Teprve letos, shodou okolností při zahájení jarních zemědělských prací, které na venkově nejsou právě nejpříznivější dobou ke čtení náročných knih, se na knihkupeckých pultech objevila dlouho postrádaná publikace domácího historika a ústeckého vysokoškolského pedagoga Jaroslava Rokoského s názvem „Rudolf Beran a jeho doba. Vzestup a pád agrární strany“, pečlivě vydaná nakladatelstvím Vyšehrad. Není to tenká brožura rychlému informativnímu prolistování, ale kniha-špalek, 901 stran textu, na 150 vesměs neznámých snímků, textových kopií a karikatur a vyžaduje soustředěné čtení.
S použitím až neuvěřitelného počtu dnes už neznámých archivních i porůznu publikovaných dobových podkladů je v ní poutavě a do nejmenších podrobností vylíčeno Beranovo dětství a mládí, a to důsledně v kontextu s prožívanou dobou, s vykreslením mnoha jeho dalších vrstevníků, spolužáků i postupně přibývajících protivníků. Zde se uplatňují jak pisatelův srozumitelný jazyk, tak i jeho vypravěčské vlohy. Přesvědčivě vyznívá vylíčení venkovského prostředí, v němž hlavní aktér vyrůstal a které ho na celý život připoutalo k venkovu a jeho lidem. Hodnověrně působí i jeho cesta k rozsáhlému sebevzdělání spojená s růstem uvědomělé příslušnosti k selskému stavu.
Mladý Beran se zcela logicky stal stoupencem Antonína Švehly, hlavního tvůrce agrární strany a jejího představitele v řadě československých vlád. Ke škodě své vlastní, venkova i republiky se však Beran od Švehly na sklonku první republiky odkláněl, dostal se na nebezpečné politické a ideologické scestí a odtud až k tragickému rozuzlení. Rokoský sleduje strmý vzestup jeho kariéry od tajemnických funkcí v agrární straně a poslaneckého mandátu až k postavení ministerského předsedy, i její neméně strmý pád po skončení okupace. Po původním zatčení a uvěznění za okupace byl znovu zatčen po válce. Nejprve byl konfiskován jeho statek v Pracejovicích a byl mu zakázán pobyt v rodné obci. Národní soud ve své povolnosti novému režimu, odsoudil v osobě Rudolfa Berana i agrární stranu. Tento zdánlivě demokratický režim nepřipustil obnovení agrární strany a její přijetí do národně frontovního uspořádání. Rudolf Beran byl nakonec po dlouhém procesu v dubnu 1947 odsouzen k osmnáctiletému pobytu v káznici a zemřel v Leopoldově v lednu 1953 po sedmiletém věznění.
Je otázkou, zda se najde dostatek čtenářů odhodlaných dočíst knihu až do samého konce, začíst se do argumentace Rokoského a akceptovat jeho závěry, že Beran a jím vedená agrární strana se po Mnichovu a za okupace nestali zrádci národa.
Autorovi nelze vytknout, že by beze zbytku odmítal konstrukci o tom, že likvidací agrární strany se KSČ zbavila politického protivníka a tím si zjednodušila ovládnutí venkova. Snaží se osvětlit dopodrobna politické postoje a jednání agrárních činitelů s okupanty, nacházející se na rozhraní přípustných kompromisů a zrady. Autor předpokládá samostatného čtenáře jako partnera schopného vlastního úsudku o předložených reáliích.
Doc. Karel Jech
