Jak to s farmou celé začalo a co vás vedlo k tomu začít?

Ilča dostala po dědovi starou stodolu a říkala, že by tu chtěla mít svého koně. V roce 2014 jsme se domluvili, že to trochu zvětšíme, aby tu mohlo být víc koní a že to budeme držet v takovém malofarmaření, žádné stroje. Já jsem dělal ve stavebnictví, Ilča byla kadeřnice. Ráno ale každý odjel do práce a vraceli jsme se večer. Říkali jsme si, že by bylo dobré, kdybychom zůstali na místě a nemuseli nikam odjíždět, aby byla rodina pořád doma. Na tom jsme to začali celé stavět. Přidali jsme tedy produkci hovězího. Když jsme se začali zvětšovat, tak tady zrovna končil jeden farmář, který nám začal předávat louky. Teď máme dvě louky v Pulečném a zbytek na Sněhově, zhruba 90 hektarů. S počtem krav se teď držíme lehce pod stovkou a ročně bouráme zhruba 25 kusů. Máme rohaté čisté Highlandy, co není rohaté je Angus, máme i křížence.

Asi dva roky zpět. Postavili jsme si vlastní bourárnu, ve které jsme se skoro dva roky učili. Na začátku jsme vůbec netušili, jak má maso vypadat. Postupně jsme se zlepšovali, zákazníci ale nepřibývali. Ze začátku jsme měli stovky nadšenců, kteří se hlásili, že od nás budou odebírat maso. Pak jsme jim poslali nabídku a odpadlo šedesát procent, protože zjistili, že za to budeme chtít peníze. Cenu jsme si ale nastavili tak, aby to pro nás bylo udržitelné, a celou dobu ji držíme v podstatě stejnou. Potom jsme udělali pár marketingových kroků, lidi zjistili, že tu jsme, a to bylo poprvé, kdy se do toho šláplo. Udělalo se logo, vytvořili jsme vlastní online prostor. Bylo to ale opravdu deset let řehole. Nejprve jsme si všechno vybudovali, hodně jsme se tomu věnovali. Poslední dva roky se konečně cítíme jako farmáři.

Byly chvíle, kdy jste si říkali, že to vzdáte?

Každý den. Vždy jsme se u nějakého problému pohádali a to nás vedlo k tomu, aby to bylo co nejjednodušší. Když máte jet s dětmi ve tři odpoledne na kroužek a něco se vám najednou pokazí, tak to vede k hádce a k pocitu, že se na to vykašlete. Proto chceme všechno dělat dobře a poctivě, aby to fungovalo. A když se dostanete do fáze, že se vám průšvih stane jednou ročně a ne jednou týdně, tak jste vyhrál. Problémy jsou furt, ale umíme je řešit.

V čem jste jiní než ostatní farmy? Co děláte jinak?

Základ práce je dělat všechno, aby fungovala zvířata. Většina věcí je jasně daná a naplánovaná předem. Už ve stavebnictví jsem měl jasně daný striktní plán, to jsme přesunuli i sem. Organizace času a práce je asi to nejvíc. Každý umí postavit hezké místo, ale zorganizovat si ten koloběh, ještě když máme dvě děti ve věku 9 a 11 let, je náročné. Kalendář máme opravdu nabitý. Snažíme se ho sdílet i s lidmi, kteří pro nás pracují. Používáme i sdílené poznámky, kde si odškrtáváme jednotlivé úkoly. To nám pomáhá, bez toho by to nešlo. Jinak bychom na všechno zapomínali a pak to pořád jen doháněli.

Fyzicky práce v bourárně. Ta není úplně za odměnu. Jsou to dva dny v zimě, někdy i čtyři. Pracuje se tam v desetihodinových blocích, kdy opravdu jdeme jen na oběd. Jinak jsme tam v kuse. Fyzicky náročná je i sklizeň. To jsou dny, kdy jsem 14 hodin v traktoru. A pak taky celý koloběh kolem, jako práce s křoviňákem, motorovkou, oprava ohrady i práce se zvířetem. Vlastně všechno je fyzicky náročné. Jen je to v každém období jiné, pořád se to mění.

Máte vůbec někdy volno?

Máme, na farmáře i relativně dost. Držíme léto a dovolené. Teď jsme byli v Chorvatsku. Snažíme se o prázdninách třeba třicet dní věnovat jen rodině. Když se nám podaří v červnu a na začátku července všechno splnit, tak prázdniny jsou o tom, že se přesouvají zvířata, chodí za pastvou a dělá se drobná úprava pozemků. Musí se to ale stihnout. Bez volna to nejde. Snažíme se mít volné i víkendy a trávit je s dětmi, aby nám tady nevyrostly jako dříví v lese. Nechceme, aby byly jen na farmě. Rozhodně tady nemusí otročit. Chceme, aby si jednou dělaly, co chtějí. Proto jsme možná ve Farmě roku byli druzí. Tam byl tlak na to, aby bylo vidět, že se to předává z generace na generaci. My jsme jim nemohli slíbit, že to děti budou dělat, protože my to tak nastavené nemáme. Nemusí to dělat jen proto, že my jsme to začali.

Ale byli byste rádi, kdyby v tom pokračovaly?

Úplně ne. Já bych byl nejradši, kdyby odjely na spoustu let do zahraničí, aby to viděly venku. Spíš bychom chtěli, aby měly všeobecný přehled, měly třeba dobrý sport a vůbec na ně netlačíme.

Co na vás zákazníci oceňují nejvíc?

Myslím, že oceňují, že balení masa je hezké, čisté a kuchyňsky upravené. Už na to nemusí vůbec sáhnout nožem. Navíc na etiketě je napsané, co s masem mohou dělat. A k tomu všemu se nabalují ty ostatní věci. Pro někoho je důležitá nálepka grass-fed, regionální, maso a bio. Zvířata lidé mohou vidět na pastvině a vidí, čím je krmíme. Ale já se ani nebojím mluvit o věcech, které se nám nepovedly. Vždy mě Ilča brzdí, abych to tolik nezmiňoval, ale lidé nás chtějí vidět takové, jací jsme a když se nám něco nepodaří, tak to klidně říct.

Je pro vás důležitá zpětná vazba?

Určitě. Když se někomu na produktu něco nelíbí, tak ať nám to řekne, my se z toho poučíme. I při výdeji lidi nabádáme, aby nám klidně řekli, jestli se to povedlo nebo nepovedlo. My jsme rádi za každou zpětnou vazbu.

Myslíte, že lidé dnes víc řeší původ potravin než dřív? Dbají na kvalitu?

Myslím si, že určitě. Lidé to zkoumají a ten trend je veliký. Nikdy to ale nebudou dělat všichni. Většina nakoupí vždycky v Albertu nebo v Kauflandu. Problém je, že jim neumíme nabídnout všechno na jednom místě. Lidé to ale chtějí. Myslím si, že obliba bude stoupat u farmářských domů. Hodně se mluví o tom, že maso na pastvinách má lepší poměr Omega 6 vůči Omega 3. Teď jsme na to udělali testy, abychom si to ověřili, a je to pravda. Máme to skoro 1:1, standard v konvenčním masu je 15:1.

Co vám dělá starosti? Je to byrokracie nebo třeba konkurence?

Vůbec nic, nekoukáme na to. Našli jsme si svoji cestu. Koukali jsme se okolo, jak to dělají, inspirovali jsme se. Řekli jsme si, že to budeme dělat farmářsky, ale moderně. Aby z toho mohla vařit moderní rodina, která už neumí doma rozporcovat kýtu. Moc se nekoukáme, jestli někdo nabízí o klobásu víc a tak dále. My jen musíme pomalinku sunout náš standard. Teď máme nově UVčko, které zabraňuje kažení masa při suchém zrání, takže budeme malinko méně ořezávat. Myslím si, že cesta, kterou razíme, je správná. A spíš k tomu budeme přidávat zjednodušení.

Co byste poradili někomu, kdo by chtěl začít podobně jako vy?

Ať si to rozmyslí. Nás to stálo opravdu strašné nervy. Jak jsem říkal, je to deset let opravdu velké dřiny. Každý by si měl zvážit, jestli na to má dobrý věk nebo třeba peníze na investice. Když farmu, tak asi nějakou vizi a nějaký prostor. Každý pozemek v republice je obsazený. Chce to odolnost, chytrost a nesmíte se úplně bát. Občas je třeba trochu zariskovat, to k tomu patří. Kdo by chtěl začít, tak ať si hlavně nemyslí, že bude jenom běhat s krávou venku, takhle to není.

Autor: Matěj Klimša
Zdroj: iDnes.cz