Během posledních měsíců zasáhly prakticky každou oblast hospodaření v české krajině extrémní projevy klimatické změny v podobě sucha a horka, které v těchto dnech střídají stejně extrémní srážky.

Klimatická krize je tu: výrazný propad výnosů zemědělských plodin, rostoucí počet nadúmrtí z vln veder, výrazný růst četnosti a rozsahu požárů, krizový stav lesních porostů či úmrtí desítek tun ryb ve vysychajících a přehřátých vodních tocích prosycených chemikáliemi.

Zatímco zemědělci, rybáři či hasiči čelí rostoucímu tlaku, populistická vláda krizi přímo popírá — případně nabízí zcela neúčinná řešení a plně se soustředí na změny zákonných norem a dotačních schémat, jejichž cílem je venkov ekonomicky vytěžit ve prospěch oligarchických struktur.

Půlrok plný extrémů

Vlhký podzim roku 2025 vystřídala suchá a teplá zima. Spadly dvě třetiny běžných srážek a byla to již devátá nadprůměrně teplá zima v řadě, takže chyběl dostatek odtávajícího sněhu pro důkladné zásobení vodních zdrojů i hlubších vrstev půdy.

V hlavní vegetační sezóně od března do května zasáhlo prakticky celou zemi takové sucho, že šlo o nejsušší jaro od roku 1961. V závěru jara nastoupilo extrémní horko — první tepelná kupole se objevila již na začátku června, přičemž extrémnější a déle trvající následovala v druhé polovině měsíce (s absolutním teplotním rekordem 41,9°C z 28. června 2026 v polabských Doksanech).

Nedostatek vláhy se podle serveru Intersucho dotkl až 93 procent země, přičemž extrémní sucho zažilo 45 procent republiky. Průměrných 89 milimetrů jarních srážek představuje pouhých 57 procent obvyklého normálu, což odpovídá stepnímu až polopouštnímu podnebí. V praxi se takové klima velmi negativně projevuje na dozrávání ozimých, tj. na podzim vysetých, a vývoji jarních plodin, velmi vysokém stresu lesních porostů i na vitalitě vodních toků.

Příští týdny a měsíce ukážou, jestli se extrém projeví podobně jako v letech 2014—2020, kdy Česká republika zažívala umírání lesů a kritický nedostatek podzemní vody. Nastupující jev El Niňo, způsobující globální růst průměrných teplot, pravděpodobnost tohoto scénáře výrazně zvyšuje.

Web Intersucho hlásil k 13. červenci extrémní sucho na 40 procentech území — se zásobou vody do jednoho metru maximálně 15 milimetrů. To se týká jižní Moravy, Hané, Plzeňska a jihozápadních a jižních Čech, ale i Poohří a Polabí. Na 25 procentech území byla relativní vlhkost do 10 procent, což značí bod vadnutí, kdy už rostliny nemají odkud čerpat vláhu a umírají.

Klimatická krize očima farmáře

České farmy drtí souběh několika zásadních ekonomických vlivů — po konfliktu mezi USA a Íránem výrazně vzrostla cena nafty a průmyslových hnojiv, zatímco výkupní ceny komodit stagnovaly. Do toho všeho zasahuje zemědělské sucho. Český statistický úřad očekává pokles úrody základních obilovin o 15,9 procenta a řepky o 17,1 procenta, klesly i osevní plochy nerentabilních brambor či zeleniny, protože supermarkety preferují levnější zahraniční dovozy.

Průměrný výnos ozimé pšenice na jižní Moravě je letos 4,97 tuny z hektaru (loni to bylo 6,24 tuny z hektaru), výnos řepky činí pouze 2,55 tuny (loni 3,09 tuny), což je horší než na konci suchého období v letech 2018 a 2019.

Situace se samozřejmě liší farmu od farmy a region od regionu — i v přísuškových oblastech někteří farmáři hlásí „jen desetiprocentní ztráty“, protože do půdy a strojů na její lepší zpracování a obohacování dlouhodobě investují, což je teď podrželo — ovšem při stávajících nákladových a výkupních cenách, poklesu úrody a neradostných vyhlídkách mnozí uvažují o tom, že své zemědělské podnikání ukončí.

Místo systémových změn podpora velkochovů

Ministerstvo zemědělství situaci řeší dílčími opatřeními, která usnadňují čerpání dotací. Již v červnu povolilo sklízet biomasu z vybraných neprodukčních ploch — částí polí ponechaných ladem pro přírodu, na které dostávají farmáři zvláštní dotace — za účelem krmení zvířat.

Asociace soukromého zemědělství přitom upozornila na paradox, že dotační pravidla nutí farmáře držet vyšší stavy hospodářských zvířat na jednotku obhospodařované plochy, než je při akutním nedostatku píce možné. Státní agentury proto připravily administrativní procedury umožňující snížit stavy zvířat bez rizika ztráty dotací. Další dotace se čerpají rychleji.

Jde však o ryze byrokratické procedury, které vládu nijak nebolí — stát nestojí ani korunu navíc a samotnou příčinu poklesu produkce, tedy klimatickou změnu, nijak neřeší. Hlavní cíl vlády leží v podpoře průmyslových zemědělských holdingů.

Na podzim připravuje dotace, v jejichž rámci by měly získat většinu z 1,9 miliardy korun určených na zpracování zemědělské výroby firmy s minimálně 250 zaměstnanci. Jde o obří závody na produkci a zpracování masa či mléka, tedy o stejné firmy, které ministr zemědělství Martin Šebestyán donedávna reprezentoval jako šéf Iniciativy zemědělských a potravinářských podniků.

Nádavkem připravuje ministerstvo podporu pojištění pro velké zemědělské podniky — to ovšem není ekonomicky účelné ani spravedlivé, protože velké farmy s diverzifikovanými zdroji a rezervami čelí škodám způsobeným klimatickými extrémy daleko lépe než malí a střední zemědělci, na které se při omezeném rozpočtu vůbec nemusí dostat.

Politika vlády Andreje Babiše se zcela otevřeně soustředí na podporu vysokokapacitní komoditní a živočišné produkce, což jde ruku v ruce s nově schváleným stavebním zákonem usnadňujícím povolovací procesy pro výstavbu nových gigantických prasečáků či velkodrůbežáren.

Trpící lesy a umírající ryby

Extrémní horka a sucho vystavují těžkým zkouškám i snahy o adaptaci krajiny na klimatické extrémy: potížím čelí nejen nově zakládané agrolesnické systémy, ale také obnova samotných lesních porostů. Vysazené stromy se kvůli nedostatku vláhy ujímají na pasekách stále hůře, takže na některých lokalitách přežije méně než polovina vysazených sazenic.

Sucho oslabuje i vzrostlé porosty, které pak snadněji podléhají chorobám nebo škůdcům. U smrku zůstává největším rizikem kůrovec, kterému teplé počasí umožňuje vytvářet během roku více generací, které se dále šíří. A bez problémů nejsou ani listnaté lesy — lesníci mluví o častějším výskytu obalečů, bekyní, chroustů nebo mšic, kterým se suchem oslabené stromy hůře brání a odumírají.

Například v Masarykově lese severně od Brna dosahuje či překračuje stres stromů způsobený suchem hodnoty srovnatelné s nejsuššími obdobími předchozích let. Síť 14 online měřících stanic DendroNetwork měří odezvu stromů na vláhový stres. Červnová data přitom přesahují úrovně typické pro konec suchého léta.

Vláda ovšem známky nastupující krize ignoruje a — pod záminkou protipožárních opatření — hodlá povolit odvoz tlejícího lesa z lesů. To přitom nejen nehoří, ale naopak funguje jako nepostradatelný rezervoár vody v době sucha a dlouhodobý zdroj přístupných živin pro obnovu lesních porostů. Tlející dřevní biomasa se hodí pouze jako štěpka do spaloven, elektráren či tepláren, a je tedy přihrávkou zájmů fosilnímu byznysu. Skutečná řešení v podobě druhově pestré obnovy lesů, krajinných opatření na zadržování vody či systémů včasné detekce požárů kabinet nepřipravuje.

Klimatická změna se projevuje také na stále kritičtějším stavu vodních toků a nádrží — veřejnost jej vnímá v prodlužujícím se seznamu varování před nevhodností vod ke koupání či v titulcích o úhynech ryb. Na vině jsou sinice, které se díky nadbytku živin (dusíku a hlavně fosforu) v teplejší a mělčí vodě a slunečnímu světlu rychle množí. Ať už jde o mediálně známé případy jihomoravské řeky Dyje na Novomlýnské přehradní nádrži či znečištění vodní nádrže Lipno v jižních Čechách, přemnožené sinice v noci spotřebovávají veškerý kyslík, jehož koncentrace klesá nad ránem k nule — a ryby se dusí a umírají.

Na vině je výrazný pokles množství vody ve vodních tocích — od roku 1960 se oteplilo o 2,3°C, takže výrazně vzrostl výpar, a krajina prošpikovaná drenážními trubkami a betonovými koryty potoků a řek ztratila schopnost zadržovat vodu. Třeba přítok do zmiňované Lipenské nádrže (který musí chladit mimo jiné níže ležící jadernou elektrárnu Temelín) byl na jaře zhruba poloviční oproti normálu, a hladina vody klesala každý den zhruba o centimetr. Sušší řeky jsou také — Berounka v pražském Radotíně atakovala za červnového teplotního vrcholu 31°C.

Fosforu a dalších látek je tolik, protože jej výrazně více produkujeme (ať už jde o náš metabolismus, prací prášky či splachy zemědělských hnojiv), a odpadní vody málo čistíme. Řešením je zpřísnění limitů na vypouštění fosforu a dusíku, mnohem lepší čištění odpadních vod, zmapování a uzavření všech nelegálních výpustí odpadů, renaturace přírodních toků a řek, kde se voda čistí a okysličuje.

Místo toho ovšem vláda plánuje výstavbu nových betonových nádrží — zadržování vody v krajině místo zadržování vody v nádržích však nic neřeší.

Adaptace vyžaduje ukončení fosilního věku

Jak dlouho trvá, než se projeví změny hospodaření? Na rozdíl od jiných sektorů hospodářství, kde mohou být potřebné změny relativně přímočaré (a někdy i rychlé), je to v případě krajiny složitější, protože její degradace i regenerace se děje pomalu.

Změna lesního hospodářství po kůrovcové kalamitě se v pestřejší skladbě stromů mýtného věku projeví za padesát let. Zlepšení stavu zemědělské půdy, zmírnění jejího okyselení vápněním, obnova organické složky půdy či protierozní opatření jsou záležitostí řady let.

Čím jsou výkyvy klimatu extrémnější, tím je adaptace nákladnější a složitější — odolnost a zdraví krajiny se zlepšují pomaleji, a produkce dřeva či potravin může krátkodobě i střednědobě klesnout. A právě to musí stát ztrátovým zemědělcům vhodným způsobem kompenzovat.

Je čím dál tím jasnější, že dlouhodobě rostoucí náklady na adaptační opatření vyžadují trvalé snižování emisí uhlíku, které jsou konečnou příčinou klimatických extrémů. Adaptace bez mitigace není smysluplná, a proto je třeba ukončit spalování fosilních paliv.

Začít lze snadno — vláda by třeba mohla prohlásit, že Česká republika již nepotřebuje provoz nejšpinavější české uhelné elektrárny Počerady (z impéria Pavla Tykače), která trvale překračuje normy emisí jedovaté rtuti, a každoročně produkuje 5 milionů tun emisí uhlíku, tedy plných 5 procent celkových českých emisí.

Tekuté hrozny hněvu

Při souběhu všech negativních trendů, které dopadají na farmáře, vodohospodáře či lesníky, si vždy vzpomenu na úvodní hodinu Farmářské školy, kde nás lektor varoval, že zemědělství je celosvětově oborem s nejvyšším počtem sebevražd.

Nekončící zadlužení, stres z klimatických změn a práce o samotě vede k tomu, že jsou farmáři vyhořelí, odcházejí z oboru či propadají chronickým nemocem. Jakkoli jezdí na drahých strojích a pracují s moderními technologiemi, jsou „těmi nejbohatšími z chudáků“. „Jsme denně bombardovaní byrokracií ze vzdálených ministerstev, nabídkami ostrých hochů obchodujících s komoditami či technologiemi, bez zázemí rozpadlých venkovských komunit. Náš obor jako celek stárne a farmy skupují bohatí investoři,“ popisuje situaci jeden progresivní sedlák z Vysočiny.

Poslední dobou mívám pocit, jako bychom se ocitli v ději románu Hrozny hněvu. John Steinbeck v něm kritizoval nelidský kapitalismus během souběhu Velké hospodářské krize a dlouhé suché epizody v USA a vyzdvihoval lidskou solidaritu.

Ta dnes ovšem — mimo jiné kvůli vyšší společenské polarizaci — chybí. Umělé štvaní ekologů proti zemědělcům, obyvatel měst proti lidem z venkova, nebo „dezolátů“ proti „lepšolidem“ funguje na kanálech sociálních sítí i v parlamentních rozpravách jako nástroj k odvedení pozornosti a upozaďování systémových rizik.

Ta vnitřní se projevují přílišným důrazem na peníze, které se staly hodnotou samy o sobě, zatímco ta vnější spočívají v právě v dopadech klimatických změn na fungování společnosti.

Progresivní politika má naléhavý ukol jednak rozkrývat a čelit zájmům oligarchů, jednak hledat a přinášet inovativní sociální a ekonomická řešení, která společnost přizpůsobí gradující klimatické změně a zároveň zabrání stupňování sociálních nerovností.

Autor: Matěj Pomahač
Zdroj: Deník Referendum.cz