Organizátoři odborného programu bohužel nedokázali zajistit předem avizovaný počet odborných návštěv (sedm). Důvodem byl především velmi špatný stav farem, neochota zemědělců farmy otevřít veřejnosti a z toho plynoucí velké vzdálenosti mezi jednotlivými navštívenými místy. Jednu z domluvených farem (pěstírnu sazenic ovocných stromků) se účastníci zájezdu sami rozhodli z programu vypustit – důvodem byla nutnost absolvování velkého přejezdu na farmu a zpět.

Farma s rostlinnou výrobou, obec Grebeniky

První navštívenou farmou nás prováděl nadšený majitel se synem, který dnes podnik řídí. Jejich rodina měla pohnutý osud – ve 30. letech byla vystěhována na sever Ruska a nesměla se vrátit. Obec Grebeniky se nachází ve stepní oblasti severozápadně od Oděsy těsně u hranice s Moldávií (resp. s neuznanou republikou Podněstří, která je podporována Ruskem). Obec má asi 1.100 obyvatel, z nichž je 30 zaměstnáno u dvou místních zemědělců (díky stálým platům jsou jakousi elitou vesnice), ostatní jsou závislí na obživě z vlastních zdrojů (záhumenek, ovce, kozy, králíci, slepice, výroba sýrů a prodej produkce překupníkům). V Grebenikách je jen základní infrastruktura – kostel, škola, ambulance (nemocnice je 35 km daleko), autobus do Oděsy jezdí 2x denně.

V roce 1991 se rozpadl místní kolchoz a půda byla rozdělená jeho členům. V tom roce začala na 37 hektarech (většinou pronajatých) fungovat navštívená farma. Postupně se podařilo pozemky rozšířit na současných 600 ha (z nich je jen 45 ha vlastních). S uvolněním režimu vzniklo v obci asi 24 firem, ale postupně se jejich počet zredukoval na dnešní pouhé dva
zemědělce. Cena půdy se podle sdělení farmáře v této oblasti pohybuje kolem 50.000 UAH/ha.

Z počátku se firma věnovala i živočišné produkci – měli asi 30 dojnic (dojivost 25 – 35 l), 400 prasat a 50 ovcí. Kvůli nízkým výkupním cenám (1 litr mléka za cca 1 UAH, 1 kg vepřového/10 UAH, přičemž cena na trhu je kolem 45 UAH) a tedy neziskovosti chovu zvířat, na jejichž krmení bylo nutné použít asi 100 ha půdy, od zvířat nedávno úplně upustili. Pokoušeli se také o pěstování zeleniny pomocí závlah, ale ani tento záměr se nevydařil.

Farma v Grebenikách se tedy nyní zabývá pouze klasickou rostlinnou produkcí. Ačkoliv se jedná o stepní velmi suchou oblast, půda je zde velmi úrodná a mocnost kvalitní černozemě místy dosahuje až 1 metru. Majitelé farmy se už před sedmi lety rozhodli upustit od hluboké orby a používají pouze disky, brány a smyky. Osevní postup je vypracován na sedm let a hlavními plodinami jsou pšenice, ječmen, slunečnice (160 ha), řepka a kukuřice. Pokoušeli se pěstovat také sóju, kvůli suchu ale v místních podmínkách dává pouze malé výnosy (cca 0,5 – 1 t/ha). Výnosy ostatních plodin uvádí farmář vzhledem k podmínkám poměrně vysoké: pšenice 4,5 – 5 t/ha (po zeleném hnojení až 7t/ha), ječmen cca 4,2 t/ha, slunečnice kolem 2,4 t/ha, řepka asi 2,4 t/ha.

Majitel farmy si pochvaloval režim za prezidenta Leonida Kučmy (1994 – 2004), kdy zemědělci dostávali alespoň minimální dotace (100 UAH/ha půdy, 3 UAH/kg hovězího, 1 UAH/kg vepřového). Současná vláda žádnými dotacemi zemědělcům nepřispívá a naopak podle názoru farmáře zhoršila situaci zavedením progresívní daně z příjmu. Průměrná sazba je asi 37 % a při příjmu nad 2.000 UAH měsíčně je daň už téměř 50 %. Další daně musí odvádět zaměstnavatel, proto se hodně rozmohlo vyplácení části mzdy v naturáliích (8 - 10 tun pšenice). Platy na farmě se pohybují od 3.500 UAH (traktorista), přes 3.000 UAH pro kvalifikovanější zaměstnance po zhruba 2.500 UAH. Další odměny dostávají zaměstnanci 16. listopadu, kdy se slaví místní „dožínky“. V ukrajinském zemědělství je obvyklá praxe známá i v ČR – část zaměstnanců pobírá stálý plat pouze 9 měsíců v roce a od prosince do konce února jsou evidováni jako nezaměstnaní. Zajímavá byla pro české zemědělce informace, že v neděli se prostě nepracuje, a to ani o žních.

Odbyt produkce realizuje farma přes překupníky, kteří surovinu okamžitě vozí do přístavu v Oděse na export. Platby probíhají částečně v hotovosti, většinou ale převodem na bankovní účet (banky jsou na Ukrajině poměrně spolehlivé). Ceny obilí byly letos poměrně vysoké (1.700 UAH/t pšenice), v loňském roce byla ale realizační cena výrazně nižší (700 UAH/t). Pokusili se proto část produkce uskladnit, ale „poplatek“ za skladování byl 2/3 uskladněné produkce, což se v žádném případě nevyplatí.

Úvěry si zemědělec nevzal ani na rozjezd farmy – úroky jsou obrovské a pohybují se kolem 28 %. Na techniku úvěr potřeba také nebyl – nekupuje téměř žádnou novou (viděli jsme jen jeden nový kombajn a ten byl pronajatý), stroje kupuje buď staré, nebo je „recykluje“, tedy skládá ze součástek. Část prací se provádí službou (zhruba 100.000 UAH/rok). S technikou je problém i díky nedostatku náhradních dílů a servisu. Úsporně se hospodaří i s chemií – postřiky se nepoužívají vůbec, hnojiva asi v množství 30 t na celou rozlohu farmy, tj. cca 130 kg/ha (v ceně kolem 1.100 UAH/ha).

Farma Impuls, Rozkvět

Po obrovských lánech farmy Impuls nás její majitel vozil mikrobusem. Pozemky jsou totiž obrovské a celkových 1.850 ha (26 ha vlastních) je v částech rozeseto až do vzdálenosti 35 km od sídla firmy. Tato farma začínala s 35 ha státní půdy, velmi obdobně jako farma v Grebenikách na pozemcích vrácených ze zkrachovalého kolchozu. V roce 2000 proběhla reforma a bylo možné získat od státu další půdu do nájmu. Většina pozemků, na nichž farma hospodaří, je pronajatých od soukromých vlastníků – v průměru 4,2 ha od každého ze 440 (!) majitelů. Farma má nyní 50 zaměstnanců, majitel otevřeně přiznává, že si je vědom faktu, že na západě by na obdobnou farmu stačilo 15 lidí. Snaží se ale dát práci co nejvíce lidem. V obci Rozkvět je ještě jedna velká zemědělská firma (4.500 ha), která patří bance, jež v celé Ukrajině vlastní asi 150.000 ha. Vztahy jsou sice konkurenční, ale dobré. Druhá firma má samozřejmě daleko lepší zázemí a vybavení – oproti starým běloruským a ukrajinským strojům na naší hostitelské farmě jsme přes plot viděli Claasy a John Deery. Ceny nejlevnějších kombajnů na Ukrajině se pohybují od 1.000.000 UAH za ojetý kvalitní stroj po 1.200.000 UAH za nový běloruský kombajn.

Farma je primárně zaměřená na rostlinnou produkci, 13 km od sídla firmy je vzdálené „středisko“ živočišné výroby, kde je umístěn chov prasat. Majitel nám také nastínil značně překvapivý záměr vybudovat zde lyžařské středisko a zachytit budoucí nástup agroturistiky na Ukrajině.

I na této farmě je osevní postup přizpůsobený suchým podmínkám (cca 300 mm srážek/rok). Hlavní plodinou je pšenice (výnos kolem 5,5 t/ha), ječmen, slunečnice (1,8 t/ha). Farma má vybudovanou poměrně pěknou posklizňovou linku se skladem, další sklad byl vytvořen rekonstrukcí bývalého kravína. Budovy v areálu farmy jsou bohužel vlastnicky rozděleny mezi více majitelů. Stejně jako na ostatních navštívených farmách jsou i zdejší sklady a dvory vybaveny kamerovým systémem.

Měsíční platy na této farmě byly ve srovnání s první návštěvou o něco nižší (minimum asi 1.500 UAH). Traktoristé jsou vypláceni úkolově – za hektar mají 3,5 USD, denně posečou kolem 20 - 30 ha a za sezónu si tak mohou vydělat až 20.000 UAH. Musejí ale počítat s výpadkem během zimy, kdy je 30% zaměstnanců opět na pracovním úřadě. Cenu půdy uváděl tento farmář velmi odlišnou od zemědělce v Grebenikách – 10.000 UAH/ha. Naopak velmi podobné byly náklady na chemii – cca 1.000 UAH/ha a realizační cena pšenice (1.500 UAH/t).

Třináctikilometrová cesta mikrobusem polními cestami na středisko chovu prasat byla skutečným zážitkem, stejně jako prohlídka vepřína. Na farmě je celkem 300 prasat v osmi budovách s výběhy. Chov je volný, v každém stádě je 15 prasnic a 1 kanec. Březí prasnice jsou umístěny v kotcích v budově přilehlé k výběhu s přístřeškem. Zhruba 30 % narozených selat jde na obnovu stáda.

Zelinářská farma a konzervárna Vladam, Nikolajevo

Z jiného soudku byla návštěva firmy Vladam, která se zabývá pěstováním a zpracováním zeleniny. V době naší návštěvy bylo na farmě poněkud rušno, protože se zde přestavuje sklad z čpavkové na freonovou technologii chlazení. Kapacita skladu je 3,5 – 4 tis. tun zeleniny, není to ale jediný sklad. Firma je poměrně široce zaměřená, pěstuje se zde mnoho druhů zeleniny (rajčata, zelí, brambory, mrkev, cibule, cuketa, dýně, celer…) a ta se prodává čerstvá na trhy i do supermarketů, konzervuje se, zpracovává na zeleninové šťávy a produkty Vladam prodává i do západního světa. Do budoucna plánují zavedení ekologického hospodaření alespoň na části plochy.

Firma Vladam funguje už 14 let a má opět jen jediného majitele, který si firmu pořídil na úvěr. Ten zaměstnává 150 trvalých zaměstnanců + dalších 300 – 400 lidí na sezónu. Zelenina se pěstuje na 400 hektarech, z čehož je 70 ha rajčat (půda částečně vlastní, zbytek v nájmu) a část surovin se ještě dokupuje, aby byla využita kapacita továrny na zpracování.

Pěstování zeleniny je poměrně na vysoké úrovni, podle informací agronoma se používá osivo importované z Francie a Holandska, sazenice se předpěstují ve skleníkách přímo vedle polí a pak se strojně sázejí. Výnosy rajčat jsou kolem 80 – 90 t/ha. Zeleninu je ale nutné zavlažovat, protože například za letošní sezónu pršelo pouze jednou. K tomu je zde vybudován systém kanálů, které přivádějí vodu z Dněpru. Systém je vlastněn státem a farmáři platí poplatky (cca 22 kopějek za 1m3). Kromě závlahy je nutné používat i poměrně velké množství chemie. Pro přerušení osevního postupu se používá hlavně sója.

Poučná byla i prohlídka této továrny. Vyrábí se zde několik druhů produktů – od zeleninových šťáv různého složení, přes nakládanou zeleninu (např. rajčata se šafránem, cuketa s kaviárem apod.) po rajský protlak. Všechny produkty jsou bez chemických přísad, konzervované pouze sterilací. Ochutnávka, kterou pro nás pracovnice továrny připravily, byla velmi zajímavá díky nezvyklým kombinacím chutí, ale všem výrobky firmy Vladam chutnaly.

Zaměstnanci továrny dostávají zhruba 2.500 UAH měsíčně v úkolové mzdě, což je na místní poměry považováno za drahou pracovní sílu. Celá továrna je opět pod dozorem kamer a také ozbrojené ostrahy.

Kozí farma, Vojkovo

Poslední navštívenou farmou byla malá kozí farma nedaleko Kyjeva. Majitelka se po rozvodu rozhodla odstěhovat z Kyjeva na venkov a založit kozí farmu. Hlavní a v podstatě asi jedinou motivací k rozjezdu farmy zaměřené právě na kozy je její obrovské nadšení pro tato zvířata. Intenzívně se chovu věnuje asi dva roky, v současnosti má na farmě 29 koz a 3 kozly a postupně chce samozřejmě stádo rozšiřovat – podle poptávky po mléce. Kromě toho v současnosti staví nové ustájení.

Kozy jsou přes den ve výbězích na třech hektarech pastvin, které majitelka stáda vlastní. Dvakrát denně se z pastviny přihánějí na dojení, které probíhá pouze ručně (v průměru se dojí sedm koz a dojení trvá asi hodinu). Téměř všechnu práci zvládá paní majitelka sama, s občasnou pomocí dcery a matky.

Kozí mléko prodává jednak příbuzným a sousedům ve vesnici nebo do místního obchodu, zbytek prodá přes internet, většinou zákazníkům v Kyjevě, jimž mléko zhruba každý druhý den vozí. Vzhledem k tomu, že na prodej mívá tak 6 litrů a cena mléka je 25 UAH/l, je s podivem, že se jí vyplácí mléko vozit do téměř 100 km vzdáleného Kyjeva. Údajně často využívá spolujízdy se sousedy z vesnice. Část mléka se zpracovává na sýry.

Závěr

I přesto, že se odborný program zájezdu na Ukrajinu o něco zúžil, byli snad všichni účastníci s návštěvami farem spokojeni. Získali jsme přehled o zemědělství v oblasti jihozápadní Ukrajiny a poznali rozdíly hospodaření sice v Evropě, ale mimo EU.

Dlouhé přejezdy autobusem byly sice únavné, ale po cestě bylo stále na co se dívat a aspoň s odstupem poznat život na vesnicích, který je na Ukrajině oproti městům o několik desítek let pozadu – dodnes je skoro v každé vesnici pomník Lenina, kozy, ovce a koně na řetězech se pasou téměř u každého ze šmolkově modrých domečků, obchody nabízejí jen velmi omezený sortiment…

Zážitkem byla také návštěva tržnice s masem a rybami v Oděse, která je ve velké moderní budově zvané Privoz. Jednu polovinu zabírají obchodníci s rybami (sušené, mražené, chlazené, ale i živé), druhá polovina je plná prodejců masa. Ráno za tržnicí zastavují žiguly s naloženými celými poraženými zvířaty, prodejci je pak přímo v tržnici porcují a maso prodávají rovnou z pultu – o nějakém chlazení tedy nemůže být absolutně řeč.

Velmi zajímavé byly i doprovodné turistické body programu, Ukrajina nabízí návštěvníkům obrovské množství památek – stihli jsme navštívit alespoň ty nejznámější. V Oděse nám průvodkyně během výkladu o historii města ukázala Potěmkinovy schody s výhledem na přístav, památník zakladatelky města Kateřiny Veliké, budovu divadla a burzy a městský park. Díky zrušení jedné z návštěv farem jsme měli možnost prohlédnout si pobřežní a velmi turistické městečko Jaltu a samozřejmě jsme nevynechali prohlídku paláce Livadia, kde byla podepsána Jaltská konference. Ve velmi rychlém tempu jsme stihli i prohlídku nádherného parku s dalšími paláci nad Jaltou.

Po nočním přejezdu vlakem do Kyjeva zbyla čas ještě na prohlídku ukrajinské metropole, kterou nás provedla zkušená průvodkyně s vynikající češtinou. Kyjev je obrovské město západního střihu a prohlídce vévodily hlavně památníky a pravoslavné chrámy – památník založení města, socha Vlast, památník přátelství ruského a ukrajinského národa, chrám sv. Michaila, chrám sv. Ondřeje, Sofijský chrám (památka UNESCO). Dopoledne před odletem jsme ještě alespoň zběžně absolvovali exkurzi klášterním komplexem Kyjevsko-pečerská lávra (rovněž na seznamu UNESCO) včetně návštěvy jeskynního systému s uloženými mumiemi mnichů.

Fakta o ukrajinském zemědělství a ekonomice

· Na Ukrajině je obděláváno asi 57 % půdy (zdroj: Wikipedia.org). Potenciál zemědělství je obrovský – i ve stepních oblastech je mocnost kvalitní černozemi kolem půl metru. V průběhu cesty jsme viděli spoustu pozemků ladem – jak v oblastech kolem měst, tak na venkově.

· Díky rozlehlosti státu (2. největší stát Evropy po Rusku) jsou podmínky velmi rozdílné – od hornaté oblasti, kde jsou téměř výhradně extenzívní pastviny, přes severní nížinatou část, kde je poměrně vlhko a lze zde pěstovat i rýži, po jižní velmi suchou stepní oblast, kde se pěstuje převážně slunečnice, obilí, kukuřice a řepka.

· Do roku 1991 bylo zemědělství provozováno výhradně kolchozy, v roce 1991 byla půda kolchozů přidělena členům (většinou podle odpracovaných let v kolchozu), kteří ji buď dále pronajímají, nebo ji obdělávají jako záhumenky (jedná se většinou jen o několik hektarů) a tato půda je pak ve většině případů jediným zdrojem jejich obživy. Na půdu bylo uvaleno „moratorium“ a pozemky bude možné prodávat až od roku 2012. Některé kolchozy ale připadly celé jednomu majiteli a členové nedostali nic.

· Problémem je nedostatek kvalitních strojů.

· Průměrné platy zaměstnanců v zemědělství jsou zhruba 1.500 – 2.500 UAH, funguje progresívní zdanění, zdravotní pojištění v podstatě neexistuje. Podpora v nezaměstnanosti je kolem 100 - 200 UAH, penze asi 750 – 1.000 UAH (odchod do důchodu v 60 letech).

· Dotace do zemědělství téměř neexistují, naopak jsou zemědělci nuceni odevzdávat povinné dávky do státních fondů za minimální cenu. Podporu od státu lze získat na nákup techniky (asi 30 % nákladů), ale jako všude je nutné „podpořit“ nějakou formou komisi, která dotace přiděluje podle určitých kritérií.

· Výhodou zemědělství je také blízkost černomořských přístavů, nevýhodou naopak naprostý nedostatek skladovacích prostor.

· Zahraniční investoři operují převážně v centrální nejúrodnější oblasti Ukrajiny. Nakoupili zde pozemky, přivezli moderní stroje a hospodaří na tisícihektarových farmách – a to přesto, že prodej půdy cizincům bude ukrajinskou legislativou oficiálně umožněn teprve od 1. 1. 2012.

1 ukrajinská hřivna (UAH) = cca 2,20 Kč

Ing. Veronika Kutilová