Článek původně vyšel ve speciální příloze Hospodářských novin Proměny zemědělství.
Na co by se podle vás měla zaměřit společná zemědělská politika EU v následujících letech?
Měla by se především odbyrokratizovat. Společná zemědělská politika je totiž strašně konzervativní a stará – je to vůbec první společná politika, tehdy ještě Evropského hospodářského společenství. S každým dalším předpisem se ta pravidla komplikují, přičemž to nefunguje tak, že by starý předpis zanikl – je to obrovský moloch různého vykazování a různých podmínek.
A dále, politika musí zůstat společná. Že se v ní bude škrtat, to je jasné a uvědomují si to i všichni zemědělci. Otázka je, jak moc. Zachování společné zemědělské politiky je ale v bytostném zájmu českého zemědělství. Kdyby se přesunula na národní úroveň, na národní rozpočty, tak nás německý nebo francouzský státní rozpočet totálně převálcuje. Na ně jednoduše nemáme. A Česko si musí uvědomit, že nejsme agrární země, nemáme na to přírodní podmínky. I kdybychom dotovali dvojnásobně oproti Francouzům nebo Italům, pořád bychom měli problém dostat se na jejich úroveň.
Co si máme představit pod pojmem „společná politika“? Společná kasa?
Společná jsou rámcová pravidla, společná je byrokracie a společná je i ta kasa – peníze, které se pak rozdělují mezi jednotlivé státy. Národní státy sice mají určitou míru autonomie, ale řekl bych, že asi 90 procent obsahu dnešní zemědělské politiky je tvořeno v Bruselu. To neznamená, že za nás rozhoduje nějaký zlý Brusel – náš ministr zemědělství jezdí pravidelně na zasedání Rady EU, to je naprosto normální, ale má tam samozřejmě jen jeden hlas.
Souvisí to i se společným trhem, což je dost podstatné – my tady pořád poukazujeme na český trh s potravinami nebo zemědělskými produkty, ale nic takového ve skutečnosti neexistuje. Je to všechno evropský trh. Potravinářský průmysl, potažmo obchodní řetězce, si mohou pšenici dovézt klidně z Dánska, neplatí přitom žádné poplatky nebo cla. Je tu volný pohyb zboží, kapitálu, služeb a práce po celé Evropské unii. Tento jednotný trh byl vytvořen v roce 1993, nicméně trh se zbožím v rámci celní unie funguje už od roku 1968. Skupiny s nacionálním smýšlením poukazují na to, že to vede ke kolapsu nebo k tvrdé konkurenci pro naše producenty.
Nicméně v dlouhodobém horizontu na takovém uspořádání vždy vydělávají všichni. Je to i obdobná záležitost jako teď s Mercosurem (skupina jihoamerických zemí, se kterou EU uzavřela obchodní dohodu – pozn. red.), kdy zejména evropští zemědělci se proti této smlouvě staví velmi negativně. Věřím, že v nějaké podobě projde. Efektem každé takové liberalizační smlouvy je lepší alokace zdrojů, vyšší dělba práce, vyšší mobilita kapitálu, lepší dostupnost zboží pro spotřebitele a podobně.
Zdůraznil jste také debyrokratizaci. Kde je balanc mezi uvolněním podmínek a zajištěním toho, že veřejné peníze směřují na věci ve veřejném zájmu?
Poměrně často se zapomíná – a zemědělci to neradi slyší – že by se drtivé většiny této byrokracie zbavili, pokud by nečerpali dotace. Jenže ty dotace jsou natolik lákavé, že je čerpají, a s tím přijímají i tu kouli u nohy: pořád musejí něco vykazovat. A stále se jim to vyplácí.
Evropské zemědělství jako celek je jedno z nejvíce podporovaných zemědělství na světě. Kdybychom to propočítali na hektar nebo na jednotku tržeb, vyšší dotace mají ve Švýcarsku, na Islandu, v Norsku, v Jižní Koreji a v Japonsku. A to je asi tak všechno. To jsou samozřejmě státy, které nás nemohou ohrozit. Pak tu jsou Spojené státy, které také podporují své zemědělce, ale jejich dotace jsou v přepočtu na jednotku zhruba poloviční. A vyvážit tu hranici, kdy zemědělce ještě zatěžovat dalšími předpisy, je prostě velký problém. Každá taková zkostnatělá politika – a společná zemědělská politika je opravdu extrémně zkostnatělá –s sebou táhne další pravidla z minulosti.
Když jsem začal učit agrární politiku zhruba před 25 lety, existovala jedna podpora, jednotná platba na plochu. A pak se to začalo komplikovat. V roce 2015 byl přijat takzvaný greening, kdy se část peněz oddělila ze základní sazby a byla vyplácena pouze za plnění přísnějších environmentálních podmínek – a pak se to rozjelo dalším směrem. Je tam podpora pro nejmenší podniky, podpora pro mladé zemědělce a další a další. A to mluvím jen o prvním pilíři. Peníze jsou totiž rozděleny do dvou pilířů – a hodně se mluví o tom, že v novém programovacím období po roce 2028 by se měly sloučit. První pilíř je nároková platba: zemědělec požádá, a pokud splňuje základní podmínky, dosáhne na ni bez problémů. Ta platba pak chodí automaticky a zemědělec si s ní může udělat, co chce. Klidně ji může utratit v hospodě. A pak je takzvaný rozvoj venkova, to je druhý pilíř, kde jsou zejména investiční dotace. Třeba když si chce chovatel dojnic postavit malou zpracovatelnu, tak tam jsou samozřejmě poměrně přísné parametry. Orientovat se v tom všem je obrovský problém a čím menší zemědělec, tím je to pro něj komplikovanější.
Kromě sloučení dvou pilířů se řeší i udržitelnost přímých dotací – existují názory, že by se měly podporovat pouze investice. Je to podle vás správná úvaha?
Jsem liberálně smýšlející ekonom – to mi zemědělci často vyčítají. Nicméně musím poukázat, že zemědělství je opravdu velmi specifický sektor a určitá podpora je namístě. Otázkou je, jak vysoká. Osobně bych rozhodně nevolal po úplném zrušení prvního pilíře – tedy přímých plateb vázaných na plochu, ať už s nějakým zastropováním, nebo bez. Jde přece o strategické odvětví a určitá míra soběstačnosti by být měla. Asi nikdo z nás by si nepřál být v dovozu agrárních produktů závislý třeba na Rusku.
Nicméně ta idea soběstačnosti je trochu překonaná, zavání ekonomickým nacionalismem. A zemědělci toho rádi zneužívají a neustále argumentují tím, že nás živí, přitom je nutné si uvědomit, že zemědělec chce hlavně vydělat peníze. To ostatně psal ve své ekonomické bibli zakladatel ekonomie jako vědy Adam Smith. Musíme tedy mít na paměti, že jde sice o podnikání, ale s obrovskou délkou výrobního cyklu, s omezenou skladovatelností produktů, s cykličností a sezonností, to jsou všechno specifika. Navíc je tu velmi významný krajinotvorný prvek.
Zemědělství se sice podílí na HDP pouhými dvěma procenty, ale zemědělci obhospodařují 54 procent půdního fondu Česka. V zemědělství je cenová volatilita a obrovská míra rizika, k tomu závislost na počasí, takže dotace si myslím, že jsou do určité míry namístě. Zda jsou ospravedlnitelné v takové výši, v jaké jsou nastaveny, to už je spíše otázka politická, nikoli odborná.
V návrhu nové společné zemědělské politiky se počítá s novou krizovou sítí – pokud by došlo v EU k výrazným cenovým výkyvům, třeba kvůli tržním otřesům vlivem zvýšeného dovozu ze třetích zemí, EU by měla zemědělcům poskytnout podporu. Jak vnímáte toto opatření?
Je to spíše takové pozlátko. Například ve smlouvě s Mercosurem je doložka, že pokud by měl nějaký evropský sektor – třeba hovězí – kolabovat, můžeme zavést ochranná opatření. To každá normální smlouva obsahuje a je to naprosto legitimní. Mechanismus záchranné sítě není nic jiného než běžné dotace z prvního pilíře.
Vždy mě fascinuje, jak zemědělci volají po dalších a dalších dotacích, když jim cena padá – ale když cena roste, jako jsme byli svědky v roce 2022, případně ještě začátkem roku 2023 v obilovinách, kdy ceny byly bezprecedentní, tak zemědělci nadměrné zisky nehlásili. Ale když je krize, dokážou se ozvat.
A bohužel tu dochází i k manipulaci veřejnosti. Každý je trochu citlivý na jídlo, na potraviny – to přece není zboží typu kalhot či jiného oblečení. Zemědělci ale často používají neférové argumenty, spotřebitele straší tím, že jakmile se sem začnou dovážet produkty, ať z Ukrajiny, z Mercosuru, nebo ze Spojených států – půjde o něco jedovatého, závadného a polovina obyvatel de facto umře. To tak není. Celkem pravidelně sleduju takzvaný systém rychlého varování – webový portál EU, kde jakmile se vyskytne veterinární nebo fytosanitární problém u jakéhokoli krmiva nebo potraviny, je to tam okamžitě zaneseno. Největší problémy má Turecko, je to zhruba 10 procent případů. Poměrně velké problémy má Čína, tam je to kolem osmi procent. Co se týká Ukrajiny, jsou to dvě procenta. Obdobně jsou na tom státy Mercosuru, taktéž dvě procenta. Takže toto strašení je čistě účelové – jde o eliminaci konkurence. Ale takto se chová každá profesní organizace.
Autor: Aneta Zachová, Update EU a Hospodářské noviny
Zdroj: Update EU
