Někteří analytici kritizují v Programovém prohlášení vlády plány pro oblast zemědělství. Například Petr Havel tvrdí, že jde o návrat k metodám z období socialismu. Jaký je váš názor?
Souhlasím, to bych podepsal. Řekl bych také, že to, co vláda v prohlášení předložila, je návrat ke snaze největších zemědělských společností ovládnout trh v České republice. Kdyby aspoň přáli malým, slabým a středním. Ale oni vytvářejí prostředí, jak znevýhodnit malé a střední zemědělce a těm největším co nejvíce pomáhat.
Nebude to znamenat pokřivení trhu? Po pádu komunistického režimu zemědělci očekávali, že stát bude spíš podporovat hlavně klasické sedláky.
Uvedu příklad, který se projevil ve státním rozpočtu, a to vznik národního programu. Ze státních peněz se vyčlení čtvrt miliardy korun, které mají sloužit potravinářským firmám, jež mají více než 250 zaměstnanců. Což je poměrně velmi úzký okruh firem, které budou moci sáhnout na tyto prostředky. Do dvaceti firem bude stát směřovat 250 milionů korun. Co to udělá s konkurenceschopností trhu a s udržením regionálních producentů potravin, když nejsilnějším dáte peníze na vybavení technologiemi, a na ty ostatní nemyslíte?
Jaký je váš názor na poskytování dotací pro největší agrofirmy?
Za státní peníze pomáháme oligopolu, který u nás už prokazatelně existuje, k tomu, aby u nás vznikly monopoly. Je to doložitelné závěry Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.
Kdysi platilo, že pokud si podnikatel neumí vydělat na provoz a mít zisk, tak by podnikat neměl. Neplatí to i v této oblasti?
My jsme bohužel v prostředí, kde dlouhodobě a napříč staletími – už v minulém století za komunistů – byla produkce potravin v nějaké podobě dotována. Evropa je tak velmi silně dotovaná, takže dotační prostředky do systému zemědělství neustále proudí.
Co je paradox? Evropská unie přichází s tím, že by plošně snížila objem dotací směřujících do zemědělství. Často slýchám hlasy zemědělců, kteří říkají, že dotace škodí a že čím méně jich bude, tím lépe. Teď Evropa přišla s tím, že jejich objem a rozdělení po celé Evropě sníží. To je dobrá zpráva, říkal jsem si. Bude méně peněz, méně dotací, bude méně pokřivený trh.
A najednou slyšíme protesty, že se rozpočet Evropské unie na dotace v zemědělství musí navýšit. Že to je málo, že je třeba začít dotovat. Skoro bych řekl: čím větší produkce, tím více chtějí dotace.
Paradoxně volají po tom, abychom byli soběstační. Že je potřeba dotovat zemědělství, abychom měli tolik, kolik sami spotřebujeme. A v okamžiku, kdy se stane, že produkujeme víc, než spotřebujeme, cena produkce samozřejmě klesá. Když máte něčeho 170 procent a potřebujete sto, logicky cena na trhu padá. A to je ta správná záminka chtít více peněz daňových poplatníků, protože cena na trhu klesá.
To je něco, co se hodně nese plánem Programového prohlášení vlády Andreje Babiše. Oni za slova „česká potravina“ schovávají „moje potravina“. Nejen v Rakousku, Polsku a Německu, ale i ve Slovinsku je lokálních producentů potravin velké množství. Když tam jdete do hospody, zjistíte, že z velké části ty hospody žijí z místní produkce, ať už se to týká masa, pečiva, mléka, sýrů a podobně.
U nás taková situace není. Pořád se tlačíme do toho, že chceme mít všeho moc. A když toho máme moc, zjistíme, že to bez dotací nejde. Pak se začíná volat po tom, že mléko nevydělává, máme ho 120 procent objemu, který sami potřebujeme. Tak ho vyvážíme do Německa nebo Itálie. Sami říkáme, že omezíme dovozy, a zároveň čekáme, zda nám někdo nezamezí vývozům, zjednodušeně řečeno.
Trh je otevřený a vydělává na tom zákazník. A musíme, co se týká podpor, být opravdu velmi pečliví v tom, co s tím. Jak to udělat, abychom zachovali pomyslnou pyramidu s uraženou špičkou. Aby bylo těch lokálních a regionálních produktů co nejvíc. Aby byli schopni bránit se tlaku řetězců, protože těm největším vyhovuje, že tu malí nebo střední zemědělci nejsou. Vyhovuje jim, že tu jsou řetězce a tlačí na vládu, aby je zmáčkla, aby zisky těch největších byly ještě větší než v minulosti.
Náš recept na to byl, že je potřeba víc lokálních a regionálních producentů, aby měli lidé na výběr. Rozhodovat mezi politikou dotací jedněm nebo druhým je prostě špatně.
Nepomohlo by zvýšení kapacity zpracovatelského průmyslu? Většinu produkce naši zemědělci vyvážejí, protože nemají mnoho možností, kde ji zpracovat.
To je jeden ze špuntů, které se v minulosti podařilo zemědělské lobby prosadit. Například to, že ubývala jatka. Dříve byla v každém okrese minimálně jedna jatka, často i dvoje. Nyní jsou třeba na území celého Středočeského kraje troje ve dvanácti okresech. A vlastnicky se to propojuje někam, ani to slovo raději nechci říkat. Dochází tak k monopolizaci.
My jsme prosadili ve veterinárním zákoně možnost porážky na pastvině, což u malých a středních sedláků, kteří nemají desítky milionů na to, aby si postavili jatka, umožňuje porazit zvíře u nich na pastvině, rozporcovat ho a prodat v dané lokalitě – do restaurací nebo do veřejných institucí, třeba školám. Nebo prodat maso z poraženého zvířete přímo ze dvora s tím, že jim systém umožní, aby nebyli závislí na jatkách, která diktují termín i cenu. Což je obojí špatně a otáčí se to proti malým zemědělcům.
Proto jsme mimochodem největšími vývozci živých zvířat v Evropě. Chovaného skotu u nás přibývá. Jsme jediná země z evropské sedmadvacítky, kde počet skotu roste. Ale roste i vývoz, místo abychom si skot doma sami zpracovali a prodali. To byl velký špunt, který omezoval šanci malých a středních zemědělců uplatnit se na trhu.
Do zákona jsme tu možnost dali. Ještě ji musí upravit ministerstvo zemědělství vyhláškou. Zjednodušíme tím prodej ze dvora. Rozdíl je v tom, že nevíte, odkud pochází maso v supermarketu. Když si jdete k místnímu sedlákovi, víte, od koho kupujete. A když to bude nekvalitní, příště k němu nepůjdete. Tato možnost v supermarketu není. Můžete jít sice do jiného, ale všechny mají všehovšudy čtyři vlastníky. To také není velká konkurence.
Aktuálně probíhají reformy, jednání a změny v rámci Společné zemědělské politiky. Máte vůči tomuto procesu výhrady, nebo jej podporujete?
Ze zkušenosti jsem ostražitý. Pokud to bude znamenat směřování k zastropování dotací, to znamená, že od určité míry bohatosti firmy už žádnou dotaci nedostanou, tak to bude správné. Je třeba peníze tlačit dolů k malým a středním, aby měli šanci produkovat a investovat do technologií a měli nějakou dlouhodobou jistotu. Pokud se tam toto objeví, tak to bude pro Českou republiku přelomové. Pokud ne, bude pokračovat trend monopolizace postavení velkých hráčů na trhu, a to je pro Českou republiku špatně.
V Bruselu jednali zástupci Asociace soukromého zemědělství ČR s komisařem Christophem Hansenem. Na výstavě Země živitelka v Českých Budějovicích prý nabyl dojmu, že to, co mu bylo předloženo, neodpovídá skutečné situaci v českém zemědělství. Souhlasíte?
Když byl pan Hansen v České republice, tak mluvil jen s některými zemědělci. Proto také došlo ke schůzce v Bruselu. Naši sedláci měli pocit, že byli oslyšeni a neměli šanci se s ním setkat. Výhodou je, že pan Hansen pochází ze sedlácké rodiny, rozumí této problematice a také nechce, aby docházelo k vytváření monopolů. Ví velmi dobře, že chceme-li potravinovou bezpečnost, tak to není jen o míře produkce, ale také o množství producentů. Potřebujeme, aby firem, které produkují potraviny, bylo více. Jednak tím vzniká konkurence a je to šance na rozvíjení venkova, zvyšování zaměstnanosti na venkově a podobně. A je to také o bezpečnosti potravin. Pokud tady budou vlastnit pekárenský průmysl tři osoby, pak se zblázní a prodají svoje firmy třeba Číňanům, tak co se potom bude dít?
Vláda má sice v programovém návrhu, že instaluje na soukromé pozemky takzvané předkupní právo, ještě to nedefinovali ve prospěch toho zákona, ale bude to omezení soukromého vlastnictví v tom, že nemůžete prodat zemědělskou půdu, komu chcete. Náš problém ale není v prodeji půdy a pozemků jednotlivcům. Náš problém je v tom, že tady velcí hráči skupují celé farmy a celé firmy. A to omezit nelze. Jde spíš o to, že nyní asi 65 procent půdy je pronajatých, zpravidla těmi největšími hráči. Ti si tak zafixují, že už jim tato půda neuteče a že ji nebudou moci vlastníci prodat. To je jedno omezení. Další spočívá v tom, že když chcete podnikat a máte nějakou nemovitost, tak jí zpravidla ručíte v bance. Půda je pro podnikání nebo pro banky bonitní záležitost a je možné ji zastavit oproti půjčce, kterou k podnikání máte. V okamžiku, kdy vám na ni stát dá plombu, tak už vám znehodnocuje majetek a snižuje vám šanci půjčit si finance na podnikání jako takové. A to je také v plánu Programového prohlášení vlády.
Komisař Hansen přijal pozvání sedláků do České republiky. Bude chtít navštívit některé farmy. Sejdete se s ním také?
Pokud bude příležitost, rád se s ním potkám. Diskuse z očí do očí je vždycky lepší. Vzájemná komunikace musí být součástí naší politiky.
Myslíte si, že se České republice v budoucnu podaří přiblížit se polskému modelu, kde naprostou většinu potravin a produkce obstarávají soukromí zemědělci?
V Polsku je to historicky dané. Oni mají velkou výhodu v tom, že když jsme ještě byli součástí východního bloku, tak se tam podnikání v zemědělství nezakázalo. Komunisté v Československu speciálně zemědělské podnikání katastrofickým způsobem vykostili. Proto také máme průměrnou velikost farmy řádově větší než všechny země v Evropě. Polákům to umožnilo zachovat si vztah k půdě, což je to nejdůležitější. U nás tím, že se zcelily lány, tak dodnes jsou lidé, kteří vlastní půdu, ale nejsou schopni se k ní dostat, protože je součástí nějakých půdních bloků a není cesta ven z tohoto problému. Kdysi se u nás všechno rozoralo a dnes už nic z toho, co kdysi bývalo, neexistuje. Obávám se proto, že úplně to nepůjde. Mně by úplně stačilo, kdybychom odvrátili hrozbu toho, že si nás jednou někdo koupí úplně všechny.
Částečný návrat původních majitelů, příslušníků selských rodů, po listopadu proběhl.
To je pravda. Když s nimi mluvíte, ty příběhy jejich rodin jsou někdy opravdu velmi smutné. Nicméně už u nás existují tisíce farem. Když se porozhlédnete po sedmatřiceti letech od listopadu 1989, kdysi dostali svůj majetek ve stavu totální vybydlenosti a vlastní pílí se dokázali i přes byrokratický svět a všechna úskalí opět vypracovat. To je úctyhodné. A my bychom je měli podpořit, dát jim určitou perspektivu, aby se pravidla neměnila každé volební období nebo neřku-li z roku na rok.
Autor: Bob Asher
Zdroj: PrahaIN.cz