Co by podle vás pro české zemědělství a půdu znamenal zákon, který by zavedl předkupní právo pro nájemce zemědělské půdy?
Jako sedláci a současně jako vlastníci zemědělské půdy jsme a priori proti jakémukoli omezování vlastnických práv, a to nejen k této strategické a ničím nenahraditelné hodnotě. Samozřejmě bude hodně záležet na tom, v jaké formě a rozsahu se jim to podaří prosadit, protože vzhledem k rozložení sil v poslanecké sněmovně si to prostě nakonec prosadí.
Myslím si, že ale vláda nakonec nepůjde cestou plošného zákona, protože si dobře všímají, jaký rozruch to mezi veřejností vyvolalo a jaké argumenty jsme k tomu předložili, a proto tuší, že by neuspěli u Ústavního soudu. Nebudou asi ani riskovat cestu poslaneckých návrhů, protože u tak zásadního opatření bude Ústavní soud jistě hodnotit i legitimitu způsobu projednávání, tedy zda byla dostatečná možnost podávat připomínky a zda proběhla širší diskuse. Nejspíše proto také navrhnou omezenější řešení s tím, že tento jasný zásah do základního lidského práva svobodně nakládat se svým majetkem budou chtít podat tak, aby to Ústavní soud, na který se rozhodně chceme obrátit, neměl úplně jednoduché věc shodit.
Jaké budou vládní argumenty pro přijetí takového zákona?
Nejspíše budou tvrdit, že podobná opatření v nějaké podobě existují i v některých dalších státech Evropy. Jenže v každé zemi mají nějaké historické příčiny, dané souvislosti a pokud existuje, tak s tím, aby mělo skutečně lokální význam a využití pro místního farmáře. Jde totiž ve své podstatě také o ochranu tradičního venkova v podobě, jak jej známe.
Našim členům sedlákům by možnost nějakého předkupního práva také na první pohled pomohla, získali bychom třeba možnost koupit nějaký pozemek, na kterém hospodaříme. Vypadá to líbivě, ale v podmínkách ČR je to past. A zdůrazňuji: na prvním místě ctíme vlastnické právo a každý vlastník musí mít garanci toho, že si se svým majetkem v zásadě může dělat, co chce, a že mu stát jeho práva bude chránit, a ne mu je brát. Druhá věc je, že by to nám lokálním sedlákům výrazně ublížilo, jelikož většinu propachtované půdy mají již dlouhá desetiletí velcí hráči a tímto zákonem by si ji prakticky podrželi už navždy. Automaticky a od státu zadarmo by získali nějakou formu předkupního práva.
Každé takové právo má ale svou nemalou majetkovou hodnotu a o tu by vlastníci půdy byli okradeni a omezeni ve svém rozhodování a nakládání. Navíc jde o falešný a zbytečný návrh, protože v rámci smluvní volnosti si vlastník, tj. propachtovatel, i nájemce, tj. pachtýř, mohou kdykoli sjednat a každý takový pachtýř by pravděpodobně musel za takové právo zaplatit. Čili o tuhle dojemnou péči jako vlastníci a současně jako sedláci rozhodně nestojíme a požadujeme, aby vláda řešila skutečná očekávání sedlácké veřejnosti.
Největší problém však je, že by takový zákon zamezil vstupu nových zemědělců, kteří se již dnes potýkají s tím, jak se dostat k nějakému kousku půdy, kde by mohli začít, a tímto zákonem by o tu šanci přišli skoro úplně.
Jak to jde dohromady s politikou Evropské unie?
Paradoxně by se to dělo v situaci, kdy Evropská unie připravuje koncept společné zemědělské politiky pro období 2028 až do roku 2035, kde jsou výrazné snahy podpořit mladou generaci. Tohle všechno by se ale minulo účinkem, protože peníze z EU by možná byly, ale dostupná půda nikoli. Přitom právě politika EU směřuje k tomu, aby každý členský stát měl jasnou a ucelenou koncepci, jak podpořit generační obměnu, a to včetně pozemkové politiky, aby tak umožnil rozvoj nových, mladých zemědělců. Zemědělci stárnou a problém, zda bude dostatek lidí ochotných v oboru pokračovat, se stává tím úplně nejklíčovějším a bez dostupné zemědělské půdy to prostě nejde.
Aby tomu, o čem mluvíme, porozuměl i úplný laik. Velké podniky, ale i řada dalších, hospodaří na propachtovaných pozemcích. V čem by pro ně byla taková výhoda, že by získali předkupní právo? To přece automaticky neznamená, že mají o koupi zájem, ne?
Zemědělská půda je druh statku, který, pokud se na něm hospodaří v souladu s místními podmínkami a s řádnou péčí hospodáře, v podstatě neztrácí hodnotu. Naopak ji získává. Ceny půdy jdou všude setrvale nahoru a je tomu tak i v naší zemi. V Česku jsme ale pořád ještě v nízkých číslech. Například k cenám v Nizozemsku nebo Německu se ještě ani neblížíme. To je velký prostor pro různé investory odevšad, kteří v posledních deseti či patnácti letech v naší zemi kupují půdu ne proto, aby na ní hospodařili, což by měl být ten základní účel, ale proto, aby si do ní uložili své prostředky a měli ji jako komoditu k obchodování, až se jim to bude hodit.
A ano, zákonné předkupní právo neznamená ještě to, že mají jejich uživatelé o ně zájem, ale to, že všichni vlastníci jim budou povinni nabídnout svůj majetek, kdykoli jej budou chtít prodat. V případě rovnosti jiných nabíde, je budou muset tomuto uživateli i prodat. To je přece výrazný zásah do práv a svobod, který snad v této zemi nepotřebujeme. Žádný přínos pro skutečné zemědělce ani žádné nezbytné opatření vůbec pro celou společnost v tom nevidíme.
Pro lepší představu jde o to, že pokud by došlo ke stejnému opatření, co se nyní chystá u zemědělské půdy, například u jiných nemovitostí, získal by třeba jakýkoli nájemník automaticky a zdarma předkupní právo k bytu, který zrovna užívá. Velmi pochybuji, že by tohle byl zájem vlastníků těch bytů.
Navíc tím, že u nás nejsou zastropované dotace, systém motivuje k tomu, že čím více budou mít hektarů, tím více budou mít nároků na tzv. přímé dotace, které jsou spojeny právě s výplatou na hektar. Proto si zemědělské podniky kupují v poslední době i subjekty, které se zemědělstvím nemají nic společného. A získají jistotu sedmi let dotací, pokud splní dotační podmínky, což jim pohlídají najatí poradci a správci takto nakoupených podniků.
Tuhle jistotu de facto zatím ničím neomezených dotačních toků nemá žádný jiný obor, a tak to samozřejmě láká velké hráče. K tomu ale podstata zemědělské politiky EU neslouží, ta nemá z veřejných peněz podporovat takové trendy, ale má podporovat místní zemědělce v jejich životaschopnosti, protože to je strategický zájem Evropy i členských států na produkci lokálně dostupných potravin a zabezpečení péče o krajinu nejlépe z místa a také na zachování udržitelného venkova. S tím právě souvisí i zájem státu na tom, aby vlastnictví půdy bylo optimálně rozprostřené mezi velké množství vlastníků, kteří se jednotlivě starají podle svého o svůj majetek a současně představují jistotu, že nikdo neovládne třeba nějaké velké území a nebude vydírat své okolí či stát svými požadavky.
Jde totiž o to, že pokud by tu třeba bylo jen nízké množství vlastníků, kteří budou disponovat obrovským množstvím pozemkového majetku, bude to mít zásadní dopad do toho, co se kde bude pěstovat a co se s tou produkcí bude nakonec dít. Není vůbec jisté, že to budou lidé žijící v dané lokalitě, kteří o tom budou rozhodovat. V tom je to nebezpečné, že jde ve svém důsledku o ohrožení i potravinové bezpečnosti tohoto státu.
A to není všechno – současně to totiž bude mít zásadní vliv na další vývoj a rozvoj území, na územní plány, na to co se tam bude stavět, zkrátka na všechno, co se bude v tom prostoru dít a bude to podle pravidel vlastníků, kteří také logicky zpravidla nebudou těmi, kteří budou v blízkosti těch pozemků žít. Jaký tam asi bude zájem a reálný vztah k tomu území, asi není třeba rozepisovat. Více než deset let upozorňujeme, že tento trend existuje, ale nikdo s tím nechtěl nic dělat, ani předchozí vládní koalice.
Musíme si uvědomit, že situace v ČR je výrazně odlišná od venkova v jiných státech, kde neprošla komunistická násilná kolektivizace zemědělství jako u nás v 50. letech, která se u nás udělala téměř dokonale a nejdůkladněji ze všech států východního bloku. To přineslo obrovská scelení pozemků a likvidaci selského stavu, jenž hospodařil převážně na vlastní půdě. Zpřetrhaly se vlastnické i jiné místní vztahy a tímhle zákonem bychom to dorazili úplně. Jde o to, že došlo ke vzniku velkých zemědělských podniků, které se po sametové revoluci postupně přičiněním evropské dotační politice staly ještě většími a převážná část z nich podniká na cizí půdě.
Když hovoříme o ceně půdy, znamenalo by to také, že by současným vlastníkům cena klesla, je to tak?
Jednoznačně to má negativní vliv na cenu půdy a jde o pokles hodnoty. Jednak nedržíte celé vlastnické právo v celistvé hodnotě – a právo rozhodnout, komu vlastník nabídne svůj pozemek ke koupi, je jeho významná část. Zároveň to blokuje a znejisťuje trh, protože u předkupních práv to bývá tak, že musí existovat lhůta, po kterou se předkupník může v klidu rozhodovat, a brzdit tak prodej. Může to být klidně několik měsíců, což volnému trhu, který je naší společnou hodnotou a zájmem, prostě nepomáhá. A hlavně ne lokálním zemědělcům, ale výhradně těm velkým hráčům, kteří mohou volit určitou obchodní strategii a mají dostatek prostředků, aby malého místního zemědělce ve finále vždy přeplatili a ten nebude mít šanci se rozvíjet.
Pokud by vlastník při prodeji toto nerespektoval, mohl by se předkupník domáhat i zneplatnění kupní smlouvy apod. V normální praxi je to tak, že menší zemědělec má zájem koupit něco sousedního nebo ve vedlejší vesnici. Ale velcí hráči mohou realizovat investiční záměry s hůře předvídatelnými záměry a na větším území a snažit se třeba i vytlačit malé zemědělce, kteří pro ně představuji nějakou konkurenci.
Čím tedy navrhovatelé zákona argumentují?
Hlavním argumentem těch, kteří to navrhují, je, že dochází k vykupování půdy a snižuje se počet vlastníků zemědělské půdy, kterých bylo dva a půl milionu, teď je to o více než milion méně. Je pravdou, že většině vlastníků zemědělské půdy chodí neustále nabídky na odkup jejich parcel a mnohým z nich toto obtěžování vadí. Ale je i pravdou, že skutečně k postupné koncentraci vlastnictví již nyní dochází.
Za posledních dvacet let se snížil počet vlastníků půdy z 2,5 milionu na 1,6 milionů lidí. A oni tady říkají, že tahle vláda to novým zákonem zachrání. Jenže tento stav má řadu dalších sociálních příčin, také postupné generační změny jsou výsledkem i neřešených strukturálních problémů v zemědělství a celkové odtrženosti vlastníků od své půdy, protože naprostá většina z těch, kterým se navrátilo právoplatné vlastnictví k půdě po restitucích po roce 1989 již zemědělsky nehospodaří. Tento problém proto rozhodně nelze vyřešit jedním opatřením, notabene plošným omezením práv. Výsledkem totiž bude přesný opak a kumulace zemědělské půdy do rukou pár lidí se ještě zrychlí a definitivně se promění vlastnictví půdy v ČR. Bude to jako hasit požár benzínem.
Ještě uvedu takovou perličku. Martin Pýcha ze Zemědělského svazu, který hájí zájmy středních a reálně hlavně velkých zemědělských podniků tvrdí, že půda má patřit těm, kdo na ní pracují. Tohle říkali komunisti, když zabírali vlastníkům půdu v padesátých letech s tím, že je třeba zajistit výživu národa a proradný vlastník půdy a kulak tomu nesmí bránit.
A hle! Přišla doba, kdy se to zástupce podniků, které vzešly právě z těch zkolektivizovaných selských usedlostí, již nestydí říkat ani dnes. Já si pořád myslím, že půda má patřit těm, kdo za ni řádně zaplatili, nebo ji získali jakýmkoli jiným právoplatným způsobem. Na velkou část společnosti ale podobná slova působí. Velcí oligarchové jako Babiš, ale je tu i mnoho jiných dravců, dnes prostě jako na běžícím páse kupují nějaké většinou střední podniky, nárokují na ně další dotace a nyní k tomu ještě dostanou zadarmo i předkupní právo k půdě, kterou ty podniky užívají. To je neuvěřitelný a zcela fatální proces, na jehož konci bude zásadní změna pořádků nejen na venkově. To předkupní právo, které tyto podniky dostanou zadarmo, je ohromná hodnota, s níž lze dál pracovat.
Teď se dostáváme k zásadní věci. Zmiňujete Andreje Babiše a jeho Agrofert. Jeho majetek je v tomto ohledu obrovský, jednoho dne ale velmi pravděpodobně dojde k tomu, že někdo z dědiců bude chtít Agrofert prodat. Těžko si ale představit, že by takový kolos koupit někdo v Česku. Co by se stalo?
Takový kolos u nás nikdo není schopen koupit, takže se nabízí prodej do zahraničí anebo rozprodej jednotlivých částí. Ale nejde jen o Agrofert, prostě to směřuje k tomu, že by velká část zemědělské půdy mohla během ani ne příliš dlouhé doby patřit zahraničním vlastníkům zemědělských podniků, a tím by se tito vlastníci plošně dostali k předkupnímu právu na pozemky, které dnes užívá taková zemědělská firma. Mohlo by jít třeba i o subjekty mimo prostor Evropy, třeba ty čínské, arabské či kdovíodkud. A to nijak nestraším, jen upozorňuji, že pokud se začneme chovat k půdě jako ke komoditě na obchodování ve velkém, tak se to samozřejmě investoři ze světa dozvědí a pro tu obchodní příležitost si přijdou.
Pro představu tady hovoříme nikoli o výměrách podniků v řádu jednotek, desítek či stovek hektarů, jak jsou typické pro evropské zemědělství, ale hovoříme o skupování tisícihektarových podniků do podniků s desítkami tisíc hektarů, což je reálný stav v ČR. Tento zákon tak může mít potenciál zásadně změnit charakter a strukturu vlastnictví půdy v Česku.
Pokud se z 1,6 milionu vlastníků stane za pár let třeba jen několik desítek tisíc, bude to velmi malý okruh lidí, kteří budou určovat, co se tady bude dít. To je naprosto nepřijatelná záležitost. My proti tomu budeme bojovat na všech frontách. A to i proti nějakým „soft“ řešením typu zavedení předkupního práva pro stát, protože víme, jak by to asi dopadlo, kdyby stát s lidmi, kteří mu dneska vládnou, určoval, komu ta půda má připadnout.
Tuším také, že zvažují zavedení jakési informační povinnosti vlastníka sdělit do nějakého registru, že hodlá prodávat. Všechna tato řešení by opět jen nahrávala velkým hráčům, kteří si tento zákon maximálně vytěží. To původní zadání pomoci malým zemědělcům nebo těm začínajícím, jak nám sladce nabízí tato vláda a pan ministr zemědělství, by se pochopitelně minula účinkem.
Na Slovensku se podobná věc před několika lety také řešila, a nakonec to zrušil tamní Ústavní soud a muselo dojít k zásadní úpravě. V rámci našeho právního řádu by šlo o nesystémové opatření ve smyslu omezení vlastnického práva, což si bez adekvátní náhrady a bez prokázání veřejného zájmu neumím představit. Toto opatření je veskrze účelové a nadbytečné a prolamuje současnou garanci ochrany základních lidských práv a svobod.
Autor: Johana Šafrová
Zdroj: Forum24.cz
