Například v případě pozměňovacího návrhu k novele veterinárního zákona, který v rámci paragrafu 64 předpokládá povinnost všech zemědělců absolvovat odborný kurz v případě, že hodlají označovat svá hospodářská zvířata „jinými možnými způsoby“. Pokud by byl pozměňovací návrh přijat, musel by takovým kurzem projít i například chovatel jediné ovce, pokud by jí chtěl označit ušními známkami. Evidentně by se tak jednalo o zpřísnění současné legislativy, tedy v praxi zvyšování byrokracie, aniž by k tomu byl logický důvod.

Uvažované zpřísnění se přitom odvolává na Nařízení Komise 504/2008, které zmocňuje při označování zvířat členské státy ke stanovení vlastních pravidel pro minimální odbornou způsobilost  k tomu, aby byla zvířata označena. Samozřejmě v tomto nařízení není nic o povinnosti zemědělců absolvovat odborné kurzy.

Pozměňovací návrh je tak dalším z nekonečné řady dokumentů, pro které se vžilo označení „papežštější než papež“. Je přitom zřejmé, že návrh nahrává zejména soukromým veterinárním lékařům. Nic proti nim, jejich pravomoci by časem měly zejména na úkor státní veterinární správy postupně růst. Ne však prostřednictvím takových kroků, jako je popisovaný pozměňovací návrh novely veterinárního zákona.

Ve své podstatě jde o detail, který ale ilustruje mnohem širší problém – totiž přetrvávající přístup tvůrců legislativy, podle kterého je třeba stanovit všechny myslitelné povinnosti přímo zákonem. Uvedený přístup také neustále prolonguje růst vlivu úředníků na dění v této zemi tak, jak to bylo v minulosti zvykem, a občana či podnikatele považuje za nesvéprávného jedince, který je vším možným, jen ne svobodným obyvatelem ČR. Tímto způsobem se ale k žádoucímu posilování a budování odpovědnosti občanů těžko někdy dobereme.

Petr Havel