Těsně po konci druhé světové války, ještě před dohodou velmocí o budoucím uspořádání střední a východní Evropy na Postupimské konferenci, začal probíhat takzvaný divoký odsun německy mluvících obyvatel z území Československé republiky. Během tohoto období podle odhadů Česko-německé komise historiků přišlo o život až 30 tisíc lidí. Představitelé vítězných mocností následně v rámci závěrů Postupimské konference probíhající vysídlování uznali jako realitu, která byla v souladu s požadavkem československé vlády na organizovaný odsun obyvatel německé národnosti. Své domovy muselo opustit postupně téměř tři miliony českých Němců, z toho podle odhadů kolem 600 tisíc lidí během první, „divoké“ fáze vysídlování.

Ačkoli byly některé zločiny „divokého odsunu“ následně potrestány, celkově se první týdny po osvobození vymykají zvyklostem právního státu, excesy se (i zpětně) zdůvodňují předchozími nacistickými zločiny a vysvětlují jako „pochopitelný následek“ válečných událostí. Tato doba, která s sebou nesla mnoho utrpení, dlouhodobě zatěžuje česko-německé vztahy a je permanentně účelově zneužívána.

Jako pamětník tehdejších událostí, kterému bylo koncem války devět let, mohu interpretovat svědectví svého dědečka Karla Hegnera a babičky Emilie Hegner. Když mi bylo deset let, absolvoval jsem s otcem návštěvu prarodičů v obci Kummer am See (Hradčany nedaleko Ralska) kvůli předání některých osobních věcí před jejich odsunem do Německa. To již veškerou činnost organizovali členové tzv. Rudých gard, kteří nám na místě zakázali vstup do chalupy. Prarodiče nás během této návštěvy detailně informovali, co je čeká a jakým způsobem bude organizován „oficiální“ odsun. Poslední odsuny zbývajících občanů obce se konaly na začátku května 1946.

Jsem potomkem rodičů ze smíšeného manželství. Můj otec byl Čech narozený v Libáni, který pracoval jako úředník Jihočeských elektráren. Jednou v roce 1934 navštívil v rámci své dovolené Kummer am See v okrese Česká Lípa, kde se seznámil s mojí matkou, dcerou německého sedláka. Zanedlouho se s ní oženil a společně se pak nastěhovali do Českých Budějovic, kde jsem se v roce 1936 narodil. Matka v té době neuměla vůbec česky a otec znal jen několik německých slov. Moje výchova byla dvojjazyčná.

Německé a české občanství: „Teď už vás nikdo nevystěhuje“

Když v roce 1939 obsadila Československo německá vojska, stáli obyvatelé německé národnosti, včetně mojí matky před rozhodnutím, zda si ponechají německé občanství, nebo se přihlásí k českému. Moje matka zvolila občanství německé, které jsem podle tehdejších okupačních zákonů automaticky získal i já. Díky tomuto rozhodnutí jsme společně mohli navštěvovat matčiny rodiče žijící v té době v oblasti Sudet, připojených k německé Říši. Matka po celé léto vypomáhala v hospodářství a já jsem se seznamoval s tamním venkovským prostředím a také vypomáhal dědovi, jak jen to šlo.

Oficiální status smíšeného manželství měl pro naši rodinu závažné důsledky v poválečném období. Matka byla ihned spolu se mnou bez ohledu na status vyzvána k odsunu do Německa. Dodnes mám tento „povolávací“ rozkaz s pokynem dostavit se druhý den na shromažďovací místo uschovaný. Otci se ale naštěstí podařilo do večera získat potvrzení, že se v našem případě jedná o smíšené manželství. Rozhodnutí o rychlém odsunu se podařilo zvrátit zřejmě díky dobré pracovní pozici otce a bezúhonnému chování rodiny za války.

Otec se snažil matce pomoci získat československé občanství, ke kterému musel doložit mimo jiné potvrzení o bezúhonnosti rodiny. Obrátil se tedy na jednoho ze spolubydlících, který k nám chodil za války poslouchat zahraniční vysílání „Volá Londýn“ s prosbou, aby nám potřebné potvrzení podepsal. Tehdejší atmosféra ve společnosti ale ovlivnila spolubydlícího natolik, že tuto prosbu mého otce odmítl kvůli obavám z možných potíží při jednání s českými správními úřady. Strach měl tehdy velkou moc, lidé se stále ještě báli udavačů. Otci se nakonec podařilo občanství pro matku znovu získat, ale již v roce 1949 zemřel. Dodnes si pamatuji jedny z jeho posledních slov: „Teď už vás nikdo nevystěhuje.“

Sedláky zajímala spíše práce a starost o hospodářství než politika

Oba moji prarodiče Karl a Emilie se narodili v 80. letech 19. století v obci Kummer am See (dnešní Hradčany nedaleko Ralska). Ve stejné vesnici žili po staletí i jejich předkové. Vlastnili menší zemědělskou usedlost, ke které náleželo 12 ha zemědělské půdy. Veškeré práce prarodiče vykonávali převážně sami, pouze s výpomocí dvou dcer. Dedeček si ještě v zimním období přivydělával přibližováním dřeva z nedalekých lesů. Život všech obyvatel obce byl velmi tvrdý. Většina sedláků včetně mých prarodičů neměla před válkou čas ani chuť se angažovat v aktivitách Henleinovců. Také v této vesnici se ale zřejmě vyskytovalo několik jedinců nacistického smýšlení, živených účelovou propagandou.

Moji prarodiče byli, stejně jako všichni obyvatelé obce, kteří po celý život vykonávali těžkou práci na svém hospodářství, za války zatíženi ostrým režimem dodávek potravin. Koncem války jim také německá armáda zabrala půdu kvůli zřízení polního letiště. Toto rozhodnutí jim způsobilo obrovské problémy, protože znamenalo zastavění šesti hektarů zemědělské půdy betonovou přistávací drahou v délce 2,7 km a šířce 90 m a zabudovaných garáží. Hegnerovi museli pokračovat v hospodaření s velkými obtížemi na zbývající ploše. Ve stejné době byl nad územím obce Kummer am See sestřelen americký bombardér B-17 (létající pevnost), jehož trosky dopadly na obhospodařované plochy ve značném rozsahu a zasáhly i dědečkovy polnosti.

Po válce byli mí prarodiče ve svých šedesáti letech z domova vyhnáni. Nucené vysídlení obyvatel Kummeru probíhalo v první etapě „divokého odsunu“ tak, že lidé dostali večer příkazy a hned druhý den byli převáženi s jedním zavazadlem o celkové hmotnosti do 30 kg na osobu do sběrných táborů a dále dopravováni v „dobytčácích“ do Německa. Odjezd obyvatel v etapě „divokého odsunu“ doprovázelo symbolicky, ale i skutečně masivní bučení krav, které neměl kdo podojit.

Prarodiče byli následně spolu se sestrou mé matky odsunuti tehdy do východní okupační zóny. V dobytčácích směřovali do Lipska, resp. konkrétně do nedaleké obce, kde byli ubytováni v místní škole. Místní obyvatelé včetně sedláků nijak vřele přistěhovalce trpící hladem nevítali. Dědeček si ale u jednoho místního sedláka přece jen našel práci a za odměnu měl povolený samosběr brambor. Moje teta utekla do západní okupační zóny a mým prarodičům bylo později dovoleno vystěhovat se k dceři do Německé spolkové republiky.

Rudé gardy vládnou obci, která později téměř zanikne

Poválečné období provázela na území celých Sudet zvůle, násilnosti a rozkrádání všeho, co se dalo odvézt. Rudé gardy si přisoudily postavení „představitelů státní moci“ a měly neomezená práva. Jejich zvůli jsme pocítili s otcem nejvíce během zmíněné návštěvy prarodičů před jejich vystěhováním v Kummeru, kdy nás nepustili do vlastního stavení ani pro některé osobní věci.

Přicházejícím osídlencům byly naprosto živelně přidělovány venkovské usedlosti a po jejich vybydlení ve shodě s „vládci obce“ se noví obyvatelé často přesunuli do dalšího objektu se stejným cílem. Kummer am See, už přejmenovaný na Hradčany, byl po válce začleněn spolu s dalšími obcemi do vojenského újezdu, zrušeného až v roce 1991. Většina usedlostí se postupně zřítila. Během období socialismu se dalo vysídlenou obcí pouze projíždět, nesmělo se zastavit. Uvolnění poměrů během Pražskéha jara na konci 60. let nám s matkou přineslo možnost se do Hradčan podívat. Matka se tam nebyla schopna vůbec zorientovat a nemohla věřit, že jsme skutečně v jejím rodišti. Taková situace byla bohužel ve vysídlených a řídce obydlených oblastech běžná.

Podobných rodinných farem, jako je ta, kterou vlastnil můj dědeček, bylo v Kummeru am See mnoho. Selské stavení s rozsáhlým dvorem tvořila jednopatrová budova, která sloužila i k ustájení šesti dojnic a valacha využívaného v zimích měsících k přibližování stromů pokácených v Podkrkonoší. K vybavení hospodářské části domu patřily například elektrické napáječky pro krávy. Celá tato část se rozpadla, resp. byla zbořena. Zbyla jen obrovská stodola, postavená v roce 1924 po velkém hradčanském požáru. Sloužila celoročně pro mlátičku s lisem na slámu, která byla poháněna parním strojem ze dvora. Zánik mnoha podobných rodinných hospodářství ukazuje, jakým obrovským škodám musela republika čelit za situace, kdy byla zhruba jedna třetina zemědělských podniků opuštěna českými Němci.

Pracovité původní obyvatele nahradili často lidé, kteří nevydrželi dlouho hospodařit

Krátce po válce jsem opakovaně trávil s rodiči prázdniny v rekreačním objektu v jižních Čechách, který byl k dipsozici zaměstnancům v obci Malonty u Kaplice. Zdejší obyvatelé byli rovněž postupně vysídlováni do Německa či Rakouska. Také z těchto chalup poblíž vojenského újezdu nezbylo prakticky nic. Pokud nespadly samy, byly rozstříleny, stejně jako třeba hřbitovy. Jestliže byl život sedláků v severních Čechách jen velkou dřinou, na Šumavě vládla navíc chudoba. Původní obyvatelstvo tvořili menší sedláci, lesní dělníci, zaměstnanci na pilách apod. Tito pracovití, houževnatí a skromní občané byli vyhnáni ze svých chalup, kde jejich předkové po staletí žili. Existenci zaniklých stavení je možné ještě dnes identifikovat podle zarostlých trosek a přestárlých stromů. Tento zmizelý svět už ale připomínají jen Klostermannovy romány.

Severní Čechy jsou rozsáhlým územím s řadou velmi bohatých měst a v některých regionech i s úrodnou půdou. Tomu často odpovídala i vysoká technická úroveň zdejších rodinných farem. Příhraniční oblasti se většinou vyznačovaly méně příznivými podmínkami, přesto se i zde původní obyvatelé dokázali uživit. Po jejich nuceném vysídlení přicházeli obvykle nekvalifikovaní pracovníci, často ze Slovenska, Rumunska i odjinud, kteří nakonec ve značném počtu pohraničí zase opouštěli. Půda nebyla v mnohých regionech po řadu let obhospodařována. Dodnes existují rozsáhlá území, kde již nelze rozpoznat, že tato půda mohla přinášet starousedlíkům obživu.

Noví obyvatelé pohraničí rozhodují volby a otevírají cestu ke kolektivizaci zemědělství

Osudové důsledky vysídlení původního obyvatelstva zhruba z jedné třetiny území se dominantně projevily ve volbách v roce 1946. V celém pohraničí, s výjimkou velkých měst, vyhráli komunisté. Výměna obyvatel tak zásadně ovlivnila nejen výsledek voleb na celostátní úrovni, ale také další poválečné směřování Československa. Noví osídlenci z řad zemědělců, kteří přišli s dobrým úmyslem hospodařit, byli pak v 50. letech donuceni vstoupit do jednotných zemědělských družstev sovětského typu. Vylidněné oblasti extenzivním způsoběm obhospodařovaly také Československé státní statky za podmínek, že jim byly uhrazované ztráty.

Pokud chceme nyní s dvou až třígeneračním odstupem posoudit bezprostřední, ale i dlouhodobbé důsledky rozhodnutí přijatých po druhé světové válce, pak musíme už na první pohled konstatovat, že vysídlené oblasti po mnoho let nepřinášely a často ani dodnes nepřináší očekávané výsledky nejen v sektoru zemědělství. Vystěhování původních obyvatel vedlo k do té doby nepoznané devastaci rozsáhlých území, ztrátě prosperity, obrovským škodám na majetku na účet státu, v mnohých oblastech k vysoké nezaměstnanosti a navíc k problémům s nepřizpůsobivými spoluobčany. Na druhou stranu ale mnozí lidé, kteří našli ve vysídlených oblastech obživu i svůj domov a napomáhají k jejich hospodářské obnově, byli dlouhodobě zastrašováni hrozbou ztráty majetku.

Hájení národních zájmů v pohraničí nepřispívá k rozvoji zanedbaných regionů

Strašení ztrátou majetku bylo po sametové revoluci politickým programem některých stran, které touto argumentací získávaly hlasy voličů. Připomenutí Benešových dekretů bylo voliči „oceněno“ i v první přímé volbě prezidenta ČR. Argument, že jsou Benešovy dekrety vyhaslé a nehrozí vyvlastnění ani jakákoli ztráta majetku, nebyl u mnoha občanů akceptován a je jen potvrzením, jak je v lidech zakořeněná účelově živená nepravda.

Česká společnost by měla definitivně odmítnout slepý nacionalismus, včetně zaklínadla „hájení národních zájmů“, aby se znovu nestaly volebními argumenty, a to včetně tématu poválečné paušální odplaty a platnosti či neplatnosti Benešových dekretů. Demagogická interpretace dané otázky je zřetelným projevem politického extrémismu a popření důležité skutečnosti, že denacifikované Německo zůstává po celé poválečné období pilířem politické i ekonomické stability v Evropě. Opakované vytahování protiněmecké karty je ve světle středoevropské geopolitické orientace a vysokého stupně závislosti ČR na vnějších vztazích přístupem, který republice škodí po desítky let.

Považuji za překvapující, že v Československu a nyní v České republice nevzal nikdo v potaz poznatky a stanoviska rodin a jejich potomků ze smíšených manželství. Jako by oficiální způsob prezentace německé otázky po celé poválečné období nebral v úvahu osudy tisíců českých občanů, kteří celou záležitost posuzují z vlastní zkušenosti. V Německu a zejména v Bavorsku žije mnoho obyvatel, z nichž mnozí byli přímými účastníky odsunu, ale také, že jejich potomci jsou dobře obeznámeni s poválečným děním v Československu. V Německu vyšlo a vychází mnoho titulů zabývajících se těmito událostmi, které nám rozhodně nedělají čest.

Téměř polovina voličů dala v první přímé volbě prezidenta hlas Karlu Schwarzenbergovi, a to navzdory zneužití tématu Benešových dekretů jeho soupeřem v poslední fázi kampaně. Z pohledu našich partnerů v okolním světě český volič obstál a přihlásil se k západoevropskému pojetí demokracie. Sedláci, kteří hospodaří v oblastech České republiky, kde došlo po válce k výměně obyvatel, se o svůj majetek samozřejmě nemusí obávat. Hospodaření současných sedláků na území Sudet má svoji přidanou hodnotu mimo jiné v tom, že navazuje na těžkou práci bývalých obyvatel, kteří tu po staletí žili, a přispívá k obnově a rozvoji těchto regionů. Čeho se ale obávat lze, je rozmach nacionalistické, potažmo falešné národovecké karty v soudobé politice, která naprosto zaslepuje podstatu věci a pravdu a namísto snahy o mírumilovné a smysluplné soužití lidí různých národností, což nás může přivést do těžkých společenských situací. Budu rád, pokud tento skutečný příběh pomůže aspoň některým lidem otevřít oči. Proto jsem jej také ve svých 90 letech pro další generace sepsal.

Autor: Ing. Josef Kraus, CSc.

Foto: archiv rodiny Krausovy

Autor je bývalým ředitelem Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky (VÚZE) a čestným členem České akademie zemědělských věd za „mimořádný přínos k rozvoji vědy a výzkumu v agrárním sektoru“.

Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 1/2026), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.