O autorovi:
Petr Sklenička vystudoval Střední zemědělskou technickou školu v České Lípě a následně Agronomickou fakultu na Vysoké škole zemědělské v Praze. Dnes je profesorem krajinné ekologie a děkanem Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze, kde vyučuje problematiky ochrany půdy, pozemkových úprav a krajinného plánování. Témata spojená s ochranou krajiny přednáší též na Fakultě architektury ČVUT. Jako hostující profesor působil v USA na Utah State University, kratší přednáškové pobyty absolvoval na několika dalších univerzitách v USA a v Evropě.
Během více než dvacetileté projekční praxe zpracoval stovky projektů a studií především v oblastech pozemkových úprav, revitalizací, rekultivací, ochrany krajinného rázu aj. Je autorem řady vědeckých statí, několika odborných knih, ale i popularizačních článků např. v Lidových novinách, nebo v týdenících Ekonom a Euro.
Kdo je odpovědný za krajinu?
Může se vlastník zbavit odpovědnosti za to, co mu patří? Tak proč se všichni tváří, jako by eroze, ničivý průběh povodní, eutrofizace povrchových a znečištění podzemních vod, i řada dalších ekologických problémů byly jen a jen věcí státu nebo ještě tak obce? Po povodni, která způsobí škody na majetku, lidé hledí na stát jako na viníka. Přestože státu většina krajiny zdaleka nepatří. Mám na mysli krajiny zemědělské a urbanizované, jejichž stav je dnes jednou z hlavních příčin někdy až tragických důsledků povodní. Nikdo neobviňuje tisíce a možná desetitisíce drobných vlastníků půdy v povodí, že se o svoji část krajiny patřičně nepostarali. Ani po dvaceti letech, kdy nabyli vlastnických práv, je nikdo nečiní spoluodpovědnými. Asi jim prarodiče, kteří na té půdě ještě hospodařili, nestihli říct, že vlastnictví znamená nejen právo a výsady, ale především odpovědnost. Majitel činžáku je zodpovědný za škody způsobené pádem sněhu nebo omítky. Tak proč konečně nedelegovat určitou míru odpovědnosti za stav krajiny na vlastníky půdy?
Shodou okolností píšu tyhle věty v momentě, kdy na severní Moravě kulminuje další stoletá povodeň. V místech, kde se tragédie podobných rozměrů odehrála před třinácti lety. V roce 1997. Scénář jako přes kopírák. Stejné příčiny, stejné důsledky. Lidé v tisku a v televizi spílají státu. Nepostaral se o ně. O jejich majetky. O jejich životy. Nikde ani zmínka, že odpovědnost státu může být jen částečná. Tu podstatnou část, že mají oni sami. Že si postavili domy v nivách řek a potoků. Že se nestarají o své pozemky, jak by měli. Většinou je propachtují velké zemědělské společnosti. Ta na nich chce hlavně vydělávat a ne se o ně starat. Nejsou přece její.
Stát jistě musí plnit svoji úlohu při plánování a výstavbě velkých protipovodňových staveb. Hrází, přehrad, opatření na vodních tocích. To je ale stále jen polovina pravdy. Tou druhou je stav půdy a krajiny, který se rodí dlouhodobě a v detailu. Na každém metru čtverečním půdy. Zdravá krajina se zdravou půdou dokáže zadržet mnohonásobně více vody než krajina, která připomíná spíš kombinát na výrobu potravin. Zhutněná půda s minimem organických látek ve velkých blocích orné půdy, s malým podílem lesů, bez drobných vodních nádrží, bez otevřených příkopů, rozptýlené zeleně nebo travních porostů. To je recept na velký povodňový průšvih, který momentálně píšou především drobní soukromí vlastníci půdy. S vodou, která naprší, musíme něco dělat hned v místech, kam spadne a ne až v řekách, kde získá při velkých objemech obrovskou sílu, které se jen obtížně dá bránit.
Vlastnictví půdy je dnes natolik rozdrobené, že se vlastníkem krajiny necítí v podstatě nikdo. Je proto třeba připomenout, že většina půdy v této zemi patří soukromým vlastníkům. Kdo z nich ovšem činí něco pro krajinu? Vím moc dobře, že stát, který vlastníkům půdu znemožnil užívat po dlouhých více než čtyřicet let, neodevzdal ji v nejlepším stavu. Ale jak dlouho se ještě na to budou vlastníci půdy a tedy i krajiny vymlouvat?
Sázení ovocných stromů podél cest, mezí na hranicích pozemků nebo remízů tam, kde beztak nic nerostlo, protože půda byla kamenitá. To byla tradičně záležitost vlastníka a hospodáře. Jenže vlastník půdy je dnes zároveň hospodářem jen zřídkakdy. Drtivou většinu krajinotvorných opatření dnes financuje stát. Prostřednictvím nejrůznějších fondů, dotačních titulů a programů. Z peněz národních nebo evropských. Nové prvky v krajině, které díky tomu vzniknou, dají se do správy převážně obce. Ta dnes nejčastěji přejímá roli, kterou dříve plnili soukromí vlastníci půdy. Není to špatné řešení, ale ideální také ne. Dobré je, když vlastníkem meze či remízu je vlastník přilehlého pole nebo louky. Pouze ovšem v případě, kdy cítí odpovědnost za kus té své krajiny. A je jedno, jestli jí vlastní pár arů nebo stovky hektarů.
Mám vlastní zkušenosti z projektování pozemkových úprav. Je to práce s půdou, s krajinou, ale především s vlastníky pozemků. Udělal jsem zkušenosti dobré i ty horší. Zažil jsem dojaté vlastníky, kterým jsme předávali vytyčené pozemky jejich předků. Poslouchal jsem rady zkušených sedláků, kteří uměli navrhnout protierozní opatření lépe než sofistikované matematické modely. Většina vlastníků ale nejevila o své pozemky zájem. Odmítala se aktivně podílet na obnově zničené krajiny. Na potřebná opatření majitelé nedali jediný metr ze svých pozemků. Zajímala je jen půda, která může vydělávat. Pole, lesy, louky, stavební parcely... Zbytek ať si vlastní stát nebo obec.
Udělali jsme kdysi dostatečně reprezentativní průzkum mezi vlastníky tří katastrálních území ve třech různých okresech, kde probíhaly pozemkové úpravy. Předtím, než jsme je požádali o vyplnění dotazníku, sdělili jsme jim, že jejich odpovědi budou brány jako závazné vyjádření. Trochu jsme v tu chvíli blafovali, protože se jednalo jen o předběžný průzkum jejich preferencí. Znáte to, když se budete ptát lidí na ulici, zda jsou pro obnovu krajiny, budou všichni. Jsou to teoretické odpovědi. Nic po nich konkrétně nechcete, tak proč by nebyli pro. Tady šlo o víc. O jejich půdu. O jejich vlastnictví. Chtěli jsme znát pravdivou odpověď na otázku, zda jsou ochotni převzít svůj podíl odpovědnosti za krajinu, kterou spoluvlastní. Výsledky byly ještě horší, než jsme se obávali. Ačkoli se většina vlastníků shodla na nedostatečném zastoupení drobných prvků zeleně v katastru jejich obce, jen čtyřem procentům by nevadilo mít na svých pozemcích pětiarový remíz a pouhých dvanáct procent by akceptovalo solitérní strom. Většina vlastníků by dokonce nesnesla jediný strom na sousedním pozemku, protože by zastínil ten jejich. Téměř všichni oslovení deklarovali jasné přesvědčení, že o krajinu se má postarat především stát nebo obec.
Láska ke krajině předpokládá vůli se kvůli ní omezit, píše Hana Librová. Podobně Aldo Leopold považuje odpovědnost vlastníků půdy za stav krajiny za jedno ze tří klíčových východisek, jak vrátit do narušené krajiny stabilitu.
Ochrana veřejného zájmu na soukromých pozemcích ale přece neznamená omezování vlastnických práv. Dospěli jsme do situace, kdy převážná většina vlastníků půdy odmítá převzít spoluodpovědnost za stav krajiny. A tak hledáme složité mechanizmy, které ji mohou nahradit. Zákony, kontroly, pokuty, dotace... Sedláka, pro kterého péče o půdu a krajinu byla instinktem i vášní, jsme vyměnili za zemědělce, na nějž musí dohlížet úředník. Krajinu odpovědných vlastníků a hospodářů jsme za posledních šedesát let transformovali v krajinu alibistů a byrokratů.
