O autorovi:

Petr Sklenička vystudoval Střední zemědělskou technickou školu v České Lípě a následně Agronomickou fakultu na Vysoké škole zemědělské v Praze. Dnes je profesorem krajinné ekologie a děkanem Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze, kde vyučuje problematiky ochrany půdy, pozemkových úprav a krajinného plánování. Témata spojená s ochranou krajiny přednáší též na Fakultě architektury ČVUT. Jako hostující profesor působil v USA na Utah State University, kratší přednáškové pobyty absolvoval na několika dalších univerzitách v USA a v Evropě.

Během více než dvacetileté projekční praxe zpracoval stovky projektů a studií především v oblastech pozemkových úprav, revitalizací, rekultivací, ochrany krajinného rázu aj. Je autorem řady vědeckých statí, několika odborných knih, ale i popularizačních článků např. v Lidových novinách, nebo v týdenících Ekonom a Euro. 

Příběh paní Kučerové

Pomalu jsme kráčeli po nově vytyčené hranici pozemku. Došli jsme až ke kapličce, která stála nelogicky uprostřed rozlehlého pole. U ní se hranice právě vytyčené parcely lámala do pravého úhlu. Zastavili jsme se a paní Kučerová se rozplakala. Už nevěřila, že by jí někdo vrátil pole, na nichž pracovalo několik generací její rodiny. I ona, jako malá holka, pomáhala sbírat kámen, okopávat řepu nebo odvážet slámu. Před tím, než jim pole a celý statek sebrali.

Její příběh se od jiných moc nelišil. Otec byl jedním ze dvou velkých sedláků ve vsi. Do družstva vstoupit dobrovolně nechtěl. Nakonec musel. Donutil ho k tomu soused, který se stal předsedou národního výboru. Jeho hrozbám a vydírání otec paní Kučerové dlouho dokázal odolávat. Když si ale pro něj jednou přijeli tajní, podepsal. To ho zachránilo před vězením. Vzali mu statek, pole, louky i zvířata. Vzali mu smysl života. Jen jednou v životě viděla svého otce plakat. Když mu odváděli koně.

Oproti jiným kulakům měli alespoň štěstí, že mohli zůstat bydlet ve vejminku svého vlastního statku. Museli za to ale strpět pohled na chátrající budovy, které jim už nepatřily. Na nepořádek na dvoře, který býval vždycky vzorně uklizen. Když družstevníkům nevadilo, že je střecha děravá, otec šel a opravil ji. Pořád doufal, že se dočká doby, kdy mu jeho majetek zase bude patřit. Ve veliké krabici uchovával podrobné záznamy z let, kdy ještě směl hospodařit. Své i svého otce. Jaké bylo počasí. Kde co zasel a kolik se urodilo. Za kolik prodal. Jakou dojivost měly krávy. Ne podle čísel. Podle jmen těch krav. Plánoval kroky, kterými jednou postaví svůj statek znovu na nohy. Na konci šedesátých let věřil, že ta doba přišla. Zklamání, které rychle následovalo, už jeho srdce nevydrželo.

Kapličku uprostřed pole postavil kdysi dědeček paní Kučerové. Na svém pozemku a svýma rukama. Vedle polní cesty, která vedla k lesu. Chodili tudy na dříví i na houby. Přes les to byla zkratka do vedlejší vesnice, kde měli lepší hospodu i tancovačky. Tu cestu si kdysi postavili sami sedláci, kteří se po ní potřebovali dostat na svá pole. Každý z nich na její vybudování tehdy věnoval kus pozemku. Socialistický statek v sedmdesátých letech nepotřeboval, aby mu velký blok orné půdy rozdělovala polní cesta. Silné traktory ji rozoraly a ze země vytrhaly dvě řady jabloní, které rostly podél. Od té doby kaplička stála nesmyslně uprostřed velikého lánu. Byl to zvláštní pohled, který pachatele usvědčoval z hloupého činu. 

Šli jsme s paní Kučerovou po trase té zaniklé cesty, kterou jsme znovu vytyčili, aby mohla být obnovena. Když jsme míjeli malý remízek, svěřila se, že zrovna tady dostala svoji první pusu. Při pohledu na vytyčené pozemky si posteskla, že už nemá sílu začít sama hospodařit. Naštěstí dost síly a hlavně chuti má prý její zeť. Takže tradice rodinného statku může pokračovat.

Rodina paní Kučerové byla jediná v obci, která se po roce devadesát rozhodla začít znovu hospodařit. Ostatní to vzdali. Své pozemky pronajali firmě s ručením omezeným, která obdělává celý katastr. Kromě pozemků paní Kučerové. Když jsme projednávali pozemkovou úpravu, jednatel té firmy si nepřál, aby byla cesta u kapličky obnovena. Prý to zbytečně rozděluje velký blok orné půdy. Cesta se ale obnovila. Díky paní Kučerové. Její pozemky se musely zpřístupnit, aby se daly obdělávat.

Osmnáct let po pozemkové úpravě projížděl jsem tou obcí a vzpomněl si na paní Kučerovou. Zastavil jsem u vzorně opraveného statku. Po polní cestě jsem došel až k pěkně udržované kapličce. Dvě mladé lípy vysazené po jejích stranách dávaly zatím jen malý stín. Od horizontu k horizontu se táhly žluté lány s kvetoucí řepkou. Jen na polích paní Kučerové byla vojtěška, pšenice a ječmen. Když jsem se vracel, potkal jsem kluka s dívkou. Drželi se za ruce a šli po cestě směrem k remízku.