Přišli o půdu, hospodářství i domov. Některé rodiny musely opustit rodnou vesnici a nesměly se vrátit. Komunistická kolektivizace v 50. letech minulého století zasáhla tisíce lidí a její následky jsou na českém venkově dodnes patrné.

Přesto jde o kapitolu našich dějin, o které se příliš nemluví. Historik Martin Boštík z Regionálního muzea v Litomyšli se rozhodl mlčení prolomit. Prošel archivy, vyslechl desítky pamětníků a jejich osudy zachytil v rozsáhlé knize Se jménem Stalin zvítězíme. Kolektivizace v okrese Litomyšl.

Vydání knihy doplňuje unikátní výstava a sobotní beseda s historiky a pamětníky ve Smetanově domě v Litomyšli od 14 hodin.

Přišli o domov i polnosti

Byl červen roku 1949 a rodina Krejčích z Dolního Újezdu na Litomyšlsku musela opustit svůj domov. Hospodářství, půda i dosavadní život zůstaly za nimi. Celou rodinu komunistický režim vystěhoval do nedaleké Karle. Hospodář Krejčí se ale s osudem odmítl smířit a začal se domáhat spravedlnosti.

Dlouho bez výsledku. Až o pět let později mu krajská prokuratura dala za pravdu. Vystěhování i konfiskace majetku byly podle jejího vyjádření protizákonné. Rodina se však mohla do rodné vesnice vrátit až v 60. letech. A ani tehdy nedostala všechno zpátky.

Je to jeden z desítek osudů, které ve své nové knize Se jménem Stalin zvítězíme. Kolektivizace v okrese Litomyšl zachytil litomyšlský historik Martin Boštík. Příběh Krejčích je podle něj mimořádný také tím, jak brzy k vystěhování došlo.

„V Dolním Újezdu mám zdokumentované vůbec první vystěhování středního rolníka už v červnu roku 1949. V roce 1954 mu tehdejší krajská prokuratura vydala dobrozdání, že celý proces byl protizákonný. Vystěhování ani konfiskace majetku se neopíraly o soudní rozhodnutí,“ popisuje historik.

Příběhy, o kterých se v rodinách mlčí

Kolektivizace zemědělství patří k bolestivým kapitolám našich dějin. Komunistický režim během ní připravil soukromě hospodařící rolníky o majetek a mnohé také o domovy. Zásahy poznamenaly nejen samotné sedláky, ale celé rodiny a vesnice.

Přesto se o této době podle ředitele Regionálního muzea v Litomyšli Reného Klimeše mluví překvapivě málo.

„Pořád slyšíme o druhé světové válce nebo komunistickém odboji, ale kolektivizace je stále na okraji zájmu, přitom postihla největší procento obyvatelstva. Zemědělského lidu bylo více než dnes, každá vesnice měla statky. Naší snahou je téma rozvířit a myslím, že se to Martinovi velmi povedlo,“ vysvětlil Klimeš.

Právě proto muzeum připravilo rozsáhlý projekt, jehož součástí je nová kniha..., výstava a sobotní beseda s historiky a pamětníky ve Smetanově domě v Litomyšli.

Martin Boštík při přípravě publikace prostudoval množství archivních materiálů a hovořil se čtyřmi desítkami pamětníků. Zmapoval období let 1949 až 1959 v Litomyšli a přibližně padesáti okolních vesnicích. V knize zachytil příběhy malých rolníků i velkých sedláků, jejichž životy komunistická kolektivizace zásadně změnila.

„Bylo to brutální převorání vazeb a vztahů,“ shrnul historik.

Vystěhovali celé rodiny. Vrátit se nesměly

Jedním z nejtvrdších zásahů proti soukromě hospodařícím rolníkům byla celostátně koordinovaná akce Kulak, která probíhala v letech 1951 až 1953. Právě její 75. výročí se stalo jedním z podnětů k připomenutí osudů postižených rodin.

„Tisíce lidí byly deportovány ze svých domovů na státní statky do pohraničí, kde musely žít. Měly zákaz vracet se do původního okresu. Následky si nesly po celý život,“ popisoval útrapy Boštík.

Trest přitom nedopadal pouze na samotné hospodáře. Komunistické úřady vystěhovávaly celé domácnosti, často včetně lidí, kteří s hospodařením neměli přímo nic společného.

„Deportovali celé rodinné celky. Lidi, kteří žili s hospodářem v jedné domácnosti. Manželky, děti, rodiče, tchyně, tchány, někdy dokonce i sourozence,“ doplnil Boštík.

V knize se čtenáři setkají s příběhy z Dolního Újezdu, Osíku, Trstěnice, Dolní Sloupnice a řady dalších obcí na Litomyšlsku. Některé případy dokládají archivní dokumenty, jiné doplňují vzpomínky lidí, kteří události sami zažili nebo o nich slyšeli od svých rodičů.

Někteří pamětníci mlčeli celý život

Získávání svědectví ale nebylo vždy jednoduché. Zatímco někteří pamětníci o minulosti hovořili otevřeně, v jiných rodinách se o událostech z 50. let téměř nic neví.

„Někde o tom rodiny nevědí vůbec nic. Jiní lidé mluví rádi a je to pro ně určitá terapie. Úleva, že si toho konečně někdo všiml,“ podotkl Boštík.

Silné setkání podle něj představovala návštěva pana Zindulky, který dnes žije u Holic. Historik jej označuje za posledního žijícího ze šesti synů rodiny ze Sebranic, jejichž osudy kolektivizace zásadně poznamenala.

„Byl nadšený, že se konečně něco napíše o tom, co s nimi provedli,“ vzpomínal Boštík.

O tom, jak hluboké stopy kolektivizace zanechala, hovoří také litomyšlský starosta Daniel Brýdl. Sám podle svých slov zjistil, že ani v jeho širší rodině se o některých událostech nemluvilo.

„Ve spoustě rodin je to tabu. Moje manželka pochází z rodiny Kmoškových z Trstěnice a od tchána jsme se o tom nic nedozvěděli. Asi jsou to věci, na které lidé chtěli zapomenout,“ řekl Brýdl.

Podobnou zkušenost má podle něj i jeho bývalá kolegyně, jejíž babička o minulosti nikdy nevyprávěla.

Zmizelo to, co si sedláci předávali po generace

Kolektivizace podle Martina Boštíka neznamenala jen ztrátu soukromého vlastnictví. Přerušila také tradice, znalosti a vztah k půdě, které se v rodinách předávaly z otce na syna.

Na publikaci spolupracoval s Boštíkem také spisovatel a publicista Pavel Kosatík. Jeho dědeček patřil mezi sedláky označované komunistickým režimem za kulaky. Skončil ve vězení, odkud se dostal až v roce 1959.

Kosatík pro knihu napsal přibližně třicetistránkovou esej o životě hospodářů a jejich vztahu k půdě v období před kolektivizací.

„Po jeho dědovi se dochovaly zápisky o tom, co obdělává a co musí udělat. Nebyla to literatura, ale záznamy každodenní práce. Právě tohle během kolektivizace zmizelo. Znalosti, které si předávali z otce na syna, skončily,“ vysvětlil Boštík.

Z někdejších samostatných hospodářů se podle něj stali zaměstnanci, kteří museli poslouchat příkazy lidí často bez zkušeností se zemědělstvím.

Návrat k soukromému hospodaření byl později podle historika spíše výjimkou. Mnoho rodin už nenašlo odvahu ani podmínky k tomu, aby na rodinných statcích začaly znovu.

„Dříve tady byly tisíce rolníků. Aby někdo znovu získal odvahu znovu hospodařit na rodinném gruntu, to byly spíše jednotlivé případy,“ připomněl Boštík.

Kolektivizace s nádechem alkoholu v Janově

Při výzkumu narazil Martin Boštík také na příběhy, které ukazují odlišné poměry v jednotlivých vesnicích. Zvláštní kapitolou byly obce v někdejším pohraničí, kam po druhé světové válce přicházeli noví osídlenci.

Například v Janově podle Boštíka vznikalo jednotné zemědělské družstvo za velmi problematických okolností. Z archivních materiálů vyčetl, že místní poměry provázely spory, alkoholismus i špatné hospodaření.

„Tam se komunisté ani nenamáhali, aby lidem dávali podepisovat přihlášky do JZD. Svolali schůzi, nechali je podepsat prezenční listinu a pak oznámili, že zakládají družstvo,“ popsal netypický postup historik.

Janovské družstvo se podle něj potýkalo s tak vážnými problémy, že v 60. letech přešlo pod státní statek.

Ani jinde však zdánlivě úspěšný začátek nezaručoval dobrý výsledek. Příkladem je třeba Semanín, kde vzniklo vzorové družstvo, které se podle Boštíka ale během deseti let dostalo do vážných problémů.

Kniha, výstava i setkání s pamětníky

Projekt Regionálního muzea v Litomyšli má několik částí. Vedle rozsáhlé knihy vznikla také výstava, jejíž podobu navrhl architekt Josef Pleskot.

„Když Josef Pleskot něco navrhuje, není to jednoduché ani malé,“ poznamenal ředitel muzea René Klimeš.

Samotná kniha vychází v nákladu 600 výtisků. Na její výtvarné podobě se podílel grafik Jiří Lammel, který zvolil mimo jiné barevnost inspirovanou vojtěškou a netradiční vazbu. „Největší síla této knihy je v příbězích a v tom, jak kolektivizace fungovala v jednotlivých vesnicích. Rodiny jsou mezi sebou propojené, lidé v knize poznají své příbuzné i sousedy,“ zdůraznil Klimeš.

Jiří Lammel chce navíc obsáhlou publikaci přihlásit do soutěže Kniha roku.

V sobotu se ve Smetanově domě v Litomyšli uskuteční velká beseda s pamětníky a historiky. Mezi avizovanými účastníky jsou spisovatelé Pavel Kosatík a Jiří Hájíček či předseda Asociace soukromého zemědělství ČR Jaroslav Šebek. Na projektu spolupracoval také Ústav pro studium totalitních režimů a Národní zemědělské muzeum.

„Chceme připomenout tisíce lidí, které semlel politický diktát, aniž by něco provedli,“ dodal Martin Boštík.

Příběhy, o kterých se desítky let mlčelo, se konečně dostávají na povrch. A možná také odpovědi pro potomky rodin, kteří dodnes nevědí, co přesně jejich rodiče a prarodiče prožili.