Takzvaný výprodej české půdy cizincům je strašákem zemědělské i laické veřejnosti už od listopadu 1989. Nyní se možnost získat zemědělskou půdu cizincům otevírá a je opravdu otázkou, jaká rizika to pro další vlastnictví půdy v českých rukou představuje. K tomu je však třeba jednoznačně konstatovat: K tomu, aby bylo takové riziko co největší, jsme si v této zemi přispěli sami. A nyní již není tak úplně v naší moci, jak léty vytvářený rizikový potenciál omezit. Současný stav je přitom dán celou řadou faktorů – historickou ztrátou vztahu vlastníků k půdě, neschopností politiků i podnikatelů v zemědělství předjímat důsledky špatných politických i podnikatelských rozhodnutí, nesvéprávností legislativců při tvorbě s půdou souvisejících zákonů, neprozíravostí vedení Pozemkového fondu ČR i ministerstva zemědělství.
Pomineme-li kolektivizaci v 50. letech minulého století a již zmiňovanou ztrátu vazby konkrétních lidí ke konkrétní půdě a budeme-li posuzovat pouze vývoj za posledních 20 let, zjistíme, že se udělalo mnoho strategických chyb. Jednou z těch systémových, do jisté míry z odkazu kolektivizace vycházejících, bylo generální politická filosofie povýšit práva nájemců zemědělské půdy nad práva jejích vlastníků. Tím se odtržení vlastníků od svého majetku dále prohloubilo a vlastníci tak byli demotivováni o svůj majetek se starat, zajímat se o jeho stav a kvalitu. Další strategickou chybou bylo mnohaleté odkládání komplexních pozemkových úprav, jejichž primárním cílem má být jasná evidence nájemců a vlastníků v konkrétní lokalitě (katastru) a možnost reálným vlastníkům jejich majetek zpřístupnit. Obě tyto chyby vedly k neexistenci trhu s půdou, což sice vyhovovalo podnikatelům v zemědělství, na druhou stranu jsou výsledkem současné velmi nízké ceny půdy i jejího pronájmu v ČR. To je ovšem opravdu dobrý důvod, proč by cizinci mohli chtít půdu u nás kupovat.
Již bylo řečeno, že vlastníci půdy nemají ke svému majetku velmi často žádný vztah, a nemají jej často ani k nájemcům, kteří na jejich půdě hospodaří. Letitá arogance transformovaných JZD vůči vlastníkům, kterým odmítala družstva za pronájem platit rozumné peníze a tisíce drobných konfliktů mezi vlastníky a nájemci vyústilo do stavu, kdy vlastník velmi často prodá svůj pozemek komukoli raději, než svým nájemcům. Tedy i cizincům. Ti navíc mohou nabídnout za pozemky více peněz, než samotní zemědělci, ale i než řada tuzemských nezemědělců – jsou totiž ze svých zemí na vyšší ceny půdy zvyklí. Cizinci tak ale také mohou na venkov přinést kapitál a jako budoucí vlastníci poněkud vyspělejší vztah k nakoupenému majetku, což by řada lokalit potřebovala jako sůl. Nabývání půdy cizinci tak zdaleka nemusí jen negativní. Zpět ale do české kotliny. Vzhledem k dlouhodobě nedobrým vztahům nájemců a vlastníků, nemožnosti i díky našim zákonům vlastnická práva omezující plně svůj majetek využít a téměř totální absenci vlasteneckého vztahu k vlastní půdě je pak evidentní, že prodej pozemků je pro jejich vlastníky fakticky nejlepší možností, jak jej rychle a oproti jiným možnostem výhodně zhodnotit. K prodejům, zatím stále ještě více méně skyrtým, ostatně už dochází. A nejde o žádné záhumenky – v oblasti pod Řípem bylo nedávno nakoupeno zhruba 150 hektarů velmi bonitní půdy vhodné třeba na pěstování chmele prostě proto, že za hektar půdy dostal vlastník 150 000 korun. No, neprodejte to....
Přesto není a nebylo řešením prodej půdy cizincům zablokovat. Jenže k liberalizaci „A“ musí být také řečeno „B“ - totiž jak takovou strategickou komoditu, jako je půda, co nejúčelněji ochránit především pro zemědělství a jak zkomplikovat všem (a to i tuzemským subjektům) spekulativní nákupy, které zdaleka nemusí končit jen výstavbou logistických center nebo rodinných domků pro bohatou klientelu. Prvním, ale jen částečným a hlavně pozdním řešením, je nedávno přijatá novela zákona o ochraně půdního fondu zvyšující výrazně (ale zřejmě stále ještě málo) poplatky za vyjímání pozemků z půdního fondu. Do té doby ale platily pro vyjímání ceny z roku 1992!!! Tedy ceny směšné.
Zdražit vyjímání pozemků ale nestačí. A je opravdu úsměvné, jak se všechny vlády a ministři zemědělství minimálně od dobu vstupu ČR do EU ohánějící se slovně obhajobou zájmů zemědělců naprosto vykašlali na ochranu české půdy. Zvláště za situace, kdy bylo naprosto zřejmé, že při stavu vztahů na venkově, pomalých pozemkových úpravách, nevhodné legislativě, prostě z výše jmenovaných důvodů byla jasné, že zemědělci ani vlastníci půdu neochrání.
I tak se domnívám, že zásadní nápor cizinců na tuzemskou půdu bezprostředně nenastane, protože opravdu platí, že ten, kdo chtěl půdu v ČR skutečně získat, jí už vlastní. Přesto je bezpodmínečně nutné, a to co nejrychleji, pravidla pro nakládání s půdou a péči o ní vypracovat a přijmout. Mají-li profesní zájmové zemědělské organizace v něčem na ministerstvo zemědělství opravdu hodně tlačit na pilu, pak je to právě v tomhle. Navíc by tady neměly být žádné rozpory mezi soukromými a družstevními zemědělci, ochrana půdy jako zachování potenciálu ke skutečné potravinové bezpečnosti státu je bez problémů přijatelná i celospolečensky. Nejsme přitom zcela v bodě nula. Ústav zemědělské ekonomiky a informací (ÚZEI), častý to terč kritiky ze strany Agrární komory ČR, má v tomto smyslu dostatek pro ministerstvo inspirativních informací díky komplexním údajům ze zahraničí, jak půdu i při otevření pro nákup cizincům ochránit. Dlužno říci, že ÚZEI nebyl zatím příliš vyslyšen, a to je škoda. Možná i pro tu kritiku. Někdo by ale měl již konečně pochopit, že ochrana půdy před spekulacemi je pro zemědělství mnohem důležitější, než hrátky o tuny a netuny zemědělské produkce. Jde totiž o to, kde ty tuny případně vyprodukovat, a zdali to bude na dostatečně kvalitních pozemcích.
Petr Havel
