Podle ministra zemědělství Ivana Fuksy vyplývá z výsledků Zelené zprávy – Zprávy o stavu českého zemědělství za loňský rok, že české zemědělství není ve špatné kondici. Je to i vás názor?
Určitě lze za pozitivní považovat skutečnost, že se resort po předchozím roce dostal loni do lepších čísel, což bylo dáno zejména vzrůstem cen komodit, zejména v rostlinné výrobě, ale také třeba cen mléka, které se zotavily alespoň natolik, aby se dalo mléko vyrábět alespoň s nějakým minimálním ziskem. Naopak se ale dále zvýšila závislost zemědělců na dotacích. Otázka ale je, do jaké míry byla tato závislost způsobena jednak nárůstem přímých plateb a zároveň kumulací investičních dotací z programů, které startovaly v letech 2007 a 2008, a které se reálně plně projevily v příjmech zemědělců právě až v roce 2010. Nakonec to, že zájem o investice především z Programu rozvoje venkova převyšuje v řadě dotačních titulů finanční možnosti, které jsou na ně vyčleněny, dokazuje, že na tom resort není zase tak špatně.
Otázka je, o které dotační tituly jde ...
Pokud budeme mluvit o investičních, tak například v oblasti živočišné výroby je místy až trojnásobný převis poptávky.
Měl jsem na mysli zejména taková opatření programu, která podporují tvorbu přidané hodnoty k zemědělské surovině, protože to je zřejmě největší problém našeho zemědělství zvyšující onu závislost na dotacích – naši zemědělci vytvářejí k zemědělské surovině nejnižší přidanou hodnotu ze všech zemí Evropské unie ...
Je několik možností, jak současnou situaci změnit a zlepšit. Určitě by napomohla větší liberalizace podnikatelského prostředí, především v oblasti zpracování zemědělské suroviny. Znamená to zmírnit požadavky na výrobu potravin, které jdou nad rámec povinností legislativy Evropské unie a které vznikly v době před vstupem a těsně po vstupu do unie z iniciativy našich úředníků – samozřejmě tak, aby nebyla ohrožena bezpečnost potravin. Ti zemědělci, kteří chtějí zpracovávat svou surovinu, by měli mít co nejpříznivější podmínky k tomu, aby tak mohli učinit. Ruku v ruce s tím by měla jít revize budoucího rozvojového programu po roce 2013, v němž by se měla větší část dotačních titulů zaměřit na posílení investic do sféry zpracování a obecně sofistikovanějšího využití zemědělské produkce. V praxi by mělo jít o menší investiční podporu produkce surovin a více motivace pro zpracování a prodej potravin, a to i v malém množství.
Cestou zpracování suroviny a takzvané diverzifikace zemědělských činností jde řada členů ASZ, což je vidět například při tradičním vyhlašování Farmy roku. Jenže tyto podniky nepředstavují rozhodující část našeho zemědělství, stejně tak jako nemohou celkový odbyt našich surovin zachránit třeba farmářské trhy ...
Pravda – hovořil jsem teď především z pohledu Asociace soukromého zemědělství ČR, ale samozřejmě jde o obecnou potřebu zvýšit motivaci všech zemědělců na zpracování zemědělské suroviny.
Nedávno jste v rámci ministerské delegace navštívil Izrael, kde se na tvorbu přidané hodnoty k prvovýrobě klade velký důraz. Nejen při zpracování suroviny, ale i v dalších službách, ve výrobě příslušných technologií, tedy jakési „přidružené výrobě“, která v zemědělství existovala před rokem 1989. Neměli bychom se k přidruženým výrobám vrátit?
Určitý prostor vidím v produkci obnovitelných zdrojů energie, výrobě a zpracování biomasy. Oproti přidruženým výrobám v minulosti je totiž dnes v České republice obrovský rozdíl – zatímco tehdy suplovaly zemědělské přidružené výroby nedostatky na nezemědělském trhu, dnes je dostatečná nabídka všeho, takže prostor k uplatnění přidružené zemědělské výroby je mnohem menší.
Zemědělská energetika ale určitou perspektivu představuje – už jen proto, že zemědělství je podnikání v krajině, tedy v prostředí biomasy ...
Zatím neuchopeným byznysem je zcela určitě například likvidace odpadů a výroba energie z těchto odpadů – ale nejen to. Je to samozřejmě o přirozené aktivitě zemědělců pustit se do podnikání v této oblasti. Je ale skutečností, že zemědělci jsou v prostoru krajiny, mají přístup k pozemkům, které lze využít pro skládkování, kompostování, mají k tomu i příslušnou manipulační techniku. Pokud přitom zemědělci tyto možnosti nevyužijí, bude byznys s likvidací odpadů dělat někdo jiný a zemědělci se budou dále dohadovat pouze o cenách za zemědělské suroviny. Nyní je ale skutečně vhodná příležitost rozšířit zemědělské podnikání o aktivity v odpadovém hospodářství. Ministerstvo životního prostředí chce oslovit ministerstvo zemědělství a nabídnout zemědělcům zpracování bioodpadu. Všechny obce a města mají zelené plochy a sekají na nich trávu a následně platí za skládkování – přitom by se tato hmota, která takto vzniká, mohla dostat po jejím zkompostování zpátky na pole. A opět platí – když toho nevyužijí zemědělci, využije toho někdo jiný a bude nám zpracovanou zelenou hmotu z měst prodávat.
Vraťme se k těm investičním dotacím – ty existují, možná již dnes v nevhodné struktuře, přesto se mnozí zemědělci spokojují s klasickou zemědělskou výrobou a návazné aktivity neřeší. Jak tohle změnit?
Samozřejmě nemůžeme zemědělce do zpracování surovin nutit. Podniky zaměřené především na rostlinnou výrobu k tomu navíc ani nenutí důchodová situace, pro mnohé by to představovalo z dnešního pohledu možná zbytečné komplikace. Pokud ale budeme vycházet ze současných tezí návrhu rozpočtu Evropské unie na období 2014 až 2020, z tlaku na ozeleňování evropské zemědělské politiky a přece jen poklesu objemu dotací, je zřejmé, že podniky, které budou více závislé na dotacích kvůli tomu, že nebudou vytvářet přidanou hodnotu, budou v nevýhodě proti těm, které přidanou hodnotu, například ve zpracování surovin, vytvářet budou.
Zmínil jste ozeleňování zemědělské politiky Evropské unie. Bude to pro naše zemědělství představovat velký problém?
Nevím v tuto chvíli, jak bude ozeleňování evropského zemědělství v praxi uchopeno. Podle mého názoru by ale mělo být ozeleňování navázáno na určitý počet dobytčích jednotek na hektar půdy, a tím myslím zemědělské půdy, nejen na trvalé travní porosty. Pokud by měl podnik nějaké stanovené zatížení na veškerou obhospodařovanou zemědělskou půdu, mohl by dostat nějaké peníze navíc, které by byly odměnou za ono ozelenění. On by totiž při nějaké živočišné výrobě musel ozelenění automaticky naplňovat – musel by střídat plodiny, včetně pícnin, dával by do půdy hnůj a podobně. V tom by mohla být i motivace na oživení živočišné výroby, protože podniky zaměřené jen na rostlinnou výrobu by dostávaly nižší sazbu dotací. Další cestou by ale mohl být stanovený podíl travních porostů na celkové zemědělské produkci. Možností je více, každopádně by mělo jít o nějaký snadno sledovatelný ukazatel, který by splnění podmínek ozelenění dokladoval. Pak by to nemusel být pro naše zemědělce problém a dokonce by mohlo ozelenění zlepšit současnou strukturu zemědělství v ČR.
Petr Havel
