Důležitější jsou ale statistiky o jednotlivých tématech. Třeba o lesích nebo o vodě. Kdyby se v médiích nehovořilo o tendrech státního podniku Lesy České republiky, tak by podle médií lesy u nás zřejmě vůbec neexistovaly. Kdyby se v médiích nepsalo o vodě pouze v souvislosti s povodněmi, mohl by si nezúčastněný pozorovatel myslet, že ČR se rozkládá na poušti.
Jenže voda je mnohem širší téma. Důkazem je i skutečnost, že kompetence týkající se vod jsou rozdělena mezi dvě ministerstva (MZe a MŽP), a do jisté míry dokonce mezi tři, pokud počítáme hygienu vod a koupání s ní související a tedy kompetence ministerstva zdravotnictví.
Bohužel se ukazuje, že dělba kompetencí není nejšťastnější, a za kratší konec tahá ministerstvo zemědělství, které, stručně řečeno, s partnerským ministerstvem životního prostředí prakticky vůbec nespolupracuje. Demonstrovat jednotu jednou za rok na Den vody prostě ani náhodou nestačí. A co že je to třeba řešit? Inu, například nové vymezení ochranných pásem vod, což je dost důležité pro zemědělské podnikání, protože v ochranných pásmech je toto podnikání omezeno. Pro zemědělce je tak žádoucí vědět, která území do ochranných pásem spadají, což by mělo být zjistitelné z katastru nemovitostí. Jenže není, Český úřad zeměměřičský a katastrální nemá povinnost do katastru aktualizaci zanášet, a ministerstvo zemědělství, které má možnost tento stav změnit, hraje mrtvého brouka. Stejně tak je důležitý, jak pro zemědělce, tak pro potravináře, ale třeba i pro rybáře, monitoring kvality vod. K tomu, aby byl monitoring skutečně kvalitní, je nicméně třeba, aby státní podniky Povodí přisypaly na tyto účely oproti současnému stavu zhruba 30 milionů korun. Jenže nechtějí – a ministerstvo zemědělství jako zakladatel těchto podniků – mlčí. Když už jsme u kvality vod, pak lze s blížícím se létem čekat další díl evergreenu na téma sinice. K jejich likvidaci se léta používá přípravek s názvem PAX, obsahující mimo jiné kyselinu sírovou, ačkoli jsou na tuzemském trhu léta k dispozici technologie, které nepracují s chemickou likvidací sinic buď vůbec, nebo v daleko nižších koncentracích, než je u nás běžné. Ani tady nevyvíjí ministerstvo zemědělství spolu s Centrem pro cyanobakterie minimálně deset let žádnou aktivitu. Problém je i na poli osvěty, což souvisí mimo jiné s mírou znalostí zemědělské i laické veřejnosti o skutečných problémech jakosti vod. Málokdo například ví, že bodové zemědělské zdroje znečištění zdaleka neovlivňují kvalitu vod tak negativně, jak se všeobecně soudí. Hlavní problém je totiž ve splachu chemie do vod při přívalových deštích. To ale nikdo, ani GAEC, neřeší. A pokračovat by se dalo téměř donekonečna.
Určitým příslibem by snad mohlo být obnovení kulatých stolů ministerstva zemědělství na téma voda. Osvětovou ambici má i nový informační portál „nase-voda“, který od prvního května oficielně zahajuje svou činnost. To ale není rozhodující. Základem musí být změna přístupu samotného ministerstva zemědělství k problematice vod, i proto, že do této oblasti půjde podle všeho po změnách evropské zemědělské politiky po roce 2013 více peněz, než dosud. Již nyní proto musí vznikat příslušné strategie na využití těchto zdrojů, ať již je to zakládání rybníků, čistota obecních či privátních studánek, využití a ne zneužití rekreačního potenciálu vod, a podobně. Těžko ale dělat strategii někde, kde se neřeší ani průběžné problémy, zejména, kdy je potřeba vzít do hry částečně oponentní názor, například ministerstva životního prostředí. Kdy jindy ale, když jsou oba resorty obsazeny ministry ze stejné politické strany, má docházet k funkčnímu dialogu, když ne v tomto období?
Petr Havel
