Ke konci měsíce srpna 1918 jsem šla do Litomyšle. Sešla jsem se s Frantíkem Kabrhelem ze Sloupnice. Řekl mi, že se diví, že jsou oba naši hoši na frontě, když je otec starostou. Mohla bych přece intervenovat v naší agrární kanceláři Praha II., Havlíčkova 10, kde byl tajemníkem František Hybš. Řekla jsem si, že si tam mohu zajet sama. Když jsem přišla domů, tak jsem to otci sdělovala a otec souhlasil, ať do Prahy zajedu.

5. září 1918 jsem se vypravila do té naší zlaté matičky Prahy s osobními dary pro známé. Byla ještě velká nouze o živobytí, proto jsem je vzala s sebou do tašky. U nádraží stál houf dětí, na které bylo ouzko se podívat. Všechno jsem jim dala, hlad mně úplně přešel a řekla jsem si, že pojedu domů hned, jak vyřídím své záležitosti. Ještě když jsem se vrátila domů, neměla jsem na jídlo ani pomyšlení. Stále jsem viděla děti, prosící o kousek chleba.

Pan tajemník Hybš mně přijal velmi vlídně. Snad o mně slyšel od přítele Vraného, kterému jsem za války psávala úvahy, které bývaly uveřejněny tak, že byl nadpis a podpis a ostatní bylo zabaveno. Přítel Hybš zná dobře Litomyšlsko, byl zde několikráte a znal celou řadu osob z různých obcí. Když jsem pověděla, o co se mi jedná, ukázal na psací stůl, kde byl stoh žádostí o zproštění vojenské povinnosti. Mínila jsem, že by asi bylo bezpředmětné žádost o dovolenou posílat, ale pan tajemník Hybš namítl, jen ať ji podáme a pošleme mu opis s osobními daty a datem, kdy byla podána.

Při té příležitosti jsem si s panem Hybšem pohovořila o rekvizičních poměrech a vyslovila jsem obavu, že předražování životních potřeb zle odnesou agrárníci na venkově proto, že si keťasové neříkají jinak než agrárníci. Dále jsem řekla, že je 1 q za 400 K a on mi na to opáčil, že u nich na okrese benátském je 1 q za 1000 K a že kupující jsou hlavně z Německa, kteří takto platí. V kanceláři pana tajemníka jsem byla dlouho a od něho jsem šla ihned na dráhu.

Po návratu druhý den jsem šla na c. k. okresní hejtmanství pro blanket na žádost, ježto jsem nechtěla s jejím podáním otálet. Ale na hejtmanství blanketů není, jinde než na úřadě se nedostaly, tak teprve až za 10 dní přišel na obecní úřad balíček s blankety na žádosti o dovolenou. Napsala jsem tedy žádost a opis jsem poslala do sekretariátu agrární strany. Než jsem žádost odeslala, změnily se silně vojenské poměry na frontě a měnila se i nálada v obecenstvu. Nebylo nad vší pochybnost, že válečné poměry spějí rapidně k ukončení, nepříznivě jak pro naši říši, tak i její spojence. Vědělo se, že na cizích bojištích bojují naši hoši a že jejich zásah velmi pomohl. Bylo zajímavé, že v říjnu 1918 si mnoho Židů podávalo žádosti o změnu rodového jména. Pokrokové katolické duchovenstvo mělo v Praze schůzi, kde se prohlásilo jako národní a vlastenecké. Jevy neobvyklé. Tehdy jsem napsala Hybšovi, že přes povážlivě rychle se měnící poměry žádost posílám a jeho prosím o přispění ke kladnému vyřízení. A přidala jsem dopis, v němž jsem poukázala na jevy výše zmíněné. Než jsem dopis odeslala, přečetla jsem jej otci.

Události se hnaly jako bouře. Agrární poslanci v čele se Staňkem se otevřeně stavěli proti vládě, v jejímž čele byl císař Karel. Ten nebyl zlý, byl docela jiného založení než zvěčnělý Ferdinand, ale myslím, že jeho zkázou byla Zita Bourbonská. Nebyla dost opatrná, ale hodně slávychtivá, takže Karel promeškal státi ve chvíli nejosudovější tam, kam se naklonilo štěstí vítězů. Pak nadešel státní převrat 28. října.

Ten den jsem zrovna byla v Litomyšli, když docházely telegramy nové čs. vlády. Litomyšl byla vzhůru. Z domů se sundávaly „orlíčky“ a děti je tahaly na provázcích a házely na Valech do Loučné. Jásot k nepopsání! I já jsem vystoupila a mluvila k zástupu dětí. Když jsem pak přicházela ke Džbánovu, běžely mně děti naproti, že je po válce a že umřela Mařenka Kalcová z Jehnědí. Jásot i u nás doma zejména proto, že je konec rekvizic. To byla klamná naděje, kterou jsem se nažila opravit a říkala jsem: „Nebude konec rekvizic, naopak teď budou rekvizice pro naše hladovějící občany! Kdo jste jedli třikrát denně, budete jíst dvakrát, aby ti, co vůbec nejedli, se též nasytili!“

Dopsala jsem panu okresnímu starostovi Františku Dostálovi do Morašic, vypsala jsem tehdy obavu z názorů na poměry našich občanů a pana starostu jsem prosila, aby zařídil přednášky po okrese, ve kterých řečníci osvětlí posluchačům poměry i povinnosti nás občanů v nových změněných poměrech. Ještě jsem navrhovala, aby k přednáškám bylo vyzváno naše učitelstvo, když za války jim byly ukládány ty nejponíženější rekvizice jako nějakým služkám. Ať se jim v republice uloží raději tato vysoce kulturní občanská potřeba. Pan starosta František Dostál mi tehdy ihned odepsal. Vyvracel mé obavy, a že prý se mýlím, že by občané nechápali, co se stalo. Vědí, že máme svůj stát a vědí, že ještě mnozí u nás hladoví a že by bylo úplně zbytečné a bezpředmětné volat učitele, protože u nás máme řečníka pana Františka Borovce, přednostu nádraží v Chrudimi, který stačí naši veřejnost informovat. A tak pan Borovec z Chrudimi - a byl to velmi dobrý řečník - informoval po převratu veřejnost.

5. 11. jsem dostala telegram z ústředí, abych ihned přijela do Prahy, podepsán Hybš, tajemník. Posílala jsem otce, ať si jede sám, že to už nemá význam tam jeti kvůli dovolené pro Miloslava, když válka skončila, ten tak jako tak přijde domů. Otec ale uznal ať si jedu sama, když už jsem tam byla, co by jezdil on? Tož jsem jela. Vzala jsem si živobytí, protože jsem si chtěla udělat aspoň dva dny dovolenou. Přišla jsem do čísla 10 na Havlíčkově náměstí a na chodbě stál slušný pán, který mi podal ruku a představil se: „Já jsem Malkus.“ „Chlebounová“, opáčila jsem. Zeptal se mně, jestli jsem také dostala telegram. Řekla jsem, že ano a přiznám se, že mně otázka pana Malkuse překvapila. Než jsme vyměnili několik slov o všedních poměrech, přišel pan tajemník Hybš a oběma nám potřásal rukou a řekl: „Pan předseda hned přijde“. Zase mně to bylo divné.

Za několik minut přišli další pánové, první podal ruku Malkusovi a cosi mu říkal, co jsem neslyšela. A hned se mně a ostatním odporoučel. Pánové podali ruce i mně a pozvali dál, šla jsem tedy za nimi. Vešli jsme do komnaty, všichni tři sedli do křesel a mně posadili naproti. Nevím, jestli se mi tehdy představili, ale já si v duchu říkala: „Tohle je Švehla, tenhle je Beran“. Měli jsme totiž agrární kalendář, kde byly podobenky všech našich předních činovníků, také Švehly, Berana i Hybše. Pořád mi nešlo do hlavy, cože mi Švehla, Beran a Hybš vlastně chtějí.

Když jsme usedli, dal se Švehla do řečnění. Široce vykládal o našem osamostatnění, líčil, co bylo třeba námahy a bedlivého pozorování, aby se nepromeškal vhodný okamžik atd. V duchu jsem si říkala, co to má co dělat s Miloslavovou vojnou? Když pan předseda Švehla končil svůj výklad, řekl ještě: „Svůj osvobozený stát jsme rozhodli řídit demokraticky, lidově. Moc pochází z lidu, k vedení záležitostí politických zveme i naše ženy, které prokázaly svou zdatnost a statečnost za světové války v míře nemalé. A tebe jsme povolali do národního revolučního shromáždění, budeš každý týden tři dny v Praze.“

Kdyby přede mnou uhodil hrom, nebyla bych více překvapena. Nemohla jsem hned ani promluvit. Až jsem se zmohla na odpověď, řekla jsem: „Vážený pane předsedo, nemohu přijmout vaše rozhodnutí, jsem jen z malých lidí, máme šest dětí, tož nemohu býti tolik dní za sebou v Praze.“ „Pardon,“ řekl ještě předseda, „zapomněl jsem uvésti, že veřejně činní jednotlivci jsou a budou odměňováni z veřejných prostředků. Jakou máš domácnost?“ Pověděla jsem všechno, o čem jsem se domnívala, že přesvědčí pana předsedu o mém odporu, ale když jsem skončila, řekl. „To jsme rádi, že ti nic nepřekáží, abys nemohla být členkou revolučního národního shromáždění.“ Podal mi ruku, také Beran a se slovy „na shledanou ve středu příští týden“ oba odešli.

Zůstala jsem s panem tajemníkem Hybšem. Hovořili jsme ještě chvíli, řekl, že se těší na spolupráci a já přesto, že jsem si chtěla udělat dovolenou, někam jít, něco vidět, odjela jsem hned domů. Hlava mi šla kolem dokola. Nemohla jsem domyslet, co se to stalo, jak se to stalo, že já jednak žena, jednak obyčejná ženská, jsem byla pověřena velkým úkolem.

Doma zatím byli ještě vzhůru, nevěděli, jestli přijedu. Na návštěvě byl soused Fikejz. Když jsem se objevila ve dveřích, byli překvapeni a otec řekl: „Proč jedeš domů, vždyť jsi tam chtěla dva dny zůstat.“ Nevěděla jsem, mám-li či nemám-li novinku říci před sousedem, ale v pytli to nezůstane a tak jsem vyprávěla, že celá beseda nemá nic společného s Miloslavovou vojnou, nýbrž že jsem jmenována členem revolučního národního shromáždění. Otec se rozkřikl: „To máš z toho sakramentskýho škrábání, to pořád škrábe a pořád škrábe. Řekni, že to nemůžeš vzít.“ Rozpředla se debata, zda mohu či nemohu. Já sama jsem namítala, že nelze jen tak napsati „nemohu“. Vyslovila jsem určité obavy a upozornila na určité jevy. Děti měly radost, že budu jezdit do Prahy a něco jim přivezu.

V obci vyvolalo moje povolání do veřejného života veliké pobouření. Jedni mi blahopřáli a těch co nepřáli, bylo více. Když Anička ze sousedství přinesla domů tuto zprávu, vyjádřil se její otec: „Tam se dostanou jiní lidé, kam by se hrabala Chlebounka.“ Inu, stala jsem se členkou zákonodárného sboru, jakživo mně něco podobného nenapadlo. Když jsem se později dozvěděla, jaké boje se sváděly o účast ve shromáždění, nemohla jsem si své povolání vysvětlit jinak než jako Boží ruku a Boží vůli.