Jak velký majetek v současné době rod Šimonkových vlastní?
V současné době vlastníme a obhospodařujeme asi dva tisíce hektarů lesa a 620 hektarů orné půdy, k tomu se věnujeme profesionálně, myslivosti, máme asi 120 hektarovou dančí a mufloní oboru, provozujeme bažantnici, odchováváme kolem 15 tisíc bažantích kuřat, a k tomu se staráme o zámek Stránov, dvůr Lobeč a hrad Houska.
Přispívá vám na tyto objekty, nebo nějakým jiným způsobem stát?
Podle zákona se má o své památky starat každý vlastník sám, a dokonce může být sankciován za to, že to nedělá. My jsme si v rodině celý život přáli, aby nám byl rodový majetek vrácen, a teď jej tedy máme, tak je potřeba napnout síly a vše zvládnout. Co se týká podpory státu, my čerpáme spíše nějaké podpory v rámci lesní správy a v rámci zemědělství. V případě památkových objektů spolupracujeme velmi dobře s Libereckým krajem, a i díky tomu jsme například zachránili na hradě Houska historické gotické malby v tamní kapli.
V jakém stavu vám byly ty kulturní památky navráceny, například zmiňovaný hrad Houska?
Hrad Houska je z nich nejstarší, byl postaven pravděpodobně už v letech 1280-1290, což se samozřejmě na jeho stavu také podepsalo. A pokud se týká stavu těch památek obecně – víte, ono je to velice relativní. Můžeme být rádi, že zrovna na našich objektech se neusídlila armáda, nebo že tady nebyl chov prasat, a podobné aktivity. Za socialismu byly využívány jako sociální instituce, v zámečku v Lobči byla psychiatrická léčebna a někdy si myslíme, že jsme jí měli zachovat, protože nyní by se to hodilo, a na zámku Stránově byl dětský domov, a jeho místnosti měly omyvatelné nátěry, umakartové obložení, linoleum položené na původní parkety, což byla v minulosti zcela běžná praxe.
Vrátil se vám v restitucích celý majetek – a snažíte se jej v současné době rozšiřovat?
V našem případě byl mému dědečkovi a jeho bratrovi až na nějaké výjimky vrácen celý původní majetek, takže hospodaříme zhruba na těch pozemcích, které koupil ještě můj prapradědeček, ale v zemědělství se nám podařilo trochu rozšířit – po revoluci jsme s otcem už cca 150 hektarů koupili.
Jakými principy se řídíte v lesním hospodaření?
Před kůrovcovou kalamitou se nám líbily i smrkové monokultury, ale po ní jsme ocenili tu naši zavedenou strukturu porostů smrk, borovice a buk, kdy je ten les rozmanitější a méně náchylný na tlak škůdců. V současné době všichni velcí hospodáři hodně řeší, co budou sázet a jak to udělají, aby byl les co nejodolnější. My ale držíme pořád stejný přístup už od vzniku lesní Správy někdy po roce 1995 a pořád obnovujeme les v původním modelu, v němž sázíme smrk do místních studených roklí, a tam, kde se to hodí. V místech, kde vznikají přirozeně smrkové lokality, smrk necháváme. Obnovujeme borovici a buk a porosty obohacujeme jedlí. Nesázíme ale ty mírně obskurní dřeviny typu oskeruše, alespoň ne ve velkém množství a spíše tak pro radost. Péče o les je dlouhodobá záležitost, stromy nesázíte pro sebe, není tam ta vidina, že sklidíte za jednu nebo dvě sezóny jako v zemědělství, ale díváte se do budoucnosti na generaci svých vnoučat a možná spíš pravnoučat, a já bych nechtěla, aby někdy o mě moje vnoučata nebo pravnoučata říkala: prokristapána, ta babička byla šílená, sázela habry a oskeruši a co s tím teď budeme dělat. Já bych byla docela ráda, abychom nebyli tak úzkoprsí v tom, že spoustu dřevin považujeme za nepůvodní, například modřín, kterému se tady daří a pro nás by to byla dobrá komodita i pro prodej. Jsme ale limitovaní tím, že velkou část majetku máme v Chráněné krajinné oblasti (CHKO) Kokořínsko
Představuje to pro vás nějaká zásadní omezení?
My vycházíme se Správou CHKO docela dobře, už proto, že naše lesní správa funguje v této oblasti již téměř 30 let, a myslím, že jsme se docela osvědčili a že i správa uznává, že nejsme zase až tak špatní hospodáři, že nedrancujeme les, že se věnujeme obnově a děláme, co můžeme, abychom jej zachovali i pro budoucí generace. Samozřejmě je to někdy složité, ale snažíme se udržovat dobré vztahy, i když musíme respektovat omezení, co smíme pěstovat a jaké technologie smíme použít. Takže určitě některá opatření pro CHKO jsou limitující, ale v zemědělství to vnímám daleko intenzivněji, mnoho takzvaných ekologických opatření jde vysloveně proti produkci, proti udržitelnému hospodaření, a ekologické to v praxi není. Jedním z příkladů je zákaz používat mořené osivo řepky, jenže pokud nenamoříte, vjíždíte do porostů kvůli jejich ošetření sedmkrát navíc a spotřebujete tedy více postřiků, nafty i vody. To je jen jeden příklad, každopádně regulace v zemědělství vnímáme negativněji než v rámci udržitelnosti životního prostředí.
Jakou roli v udržitelnosti hrají podle Vás lesní porosty?
Ta role je zásadní, a proto by měl být tento veřejný zájem řešen nějakými kompenzačními platbami, například za společenskou funkci lesa, kdy les není jen hospodářským lesem, ale je i prostorem pro lidi, pro sousedy, prostorem, který vytváří příjemnou atmosféru, ale také produkuje kyslík, zadržuje vodu v krajině a má celou řadu dalších funkcí. Lesy většinou nejsou oplocené, každý tam může jít na houby, na borůvky, my to respektujeme, ale do budoucna bychom viděli nějakou potřebu, jak tuto roli alespoň částečně vlastníkům lesů kompenzovat.
V zemědělství, ale i v lesnictví se v poslední době stále častěji mluví o potřebě vytvářet k vyprodukované surovině vyšší přidanou hodnotu. Jak to vidíte Vy?
Jedna z mých prvních aktivit po převzetí firmy byla, že jsme postavili malou pilu, ve které zpracováváme část vytěženého dřeva, ale většinu prodáváme větším i menším odběratelům. Celková naše roční těžba představuje 11 až 13 000 kubíků.
Kolik z toho zpracujete ve vlastní pile?
To jsou řádově jednotky procent.
Neuvažuje o investicích do zpracování dřeva přímo ve Vašem hospodářství? Je to problém?
Tak jako vždy v podnikání je k tomu třeba našetřit dostatečné množství peněz, abychom se mohli o nějaký krok posunout. Můj prapradědeček založil tady v Lobči ve 30. letech minulého století pilu, sušárnu dřeva a truhlárnu, kde bylo zaměstnáno přes 60 lidí, takže to byl poměrně velký provoz, který produkoval stavební dřevo, ale také se tam vyráběl nábytek a dodnes se několik kusů zachovalo, například trojkřídlá skříň do dětského pokoje, a na Stránově jsou jako dětské hračky repliky malých autíček, která byla také vyrobena tady v Lobči. Tak daleko nyní ještě nejsme.
A chtěli byste být?
Já myslím, že člověk musí postupovat v krocích, přece jen je ten majetek po 40 letech úřadování státu poměrně vybydlen, škoda, že se nezachovala právě ta původní pila, strojní vybavení bylo přesunuto z Lobče pryč už v 50. letech. To jsme bohužel zpátky nedostali, takže jsme ve zpracování museli začít úplně od začátku. Postupně se rozšiřujeme, problém je, že ono není zas tak těžké něco vyrobit, ale musí se to také prodat, a to si zase žádá nějaký tým, který je schopen prodat výrobky s nějakou marží odpovídající provozu a nákladům. V současné době je naše pila soběstačná, vyrábí také hodně věcí pro domácí potřebu, vyráběli jsme třeba téměř 2 kilometry plotu pro naši oboru, a tím si také trochu snižujeme náklady na chov zvěře.
V tom jste ale, pokud vím, v přidávání přidané hodnoty pokročili. Zvěřinu porcujete a prodáváte, ostatně zvěřina je i symbolem zdravého stravování. Vidíte nějaký rostoucí zájem z řad spotřebitelů?
My jsme profesionální myslivci, máme několik revírů, a i historicky jsme byli výkupci zvěřiny, proto jsme vytvořili malou bourárnu s podporou SZIF, začali jsme ale teprve na konci loňského roku, takže ještě nemůžeme hodnotit nějaké trendy. Jsme malá firma, provozujeme ale i gastro služby, tady v Lobči a na Stránově, a hodně té zvěřiny se spotřebuje ve vlastní kuchyni. Pokud se týká prodeje, tak my cílíme na běžný maloobchod a místní restaurace v Kokořínském údolí.
Máte nějaké rodové nebo osobní heslo, podle kterého se řídíte?
Oficiální rodové heslo nemáme, ale kdybych si mohla já nějaké zvolit, tak bych to asi bylo Per aspera ad astra, tedy Přes překážky ke hvězdám. U nás doma se vždy říkalo, že bez práce není nic, a také, že žádná překážka není tak velká, aby jí člověk nepřekonal, nebo to alespoň nezkusil. V tom jsem vděčná svým rodičům, kteří mě vychovali k tomu, že mohu minimálně zkusit všechno, a nevadí mi ani, že s tím třeba nemám zkušenost nebo že jsem žena – a to mi umožňuje překonat překážky, které přicházejí.
Máte Vy nějakou svou překonanou překážku, na kterou jste hrdá?
Já myslím, že to nejlepší, co mě v životě potkalo je, že mám skvělého muže a príma děti, pro život je tohle velmi důležité. To, jestli máte hrady nebo zámky, není pro kvalitu života zas tak podstatné. Na druhou stranu jsem ráda, že mě můj otec naučil, proč mám mít ráda zemědělství, lesnictví a život na venkově, a proto si myslím, že patřím sem, i když jsem vyrostla v Praze.
Vy ale vlastně nejste původem zemědělec?
No, nakonec ano, původně jsem studovala na Karlově univerzitě Fakultu humanitních studií, takže jsem mohla být třeba kurátorkou výstav, ale po prvním ročníku jsem přestoupila na Českou zemědělskou univerzitu v Praze, kde jsem vystudovala provozní ekonomii, a určitě toho nelituji. Takže zemědělec oficiálně jsem. Každopádně jsem hlavně ekonom, o vlastní zemědělskou a lesnickou praxi se u nás starají vystudovaní odborníci.
Máte na závěr pro veřejnost nějaké poselství, nebo třeba pozvání na akci, které pro veřejnost organizujete?
Určitě bych ráda pozvala veřejnost na zámek Stránov, na hrad Housku a sem na Lobeč, a také třeba na tradiční „Veteránské rojení“, které se letos uskuteční 13. června a kde se sjede více než 100 automobilových veteránů. Zájemci o další akce mohou také získat informace na našich webových stránkách: www.zameklobec.cz, www.zamekstranov.cz, www.hradhouska.cz.
Ráda bych ale také apelovala na to, že je třeba, aby mladí lidé studovali lesnictví a zemědělství, abychom měli vzdělané lidi na venkově, který to nutně potřebuje, a abychom nevzdali to, že můžeme být potravinově více soběstační, abychom nevzdali to, že krajina může být zemědělsky upotřebitelná a zároveň krásná a že zemědělství je svébytná součást české kultury. Zemědělství a lesnictví je sice řehole a člověk ho musí mít rád, ale poskytuje také velkou radost, jste v přírodě a díváte se na něco, co se každý den mění, a to v řadě profesí nenajdete. Samozřejmě jako v každém podnikání potřebujete mít kolem sebe dobré lidi, kteří to vše s Vámi sdílejí na všech úrovních včetně těch, kteří to reálně dělají. Já mám to štěstí, že někteří ze současných zaměstnanců pracovali ještě pro mého dědečka, někteří tu pracují nyní již ve třetí generaci. Nemohu konkurovat Škodovce, ale mohu nabídnout něco trochu jiného, třeba být na poli nebo v lese, a pozorovat, jak vše roste. A to není málo.
Rozhovor vedl: Petr Havel
Foto: Nina Havlová
Rozhovor vyšel v časopise Selská revue (č. 3/2026), který je 7x ročně distribuován prostřednictvím České pošty členům ASZ ČR.
