Potravinový ombudsman má podle záměru ministerstva přispět k větší otevřenosti a transparentnosti v potravinovém řetězci. Má také chránit práva spotřebitelů, tuzemských zemědělců a výrobců potravin. Právě ti se na ombudsmana mohou obracet s podněty.
Tento zdánlivě vstřícný krok vlády ale nemůže vyřešit podstatu problémů v oboru výroby potravin a jejich cesty ke koncovým zákazníkům. Ministerský úředník Jindřich Fialka má za úkol sledovat marže obchodních řetězců a vyhodnocovat je. Co pak ale s výsledky udělá? Jaká marže obchodníků je ještě v pořádku a jaká už je příliš vysoká? Každopádně ministerstvo začíná zasahovat do zóny, kde v zájmu koncových zákazníků musí fungovat základní svoboda podnikání. A navíc vláda ignoruje zkušenosti z Maďarska, kde zastropování cen základních potravin vedlo ke zdražení ostatních potravinářských výrobků.
Nekonečné diskuse, přehazování odpovědnosti a mediální nálepkování na základě dat vytržených z kontextu budou pokračovat i nadále. Naroste ale byrokracie a sledování podnikatelských subjektů ze strany státu. Na straně obchodníků na tom budou hůře ti menší bez korporátního zázemí, na straně producentů potravin zatěžuje zbytečná administrativa také vždy více menší a střední podniky.
Potravinový ombudsman nyní zveřejňuje informace k vývoji spotřebitelských cen, maloobchodních přirážek nebo původu potravin, které jsou volně k dispozici. Samotné regulace prozatím údajně neplánuje. Shromažďování informací však vzbuzuje velký otazník nad pravým záměrem ministerstva zemědělství. Funkce potravinového ombudsmana jakožto člověka pracujícího v zájmu obyčejných lidí, kteří jsou zlými obchodníky nuceni utrácet vysoké částky za jídlo, může ve skutečnosti velmi dobře posloužit zájmům velkých zemědělských a potravinářských podniků.
Skutečné problémy českých zemědělců
Spoléhat na potravinového ombudsmana, hlídajícího případné excesy, by bylo možné pouze tam, kde funguje trh s širokou základnou různorodých výrobců potravin i obchodníků. To ale není situace současné České republiky. Zdejší trh je složitým mechanismem, který do značné míry ovlivňují velkovýrobci potravin. Marže obchodníků zase nejsou čistým ziskem obchodních řetězců, závisí na mnoha faktorech a nedají se brát jako jediné vypovídající ekonomické údaje.
Často se v diskusi o cenách potravin také objevuje tvrzení, že tuzemští producenti musí čelit levné konkurenci z dovozu. Potraviny je ale nutné dovážet i kvůli nízkým výrobním kapacitám v ČR, jež úzce souvisí s masivním vývozem nezpracovaných komodit. Na vině jsou přitom špatně nastavené dotace, podporující tento neudržitelný model.
Nízká konkurenceschopnost celého zemědělství přímo souvisí s absencí zdravé konkurence uvnitř oboru. Samotní obchodníci vycházejí vstříc poptávce zákazníků po českých potravinách, pracují s ní v rámci marketingu a jsou otevření přísunu regionálních výrobků — samozřejmě ne vždy za podmínek akceptovatelných pro všechny dodavatele. Hra na národní notu je ale v každém případě hrou falešnou, neodpovídající ekonomické realitě.
Připomeňme, že prioritou vládní podpory jsou stále nadregionální podniky, které se věnují spíše produkci komodit než výrobě potravin. Když už ministerstvo zemědělství podpoří výrobce potravin dotačním programem, stanoví jako kritérium minimální počet 250 zaměstnanců podniku. Tak tomu bylo i v případě obnovení programu s názvem Podpora zpracování zemědělských produktů a zvyšování konkurenceschopnosti českého potravinářského průmyslu, z něhož v minulosti profitovaly firmy z holdingu Agrofert i další velcí hráči.
Podporovány jsou tedy stále podniky s velkými kapacitami. Menší potravinářské nebo zemědělské podniky, které se snaží o výrobu originálních produktů, na takovou podporu nedosáhnou a mají také logicky těžší pozici v přístupu k zákazníkům obchodních řetězců. Mnohde také úplně chybí regionální zpracovatelé zemědělských produktů.
České potravinářství potřebuje větší zastoupení menších a středních výrobců kvalitních regionálních potravin, kteří by pokrývali celé území republiky. K tomu je ale nezbytná systemizovaná podpora místní produkce a podpora co největší míry zpracování surovin přímo v regionech, kde vznikají. Jinými slovy co nejvyšší míru přidané hodnoty a co nejkratší cestu k zákazníkovi.
Situace každopádně vyžaduje od vlády úplně odlišný přístup, než je zřízení instituce potravinového ombudsmana.
Mgr. Ing. Jaroslav Šebek, předseda ASZ ČR pro DeníkReferendum.cz
