Je evidentní, že tato masivní dopisová kampaň míří na drobné vlastníky: „Nemáte čas ani chuť řešit starosti se svými pozemky? Hledáte rychlé řešení?“ Na překážku nejsou ani složitější majetkové vztahy: „Zajímají mě rovněž spoluvlastnické podíly,“ vemlouvají se korespondenční nabídky. Překážkou není ani pronájem: „Respektuji podmínky pachtovní smlouvy, stávající zemědělec může dál hospodařit.“

 

„Pamatuju doby, kdy lidé dávali půdu zemědělcům málem zadarmo,“ říká Jaroslav Urban, majitel realitní společnosti Farmy.cz. Dodává: „Zejména menší restituenti nechtěli platit daň z nemovitosti za něco, v čem pro sebe nespatřovali užitek. Navíc zemědělství před naším vstupem do EU a po něm představuje úplně jinou písničku: evropské dotace učinily z obhospodařované půdy velmi solidní finanční jistotu.“

 

Realitku na nákup a prodej zemědělské půdy založil Jaroslav Urban v roce 2004. „Se zvýšením dotací šla nahoru i kupní síla zemědělců, takže mohli začít investovat – mimo jiné právě do půdy, protože je vždycky lepší hospodařit na svém,“ přibližuje proměnu polností v horké zboží. Probouzeli se i další investoři, kteří našli v zemědělské půdě, již bude už navždy jen ubývat, bezpečné ustájení svých zisků.

 

Vlastní zemědělskou divizi dnes mají takřka všechny největší investiční skupiny. PPF už za života Petra Kellnera významně vstoupila do chmelařství na Rakovnicku, J&T skupuje farmy na Moravě, realitnímu magnátovi Radovanu Vítkovi patří dvacet tisíc hektarů, nákup půdy se ocitl i v hledáčku investorů z původně makléřské firmy RSJ a miliardářů, jako jsou Tomáš Chrenek nebo Karel Komárek.

 

Logicky tedy přibývá i překupníků. Někteří nehrají fér, ukázkou může být společnost vystupující pod názvem Česko-norský půdní fond. „Norský kapitál po českou krajinu,“ zní hlavní slogan. „Pozemky jsou pro nás prostor pro vodu, půdu a život,“ pohrává si nedávno založený fond s důrazem na ekologickou udržitelnost. Zelená masáž pokračuje: „Iniciativa norských investorů a českých odborníků na krajinu respektuje místní komunity. Každý projekt připravujeme v úzké spolupráci s obcemi a zemědělci. Věříme ve skutečný přínos pro krajinu a lidi, kteří v ní žijí.“

Nabídka je orámována citátem jakéhosi Eliase Thora Bjornsena: „Národ, který ničí svoji půdu, ničí sám sebe.“ Ve skutečnosti jde o úryvek z řeči amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta z roku 1937.

 

Nedá mnoho práce zjistit, že stoprocentním vlastníkem fondu je severočeská společnost Viagem, která se specializuje na přeprodej nemovitostí (často zatížených exekucemi). Z online prostředí odstraňuje negativní recenze, zviditelnila se však divokým marketingem fotbalového klubu FK Viagem Ústí nad Labem: hráče, trenéry i diváky zpovídají víceméně obnažené ženy, došlo i na pornoherečku.

 

„Norské velvyslanectví obdrželo mnoho dotazů od českých občanů, kteří se zajímají o serióznost této společnosti,“ reaguje pražská ambasáda na dotaz Reportéra. „Majitelé pozemků, z nichž mnozí jsou starší lidé, se ptají, zda má fond spojitost s Norskem, řada z nich získala dojem, že jde o součást dobře známých Norských fondů. Můžeme s jistotou oznámit, že tento fond nemá nic společného s norským státem ani s Norskými fondy, v norském obchodním rejstříku jsme jej rovněž nenalezli,“ informuje pracovník ambasády Terje Englun a dodává: „Jako zástupkyně ředitele fondu vystupuje Ing. Petra Öllsen Horáková. Kontaktovali jsme tuto dámu s dotazem na její norské vazby. Slíbila nám poslat obratem doplňující informace, dosud se však neozvala.“

Na mailové dotazy ČNPF Invest nereaguje, telefon vyzvání rovněž marně.

 

„Devadesát procent nabídek je vedeno snahou koupit pozemky pod tržní cenou a obratem je prodat. A protože dopisy prší do schránek už roky, snaží se stejní autoři měnit věty, grafickou úpravu i hlavičku,“ říká již zmíněný Jaroslav Urban ze společnosti Farmy.cz.

Společnost Viagem, která stojí za značkou ČNPF Invest, již vystupovala pod názvem Českomoravský zemědělský fond, nejnověji používá označení Česká pachtovní. „Neházel bych ale všechny zájemce o půdu do jednoho pytle. Leckde oslovují vlastníky přímo zemědělci, kteří pozemky chtějí získat pro své hospodaření, případně to mají jako dlouhodobou investici,“ dodává odborník na trh s realitami.

 

Aktuální cena polí a luk se pohybuje nejčastěji v rozmezí 30 až 60 korun za metr čtvereční. Největší roli hraje bonita čili úrodnost, dále poloha (vzdálenost od obce, přístupové cesty, rozdrobenost) a konkurence v daném místě, přičemž orná půda je až o třetinu dražší než trvalé travní porosty.

 

Zatímco před dvaceti lety se dal hektar (čtverec 100 × 100 metrů) pořídit v průměru za 74 tisíc korun, nyní je to 373 tisíc a loňský meziroční růst činil 3,4 procenta. „Zaznamenali jsme také zvýšený zájem nezemědělských investorů, kteří získali téměř poloviční podíl na realizovaných obchodech,“ uvádí Zpráva o trhu s půdou, zveřejněná společností Farmy.cz letos v lednu.

 

Česká půda zdražuje, nicméně její ceny se stále pohybují výrazně níže než například v Rakousku (jsou zhruba na jejich třetině), ještě dražší jsou zemědělské pozemky v Bavorsku (zhruba desetkrát). Srovnatelných cen dosahuje půda v Polsku či Sasku, naopak na Slovensku a v Maďarsku jsou pole či louky o více než polovinu levnější než u nás.

Počet vlastníků zemědělské půdy v tuzemsku dosáhl po restitucích v devadesátých letech tří milionů, od té doby klesá a nyní je zhruba na polovině. Hospodaření se odehrává z více než dvou třetin na pronajaté půdě, průměrná roční cena nájmu (pachtovné) se pohybuje mezi čtyřmi až osmi tisíci korunami na hektar, u kvalitních pozemků to může být více.

 

Drobní vlastníci, to je prokletí efektivity. Tak vidí majetkovou strukturu zemědělské půdy analytik a novinář Petr Havel. Připomíná, že kořeny této situace vycházejí už z rakousko-uherských zákonů, kdy se grunty v rámci dědictví rozdělovaly mezi potomky – pokud nebylo závětí stanoveno výslovně jinak.

 

„Čím více dětí, tím více menších kousků půdy. Což je z dnešního pohledu hloupé pro vlastníky i hospodáře. Statisíce majitelů nedokážou příliš uplatnit vliv na zacházení se svými pozemky, zemědělci se zase musí složitě domlouvat se spoustou jednotlivců, kterým patří titěrné výměry,“ dodává někdejší šéfredaktor Agrárních novin, který už mnoho let publikuje souhrny aktuálních zpráv pod názvem „Týden v zemědělství“.

 

Určitá koncentrace vlastnictví by tedy podle názoru Petra Havla současnému zemědělství prospěla, zároveň vidí i jistá nebezpečí: „Některé podniky už dnes hospodaří na desítkách tisíc hektarů. Zatím jim většina těch pozemků nepatří, zhruba čtyři pětiny plochy si musejí pronajímat,“ objasňuje a varuje: „Kdyby se staly stoprocentními vlastníky půdy, na které dnes ořou a sklízejí nebo pasou dobytek, považoval bych to za bezpečnostní riziko: vlastník tak gigantické rozlohy si může diktovat spoustu věcí, které zásadně souvisejí s rozvojem regionu – kudy povede silniční obchvat nebo vysokorychlostní železnice, kde bude nebo nebude elektrárna, výrobní areál, supermarket…“

 

V této souvislosti vyčítá Petr Havel polistopadovým vládám, že dopustily privatizaci půdy zejména v sudetském pohraničí. Území zabavené Němcům po válce převzal stát, působily zde například Vojenské lesy a statky. Po roce 1989 se Pozemkový fond za vlídných podmínek (třicetiletý splátkový kalendář) zdejší půdy ve velkém zbavoval, čehož využívali hlavně předáci zkolektivizovaných či zestátněných podniků – bylo jim jasné, že taková příležitost se nebude opakovat.

 

Jiná věc je, že přechod na soukromé podnikání často nezvládli. Vyprávět by o tom mohl podnikatel nové generace Petr Krogman, který tyto zadlužené a zpustošené podniky skupoval a na jejich troskách vybudoval Spojené farmy – podnik zaměřený na produkci biohovězího. Před dvanácti lety všechno prodal za 1,2 miliardy korun již zmíněnému Radovanu Vítkovi.

 

„Dohromady takhle stát přišel o statisíce hektarů, a to nejen v pohraničí, ale i na mnoha dalších místech, což se zpětně ukazuje jako velká chyba. Kdyby si tuhle klíčovou rezervu erár ponechal, mohl mnohem úspěšněji prosazovat svoje zájmy v případě veřejných investic, jako jsou liniové stavby a další společensky důležité projekty – postiženým majitelům by mohl nabídnout výměnu za jiné pozemky,“ říká agrární analytik Havel a zmiňuje, že v sousedním Německu si obce ve svém katastru historicky drží zhruba čtyři procenta zemědělské půdy – právě proto, aby v případě kolize se soukromými majiteli disponovaly záložním nástrojem, který lze využít pro vyřešení sporu a realizaci strategických projektů..

 

„I my jsme tenhle rozprodej do jisté míry podporovali, protože jsme chtěli, aby se půda dostala do rukou zemědělců, kteří na ní budou hospodařit,“ říká Jaroslav Šebek, předseda Asociace soukromého zemědělství, který s rodinou farmaří u Roudnice nad Labem. „Místo toho se však spousta pozemků dostala do rukou těch, pro které je půda jen ‚komodita‘ a používají ji pro nejrůznější spekulace – včetně toho, že si zařídí změnu územního plánu, která udělá z polí stavební parcely,“ říká sedlák hospodařící na čtyřiceti hektarech převážně vlastní půdy a dodává: „Vrátili nám zničený statek a postavili jsme ho na nohy, dneska k tomu máme i penzion. Nestěžujeme si, ale konkurence velkého kapitálu je drtivá.“

 

Farmářům, jako je Jaroslav Šebek, nevadí velikost konkurenčních zemědělských podniků sama o sobě, nicméně říká: „Na účty obřích koncernů nemají mířit veřejné peníze v rámci zemědělské politiky, protože klíčem k udržitelnému zemědělství je podpora lokálních subjektů, které v daném místě zabezpečují mnoho důležitých úkolů. Dotace mají pomáhat venkovu, krajině, místním lidem, okysličovat místní ekonomiku.“

 

Asociace soukromého zemědělství (ASZ) pod jeho vedením proto horuje (a lobbuje) za zastropování dotací – zejména těch plošných čili vyplácených „jen“ za výměru obhospodařované půdy: „Mechanismus jejich výplaty, který nemá žádné omezení, považujeme za zhoubný a je nepřijatelné, aby takový nárok pro podniky hospodařící na desítkách tisíc hektarů vůbec existoval. Společná evropská zemědělská politika předpokládá, že veřejné peníze míří na venkov. Místo toho končí například v Průhonicích, kde má sídlo Agrofert, což je obrovské nepochopení a vykrádání venkovského prostoru i evropské kasy, do které všichni přispíváme.“

 

Jaroslavu Šebkovi vadí i to, že příjemci těchto dotací se nově stávají třeba advokátní kanceláře a největší investiční skupiny. „Spočítaly si, že po splnění určitých podmínek získávají stabilitu dotačních programů, které mohou čerpat pro celé období zemědělské politiky. Ta se nastavuje vždy na sedm let. Ve kterém jiném odvětví máte takovou jistotu?“ pokládá zástupce menších, zejména rodinných farem řečnickou otázku.

 

Tím se dostáváme k podstatě problému českého zemědělství: je velmi specifické a právě tato odlišnost od zbytku Evropy stojí za bojem o dotace, který vedou dva tábory. Menší statkáři, reprezentovaní Asociací soukromého zemědělství, soupeří s těmi, které zastupuje Zemědělský svaz nebo Agrární komora. K nim patří jak podniky typu Agrofert, tak středně velcí i menší farmáři a pohrobci družstev. Největším strašákem pro „soukromé“ zemědělce pak je Iniciativa zemědělských a potravinářských podniků (IZPP), která sdružuje největší hráče a odkud pochází i současný ministr zemědělství Martin Šebestyán, jenž předtím šéfoval Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu (SZIF).

 

Co je jádrem sporu? V čem se české zemědělství liší od evropského? Největší rozdíl předurčila kolektivizace a destrukce soukromého podnikání, k níž přistoupil minulý režim mnohem důsledněji než komunistické vlády Polska či Maďarska. Zatímco tam malé podnikání nikdy úplně nezaniklo, v Československu byla vyvlastněna veškerá půda a produkce se soustředila do jednotných zemědělských družstev a velkých zpracovatelských závodů.

 

Aby byla „rostlinná a živočišná výroba“ co nejefektivnější, rozoraly se na polích přístupové cesty a meze, vykácely remízky. Znárodnily se také menší zpracovatelské podniky navázané na místní produkci. Když přišel listopad 1989, mnozí očekávali velký „comeback“ sedláckého stavu, ovšem k něčemu takovému víceméně nedošlo, přestože se polnosti vrátily původním majitelům. Už jen proto, že k řadě pozemků dosud nevede ani ona přístupová cesta.

 

Problém je ale ještě širší… Jakmile přerušíte tradici hospodaření, která se těžko slučuje s moderním životem, je těžké na ni navázat. Výsledkem kolektivizace, zestátnění a pozdějších restitucí tudíž je, že dnes máme na jednu stranu největší zemědělské statky v Evropě, oproti tomu se však u nás ve velkém hospodaří na cizím. Čeští zemědělci jsou ze sedmdesáti procent odkázáni na propachtovanou čili pronajatou půdu, což výrazně prodražuje jejich veškerou produkci. „V mnoha zemích Evropy je ten poměr spíše obrácený, například v Polsku jen třetina zemědělců nehospodaří na svém,“ líčí mluvčí Zemědělského svazu Michal Procházka, v čem je situace českých sedláků specifická.

 

Dalším důsledkem rozvratu české zemědělské tradice je slabý zpracovatelský průmysl. Zatímco rakouští, němečtí či francouzští sedláci mohou vytvářet vyšší přidanou hodnotu nabídkou žádaných místních potravin, v lokálních českých samoobsluhách narazíte na zboží místní provenience zřídka. Čeští zemědělci se mnohem více než evropští kolegové soustředí na výrobu „komodit“: obilí, v menší míře mléka či masa.

 

Tato pozice je velmi nevýhodná. Zatímco rakouský zemědělec nemusí s výrobou místního sýra soupeřit na globálním trhu (jeho konkurentem jsou jiní místní sedláci, již hospodaří v podobných podmínkách), tomu českému konkurují farmáři z celého světa. Ti přitom často nemusejí dodržovat ani zdaleka takové regulace jako on a dokážou hospodařit mnohem efektivněji.

Zemědělský svaz proto polemizuje s představou, že jsou čeští velkostatkáři, hospodařící na tisících hektarech, „za vodou“, jak občas naznačují ti malí: „I oni bojují o svou existenci, jejich profitabilita je bez dotací záporná. I když se snaží diverzifikovat své výdělky a zřizují bioplynové stanice, opravny strojů, jatka či restaurace, pohybují se kolem nuly,“ líčí mluvčí svazu Procházka a ilustruje to srovnáním: „Když vezmu i ta největší družstva, tak v jejich čele stojí předseda, co vydělává půlku toho, co šéf srovnatelně velké průmyslové firmy.“

 

Jsou samozřejmě holdingy, jako je Agrofert, jehož majiteli se podařilo vybudovat celý dodavatelský řetězec od výroby agrochemikálií přes sklady až po zpracovatelské závody a distribuční kanály, a může tak využívat z toho plynoucí úspory. I tak by se ale statky Agrofertu podle expertů z oblasti zemědělství ocitly v problémech, pokud by přišly o dotace. A ještě hůř by na tom byly podniky, jimž se nepodařilo vybudovat takovou „vertikálu“. Jenže Evropa chystá v oblasti zemědělských dotací velké změny…

 

Především: peněz celkově ubude. Z nového rozpočtu na léta 2028–2034 (v těchto měsících se v Bruselu finalizuje) je zřejmé, že zemědělství už není nejvyšší prioritou, jako tomu bývalo dřív. Komise chce začít výrazněji investovat do obrany a průmyslu, navíc musí splácet půjčku NextGeneration, která měla pomoci evropským ekonomikám zotavit se z covidové pandemie – vyčlenila si na to 150 miliard eur.

 

Zemědělci, na něž Unie ještě v minulém rozpočtovém období myslela částkou 387 miliard eur, si teď budou muset vystačit s necelými 300 miliardami. „Nominálně je to snížení o 22 procent, když ale vezmeme v potaz kumulovanou inflaci, je to v případě Česka o 55 procent méně,“ upřesňuje Michal Procházka ze Zemědělského svazu. A to není jediná špatná zpráva… Dosud se zemědělství financovalo ze tří zdrojů, takzvaných pilířů. První představují přímé platby, na něž mají zemědělci nárok čistě proto, že obdělávají jistou část půdy nebo chovají dobytek. Z druhého pilíře – programu rozvoje venkova – se vyplácejí investiční dotace. Třetí podpora pochází z národních rozpočtů.

 

První dva jmenované pilíře doznají podstatných změn. Program rozvoje venkova už nebude zaměřen výhradně na zemědělce, ti budou o tyto prostředky soupeřit například s obcemi, které budou chtít budovat infrastrukturu, či kýmkoliv dalším, kdo bude chtít přispět k místnímu rozvoji. Konečně nárokové dotace – jak si ostatně přeje i Asociace soukromého zemědělství – by měly být výrazně zastropovány.

 

Už stávající systém zvýhodňoval ty menší: značnou část přímých plateb – konkrétně 23 procent – dostávali farmáři na prvních 150 hektarů půdy. Vydělali na tom zejména malí zemědělci a naopak nejvíce prodělali ti středně velcí. Nový systém má fungovat jinak. Podle návrhu Evropské komise nesmí celková výše podpory příjmu na plochu přesáhnout 100 tisíc eur na zemědělce ročně. Unie také zavádí takzvanou degresi: platby nad 20 tisíc eur se sníží o čtvrtinu, platby nad 50 tisíc eur o polovinu a platby nad 75 tisíc eur o 75 procent.

 

Jak tato čísla přepočítat na hektary? Záleží na tom, jak si státy podporu nastaví. Degrese by se podle evropských auditorů mohla dotknout už zemědělců hospodařících na 130 hektarech, zastropování pak těch, jejichž polní lány přesahují výměru 875 hektarů. Opatření by výrazně zasáhlo zhruba dva tisíce českých podniků.

 

„Takový strop je strašně nízko, brání se mu i země s průměrně menšími farmami, než jsme my,“ komentuje návrh mluvčí Zemědělského svazu Michal Procházka. Podle zdrojů z Evropského parlamentu počítá Komise s kompromisem, i tak je ale zřejmé, že pro Čechy a do velké míry i pro Slováky, kde se také hospodaří ve velkém, představuje tato úprava problém.

 

O společné zemědělské politice se v Radě Evropské unie hlasuje kvalifikovanou většinou, pro případnou blokaci by si tedy museli oba ministři dojednat širší podporu. Česká vláda má s ohledem na dosud nevyjasněný střet zájmů Andreje Babiše značně omezený vyjednávací prostor, slovenský premiér Robert Fico se však podle zdrojů magazínu Reportér z Evropského parlamentu chystá spor vyhrotit, pokud zůstane premiérem. „Jeho lidé nám řekli, že pokud by se nedosáhlo výrazného kompromisu ve prospěch velkých zemědělských podniků, je připravený zablokovat celý rozpočet, který se schvaluje jednohlasně,“ říká zdroj Reportéra mimo záznam.

 

Menší čeští zemědělci se obávají, že zastropování dotací, které by je zvýhodnilo, narazí v tuzemsku na administrativní překážky. Dotace se totiž v tuto chvíli agropodnikům vyplácejí na IČO, což je jeden z důvodů, proč velcí hráči své farmy neslučují. Jenže Evropskou unii bude zajímat, kdo je konečným beneficientem dotací: strop se má týkat mateřských společností, ne jednotlivých farem.

 

Jak se zachová Státní zemědělský intervenční fond, který dotace vyplácí a kontroluje jejich čerpání? „Domníváme se, že i nadále bude podpora poskytována na IČO, nicméně bude nutné legislativně přesně definovat propojenost – tak, aby odpovídala požadavku evropského nařízení, jehož formulace je ovšem poměrně vágní. Zároveň bude nutné jasně určit, podle jakého klíče bude u těchto propojených žadatelů krácena a poskytována dotace,“ říká mluvčí fondu Eva Češpiva s tím, že už teď se SZIF ptá farem, pod jakou patří mateřskou společnost. Dodává: „Pokud dojde k uvedené úpravě, vyjdeme z aktuálního systému, který bude upraven a rozšířen podle nových požadavků.“

 

Dodejme, že databáze, která by evidovala majetkovou propojenost jednotlivých zemědělských podniků, momentálně neexistuje.

 

Asociace soukromého zemědělství má ještě jednu obavu: aby se vládě nepodařilo dotáhnout do konce plán, který na politické scéně dřímá už několik volebních období, a to je předkupní právo pro hospodařící zemědělce. „Fakt, že si čeští zemědělci musí půdu z více než dvou třetin pronajímat, je pro ně velkou finanční zátěží,“ připomíná Michal Procházka ze Zemědělského svazu důvody, které už před lety vedly k úvahám o uzákonění předkupního práva. To pak bylo znovu zmíněno v dokumentu Iniciativa pro konkurenceschopné zemědělství, na němž pracoval ještě coby lobbista velkých podniků Martin Šebestyán.

 

Nyní – už jako ministr za SPD – potvrzuje, že se chystá předkupní právo v zatím blíže nespecifikované podobě zavést: „Chceme, aby zemědělská půda zůstávala v rukou hospodařících zemědělců a občanů České republiky. Pracujeme proto s konkrétními návrhy, které by hospodařícím subjektům umožnily půdu přednostně koupit,“ řekl na sklonku minulého roku pro Hospodářské noviny.

 

Návrh předkupního práva původně počítal s variantou, že by Státní pozemkový úřad vytvořil registr, kam by majitelé pozemků hlásili svůj záměr prodat. Poté, co půda začala lákat silné investory, se ale toto uvažování změnilo. „Kdyby existoval takový veřejný registr, bylo by pro investiční fondy mnohem snazší se k půdě dostat,“ líčí úskalí místopředseda zemědělského výboru Poslanecké sněmovny Petr Bendl (ODS).

 

Nový návrh, který by měl být připraven do konce letošního roku, s centrální evidencí nepočítá. Nicméně prodejce by měl povinnost oznámit svůj záměr nejprve hospodáři, jemuž půdu pronajímá, a posléze aktivním zemědělcům v katastru. Kdyby nebyl s nabídkou spokojen, může pozemek nabídnout komukoliv jinému.

 

Malým zemědělcům se tato oznamovací povinnost nezamlouvá. „Odmítáme to – kategoricky a dlouhodobě. Svoboda vlastníka rozhodnout se, co s půdou udělá, je svatá,“ zvyšuje hlas Jaroslav Šebek z Asociace soukromého zemědělství, který jakoukoliv formu předkupního práva vnímá jako omezení vlastnického práva a pokus o snížení hodnoty soukromého majetku:

 

Zemědělských subjektů je asi třicet tisíc, vlastníků půdy okolo půldruhého milionu. „Myslím, že by se tahle část veřejnosti měla začít bouřit, protože podle našeho názoru by šlo o prolomení principu soukromého vlastnictví,“ domnívá se Jaroslav Šebek a dodává: „Nevíme zatím, s čím přesně se vládní garnitura vytasí. Možná přijdou s tím, že předkupní právo bude mít stát, nebo určí jakousi informační povinnost, aby to na první pohled tak nebilo do očí. Každopádně půjde o přihrávku největším hráčům, kteří to náležitě zužitkují. Jak to asi může dopadnout, když stát řídí člověk, který má přímý zájem na tom, aby výsledek vyhovoval těm největším firmám?“

 

V umírněnějším tónu s tím souhlasí Jaroslav Urban, šéf společnosti Farmy.cz: „Pro vlastníky je předkupní právo nevýhodné: vytváří prostor, aby byl prodávající k něčemu tlačen. Musel by čekat nějakou dobu, než se mu vyjádří zemědělec hospodařící na jeho pozemku čili pachtýř, ten by mu následně mohl říci: ‚Prodejte levně hned, nebo si budete muset počkat.‘ Trh to každopádně deformuje.“ Podle profesionála zabývajícího se obchodováním s půdou by mohla stačit již zmíněná informační povinnost: „Chci prodávat, tak to ‚svému‘ zemědělci řeknu – je fakt, že někdy se to vůbec nedozvědí, což je nešťastné. Ale pak to můžu nabídnout a prodat, komu chci. Čili povinnost oznámit, nikoliv prodat,“ souhlasí s návrhem.

 

Z hlediska ústavy by zřejmě předkupní právo nenarazilo: donedávna existovala v českém zákonodárství oznamovací povinnost spoluvlastníka vůči ostatním spoluvlastníkům. „Bude záležet na přesné formulaci,“ říká ústavní právník Ondřej Preuss s tím, že důležitá by byla míra administrativní zátěže spojená s oznamovací povinností a také to, zda by ministerstvo dokázalo vyargumentovat, že má veřejnost významný zájem na tom, aby se půda dostala do rukou hospodářů.

 

Lidem z vedení Asociace soukromého zemědělství každopádně vadí, že jednání o možnosti zavést jakoukoliv formu předkupního práva probíhají bez jejich účasti. „A to jsme početně největší skupina sedláků a zároveň vlastníci půdy. Logicky bychom tedy měli v celém procesu mít slovo – pokud navrhovatelé myslí vážně, že se to všechno má dít ve prospěch hospodařících zemědělců,“ říká předseda Jaroslav Šebek.

 

Těch pět a půl hektaru zděděné půdy, o kterých byla řeč v úvodu, pronajímáme akciovce, která vznikla transformací bývalého družstva. Lidi ve vedení známe, jsou to převážně naši sousedi, a když se potkáme na místě, kde se přibližně nacházejí naše pole, zažertujeme na téma „Tak co, jak se nám o to staráte?“. Jednou za rok dorazí pozvánka na valnou hromadu, ale úmysl se jí zúčastnit vždy převálcují jiné starosti a pohodlnost.

 

Až příprava tohoto článku nás přiměla k pátrání, co je vlastně v našem „jézédé“ nového. Navštívili jsme proto agronoma, který byl desítky let součástí zdejšího hospodaření. A zjistili, že dvoutřetinovou většinu akcií získala před pár lety společnost Alimpex, jejímž stoprocentním majitelem je Milan Kincl – syn posledního federálního ministra vnitra z dob totality. Muž narozený v roce 1966 po revoluci skupoval zemědělské podniky a postupně se vyprofiloval jako mlékárenský gigant, jeden čas mu patřil i Pragolaktos v pražských Kyjích, což byl v době svého vzniku v roce 1981 největší mlékárenský závod ve střední Evropě. Mezi známé značky v jeho portfoliu patří Krajanka, Balsýr, Dr. Halíř, Zorba…

 

Konkurovat takovým podnikům je obtížné, protože kromě produkce mléka ovládají i zpracování, sklady, distribuci… „Firma, kam jsme dodávali mléko z našich kravínů, začala mít potíže s placením, takže nás postihla druhotná platební neschopnost a ve finále to narostlo na víc než dvacet milionů,“ dozvěděli jsme se u velikonočního mazance od onoho souseda, který byl u toho. Nakonec si posteskl: „Museli jsme kývnout, aby nám z toho Alimpex pomohl.“