„Na proměnu krajiny už jsme si vlastně zvykli. Když má někdo namalovat les, kreslí automaticky smrčky, ačkoli v české krajině by měly být smrky spíše na menší části území. Podobně už považujeme za samozřejmost velké lány monokulturních polí,“ upozorňuje Rexa. Pro krajinu by přitom bylo mnohem zdravější, aby byla rozmanitá a odolnější vůči výkyvům počasí, erozi půdy a škůdcům.
Evropské dotace společné zemědělské politiky vnímá Rexa jako schizofrenní, protože na jednu stranu podporují produkci, což bylo jejich původním cílem, ale na druhou stranu se snaží snížit negativní dopady intenzivní zemědělské výroby. To souvisí například s debatou o zastropování dotací pro velké zemědělské podniky. „Sám na to nemám jednoznačný názor. České zemědělství vybočuje z evropského průměru právě tím, že tu máme vybudovanou strukturu velkých podniků. Takže případné zastropování může právě na Českou republiku dopadnout hodně výrazně,“ poznamenává Rexa. Rozhodně by ale legislativní i dotační rámec měl vést k tomu, aby i velké agropodniky diverzifikovaly výrobu a přecházely na udržitelné metody.
Do budoucna by podle Rexy mělo zemědělství klást mnohem větší důraz na pestrost a obnovu krajinné struktury. Regenerativní přístup k obdělávání půdy by měl být běžný i u velkých zemědělských firem a stát by měl v této oblasti zaujmout sebevědomější vizi.
Autor: Anežka Hesová
Zdroj: Hospodářské noviny
