„Kolo je můj koníček. Na farmě se mu moc věnovat nedá, protože když je hezky, jsme na poli,“ usmívá se. Během cesty má čas přemýšlet. Právě na kole si často urovnává myšlenky. Některé z nich pak se svými bratry převádí do praxe na farmě.

 

„Nejsme hospodáři, kteří třicet let dělají všechno stejně. Naopak děláme někdy poměrně zásadní změny,“ říká regionální předseda organizace, která celorepublikově sdružuje menší a střední soukromé hospodáře.

 

Jan je nejstarší ze tří bratrů, kteří hospodaří na rodinné Farmě Basařovi. Spolu se sourozenci Ondřejem a Jiřím převzal statek po rodičích. Dnes se o něj starají všichni – s manželkami i dětmi. A dělají to jinak, než je většina zemědělců zvyklá. Ostatně také díky tomu získalo hospodářství před čtyřmi roky titul Farma roku.

 

Na úpatí Krkonoš chovají masný skot, ve Vrchlabí provozují prodejnu Farmářský dům s lokálními produkty a jako jedni z prvních v Česku začali hospodařit podle principu regenerativního zemědělství. Přístup, který ještě před několika lety mnozí zemědělci považovali za experiment, staví na co nejšetrnějším zacházení s půdou.

 

Na polích se neorá ani nekypří. Místo techniky pracují kořeny rostlin, půdní mikroorganismy a žížaly. Vedle hlavních plodin, jako jsou pšenice, řepka nebo mák, sázejí farmáři také směsi meziplodin. Ty půdu provzdušňují, chrání před erozí a vracejí do ní organickou hmotu. Přímo do jejich zbytků pak na jaře sejí hlavní plodiny. „Před pěti lety jsme se s pár dalšími lidmi jeli autobusem do Francie podívat na farmy, které tímto způsobem hospodaří už více než čtyřicet let. V tom autobuse byli asi všichni, kteří se o to zajímali,“ vypráví Jan Basař.

 

Změnit přístup k farmaření Basařovy přiměla eroze. S každým větším deštěm z okolních kopců splachovala cennou půdu. „Počasí je čím dál extrémnější. Večer jsme koukali na radar a viděli, jak se blíží bouřka. V jednu ráno začal déšť mlátit do střechy a my už věděli, co ráno na poli najdeme. Někde vyplavenou kolej, jinde strouhu, byla to katastrofa,“ vzpomíná nejmladší z bratrů Jiří. Postupně bratři přemýšleli nad tím, že by místo pěstování plodin většinu pozemků zatravnili. „Jenže to by znamenalo, že si nebudeme schopni vypěstovat vlastní obilí ani slámu pro dobytek,“ krčí rameny Jiří.

 

Když Basařovi s regenerativním zemědělstvím začínali, okolní farmáři si podle nich klepali na čelo. Dnes se k nim naopak jezdí dívat. Na podzim uspořádali „polní den“, na který dorazilo zhruba třicet hospodářů. „Vyhrabali jsme sondu do půdy a všichni byli zvědaví, kolik tam bude žížal. Našli jsme jich patnáct, to je vážně hodně,“ vysvětluje Jan Basař.

 

Právě množství žížal považují za jeden z nejlepších ukazatelů zdravé půdy. A tím, že neorají, navíc šetří peníze za naftu, lidskou práci a nepotřebují tolik zemědělských strojů. Důvodů, proč zemědělci nechtějí opustit konvenční hospodaření, je několik.

 

Podle Basařových je to hlavně strach ze změny. „Představte si, že celý život jezdíte autem a sedíte vlevo. A najednou vám někdo řekne, že si máte sednout na druhou stranu a všechno dělat obráceně. Je jim to proti srsti,“ míní Jan Basař.

 

Kořeny rodinného podnikání sahají mnohem dál než k současným trendům v zemědělství. Bratři se i s rodiči vrátili po revoluci do míst, kde po válce hospodařili jejich prarodiče. V bývalých Sudetech farmařili osm let, než jim komunisté statek zabavili. „Ukradli,“ prohlašuje rozhořčeně Jan Basař.

 

Děda a babička museli následně pracovat v JZD, posléze Státním statku. Šanci hospodařit na vlastním dostala rodina opět až v roce 1993. Tehdy otec bratrů Blahomír Basař statek obnovil na původních 23 hektarech se šestnácti kravami. Dnes rodina obhospodařuje 500 hektarů luk a polí, zhruba polovina jim patří a zbytek si pronajímají.

 

„Rodiče do toho tehdy spadli úplně naplno a my jsme jim přirozeně začali pomáhat. Nejdřív nejstarší Honza, potom Ondra. Mně byly čtyři roky, ale už tehdy jsem se do toho hned zapojoval,“ říká nejmladší z bratrů Jiří Basař. Součástí farmy je i agroturistika a ubytování.

 

Mezi sourozenci vládne rovnocennost. Každý den spolu obědvají, během jídla proberou důležité věci a rozdělí kompetence. „Nehrajeme si na ředitele ani náměstky, víme, že se věci udělat musí, a snažíme se najít způsob, jak je provést,“ popisuje prostřední z bratrů Ondřej. V roce 2008 postavili bioplynku, díky které dosáhli energetické soběstačnosti.

 

„Táta si někdy kolem roku 2006 přečetl v zemědělském časopise článek o bioplynových stanicích a přišel s tím, že bychom si ji měli postavit,“ vypráví Jan Basař a vzpomíná na moment, kdy si do banky přišel pro dvacetišestimilionový úvěr na stavbu. Investice se jim vrátila – vznikajícím teplem vytápí celou farmu, kancelář i penzion, využívají přibližně dvacet procent elektřiny, zbytek prodávají do sítě.

 

Když se jim na přelomu milénia přestala vyplácet produkce mléka, zrušili chov mléčných krav. „To je krok, který někteří farmáři neudělají za celý život, protože je obrovský,“ říká Jan Basař. Místo toho chovají přes dvě stě kusů masného skotu, v sousední vesnici postavili vlastní bourárnu, začali provozovat e‑shop a jako jedni z prvních v Česku navíc rozjeli v roce 2021 samoobslužné automaty na čerstvé, ale vyzrálé maso, které kdysi viděli v Nizozemsku. V masomatech si lidé mohou koupit steak, maso na tatarák nebo třeba párky. Tržby rodinné farmy by letos podle Basařových měly dosáhnout 49 milionů korun.

 

Zvláštní připomínkou relativně nedávné minulosti je vzrostlý dub, který prorůstá střechou stodoly na farmě. Před více než sto lety ho vysadili sudetští hospodáři, kteří tady kdysi hospodařili.

 

Místo toho, aby Basařovi strom pokáceli, raději stavěli kolem něj. Když dojde na vztah rodiny k místní půdě, Jan Basař bez váhání říká, že jsou neustále na poli, a mají proto potřebu místní krajinu chránit. Jako osobní poděkování soukromému hospodaření se rozhodli obnovit kapličku, která stojí na kopci u vesnice – obklopena poli s výhledem na Krkonoše. Před čtyřmi lety ji nechali vysvětit – patří svatému Isidorovi, ochránci hospodářů. „Chceme, aby po nás v krajině zůstalo něco trvalejšího než jen kravín nebo traktor,“ přeje si Jan Basař.

 

Bratři mají dohromady šest dětí, většinou dcery. Nejstarší z nich je devatenáct let a běžně brázdí místní pole v traktoru. Jan, Ondra i Jiří se však shodují, že potomci nemají takový zápal, jaký měli oni. „Děti se dneska můžou vozit v traktoru s klimatizací, ale stejně nejdou. My jsme naopak viseli na každé příležitosti. Spali jsme v traktoru bez kabiny přivázaní jen na gumičkách, jezdili jsme s tátou celý den,“ vzpomíná Jiří Basař. Jsou si vědomi, že svět dnes jejich dětem nabízí nepřeberné možnosti a oni jim musí nabídnout tu nejlepší.

 

„Musíme jim předat hospodářství jako něco funkčního a moderního. Proto třeba už máme navigační systémy, díky kterým traktory jezdí s přesností na dva centimetry, zpracování lokálních produktů na farmě nebo provozujeme penzion,“ přibližuje. Všichni doufají, že jiskra pro hospodaření jednou přeskočí i na další generaci.