vozech. Menší množství oxidu uhličitého se uvolňuje i při aplikaci močoviny a při vápnění.
Když počítáme uhlíkovou stopu podniku, zemědělci mívají někdy zkreslená očekávání – čekají, že největší emise budou z provozu zemědělských strojů, protože traktory a kombajny jsou velké a mají velkou spotřebu. Pak se ale ukáže, že v kontextu celého podniku můžou třeba jen za 10–15 %. Většina uhlíkové stopy totiž souvisí s rostlinnou výrobou, s aplikací hnojiv a také s jejich výrobou.
Je podle vás problematika emisí v zemědělství v Česku brána dostatečně vážně?
Když se řeší zemědělství, debata se často stočí buď ke kravám – jak „krkají“ a jestli se s tím nedá něco dělat – nebo k uhlíku v půdě a organické hmotě. Často se mluví o tom, jestli ubývá, přibývá a zda by podniky mohly prodávat uhlíkové kredity. Tím debata většinou končí.
Problém je ale jinde – jde o dusíkatá hnojiva. Používá se jich hodně a jsou do velké míry syntetická, vyráběná z fosilních zdrojů. Vyrábějí se z amoniaku, ten z vodíku a ten se dnes složitě získává ze zemního plynu.
V kontextu České republiky dělá zemědělství včetně spalování nafty ve strojích necelých 8 % emisí, což se může na první pohled zdát, že není mnoho. Je to ale srovnatelné například s emisemi všech tepláren v ČR. Podobný podíl má i veškerá nákladní a autobusová doprava. Výroba elektřiny emisím samozřejmě dominuje, ale každý sektor by se měl snažit něco dělat, pokud to jde, jinak se jako Česká republika nikam neposuneme.
Velkým hybatelem snižování emisí je Evropská unie. Z evropské úrovně přichází řada opatření, která mají přispět k zelené transformaci, a to i v rámci společné zemědělské politiky EU. Když se podíváme na opatření podporovaná EU, co podle vás v zemědělské praxi dobře funguje?
Obrovský přínos mají bioplynové – či biometanové – stanice. Pomáhají zužitkovávat metan, který by jinak unikl do atmosféry, a metan je velmi nebezpečný skleníkový plyn. Na rozdíl od CO₂ ho neumíme z atmosféry zpátky „spoutat“. Zmíněné stanice jsou navíc přínosné v tom, že nás zbavují emisí a zároveň poskytují obnovitelný zdroj energie – tepla i elektřiny. U biometanových stanic jde zase o vyčištěný metan, který lze vtlačovat do distribuční soustavy zemního plynu. Velkým přínosem je také zakrývání nádrží s kejdou, odkud se uvolňuje nejvíc metanu, a kde se kejda musí nějakou dobu skladovat, než se vyveze na pole.
Podstatný efekt má podpora nových technologií a precizního zemědělství, hlavně cíleného, a variabilního dávkování hnojiv podle skutečné potřeby. Když se sníží celkové dávky hnojiv, vápna, močoviny a dalších vstupů, má to obrovský dopad na celkovou uhlíkovou stopu – jak z pohledu jednoho zemědělského družstva, tak celého sektoru.
Jak jsou si zemědělci vědomi své uhlíkové stopy – chodí za vámi s tím, že ji chtějí řešit?
Upřímně, velký zájem přímo od zemědělců úplně nezaznamenáváme. Mají svých starostí dost, vykazují spoustu dat na všechny strany – pro různá ministerstva a úřady. Uhlíková stopa zemědělského podniku se většinou počítá v rámci nějakého projektu, který je podpořený ministerstvem nebo Evropskou unií. Někdy se opravdu ozve někdo, kdo je prostě zvědavý, ale většinou je motivace spojená s dotacemi nebo projektem.
Často přichází impuls od odběratelů – typicky z mlékáren, pekáren nebo od krmivářů. Pekárny berou mouku z mlýnů, mlýny zase pšenici od zemědělců, a ti pak ideálně mají poskytnout uhlíkovou stopu své pšenice. Nebo jsou alespoň požádáni, aby dodali relevantní data: kolik se použilo hnojiv, kolik se spotřebovalo nafty na polích ve vazbě na konkrétní plodinu, jaká minerální a organická hnojiva se aplikovala.
Kdybyste měl zemědělcům jednoduše vysvětlit, proč má smysl řešit uhlíkovou stopu – jaké jsou benefity přímo pro ně?
Pokud je to zemědělec, který má blízko k přírodě a není mu lhostejná, je uhlíková stopa jeden z nejdůležitějších environmentálních indikátorů. Kdo chce dělat věci ekologicky, měl by se snažit o snižování uhlíkové stopy, jak to jen jde.
A pak jsou zemědělci s jinými prioritami – pro ně je to otázka konkurenceschopnosti a požadavků odběratelů. Požadavky se množí. Před pár lety, když se začalo víc mluvit o emisích v zemědělství a o tom, co budou chtít banky nebo obchodní řetězce, to pro banky samotné bylo nové. Během pár let se ale situace vyvinula – vznikli specialisté na udržitelnost a ESG, kteří se tomu naplno věnují, a dnes je to velké téma i pro banky a pojišťovny.
Obchodní řetězce – ať už je to Albert, Billa nebo jiné nadnárodní řetězce – taky potřebují reálná data. Nějakou dobu mohou vycházet z obecných emisních faktorů na kilo mouky nebo hovězího, ale dobře vědí, že konkrétní data budou většinou nižší, protože obecné faktory jsou nastavené konzervativně. Když získají konkrétní čísla, sníží si uhlíkovou stopu v dodavatelském řetězci a hlavně mají možnost s ní reálně pracovat. Můžou tlačit na dodavatele, aby emise snižovali, ať už formou benefitů, nebo tím, že u nich budou dál nakupovat.
Jak náročný ten proces výpočtu emisní stopy je? Jak to vypadá v praxi?
Na začátku se vždycky snažím vysvětlit, co uhlíková stopa je, co do jejího výpočtu vstupuje a proč. A také jakou metodikou se řídíme – pořád převládá přesvědčení, že neexistuje jednotná metodika, což není pravda. Metodika existuje a je zastřešená ISO normou, a to jak pro uhlíkovou stopu společnosti, tak produktu nebo projektu.
Pak pošleme dotazník, kde jsou sepsaná všechna relevantní data, která od zemědělského podniku potřebujeme. Nejnáročnější je, aby si dotyčný ve svém nabitém programu našel pár hodin na to ta data sesbírat. V zemědělství jsou data často dobře tříděná – farmáři musejí vykazovat, kolik aplikovali dusíku a v jaké formě, evidují přesně počty zvířat, jejich kategorii a podobně. K tomu se přidají údaje z účetnictví – kolik se nakoupilo nafty, benzínu, zemního plynu, hnojiv, osiv, pesticidů.
Když nám data přijdou, následuje fáze vyjasňování – občas narazíme na podezřele vysoké číslo a zjistíme, že někdo zadal chybná data. První rok je důležité to vychytat. Samotný výpočet už je potom na nás – máme připravené emisní faktory i potřebné rovnice a podle vytíženosti to trvá od několika dní po dva, tři týdny. Dnes je možné počítat i v online nástroji – klient, který už chápe strukturu výpočtu a má s ním zkušenost, si příště může čísla zadat sám: kolik litrů nafty, kolik kilogramů dusíku, kolik pesticidů, jestli pořídil nový traktor a podobně.
Na evropské úrovni se teď hodně řeší povinný ESG reporting a změny pravidel. Může podle vás debata o smyslu a budoucnosti ESG reportingu negativně ovlivnit ochotu zemědělců řešit jejich uhlíkovou stopu?
Přiznám se, že tu debatu moc nesleduji. Umím si ale představit, že zemědělce, kteří musí řešit spoustu jiných věcí a administrativy, jakákoli další povinnost frustruje.
Podstatné je, jestli dokážeme komunikovat i další přínosy. Nejen to, aby zemědělci věděli, jestli jsou „znečišťovatelé“ a jak reálně přispívají ke zvyšování koncentrace skleníkových plynů v atmosféře.
Většina zemědělských podniků nejsou obří firmy. I JZD o tisíci hektarech může mít reálně jen pár zaměstnanců a povinnost vykazovat nefinanční údaje v rámci ESG se jich nedotkne. Pokud jsou ale součástí nějaké větší skupiny, tak se do reportingu budou muset zapojit, a zrovna environmentální indikátory jsou v zemědělství velmi relevantní. Zemědělství musí řešit nejen uhlíkovou stopu, ale i vodu, emise amoniaku, nebo například biodiverzitu – to souvisí s používáním insekticidů a dalších látek, které likvidují populace hmyzu, a tím ubývá i ptáků a dalšího života v krajině.
Zemědělci to můžou vnímat negativně, ale dříve či později se do toho budou muset zapojit. Ideální je jít tomu naproti a vzít to z pozitivní stránky – nefinanční výkaznictví často ukáže něco, co člověk při běžném pohledu nevidí. Třeba že se vyplatí víc se soustředit na precizní aplikace, analýzu půdy, nové technologie – používání dronů pro selektivní aplikace a podobně.
Zemědělství se krom jiného potýká s tím, že pro mladé lidi není atraktivní. Klasické „JZD“ se nejeví jako hezké prostředí – lidé tam tvrdě pracují, je to špinavá a fyzicky náročná práce. Modernizace a digitalizace tomu můžou hodně pomoci: moderní, částečně autonomní traktory, které analyzují data z družic, drony, které z výšky ukáží, kde se objevil plevel nebo kde je jiný problém – to vše může být lákadlem pro absolventy zemědělských škol.
A pak je tu ekologické a regenerativní zemědělství, které znovu objevuje vztah k půdě a k životu v ní. To může k farmaření dotáhnout další mladé nadšence. Když jdete po poli a ne po udusané „poušti“, ale po měkké, úrodné, živé hmotě plné žížal a další havěti, tak je to návrat tam, kde by zemědělství mělo být.
Autor: Aneta Zachová
Zdroj: Euractiv.cz
