Konečným cílem by přitom měla být taková podpora bioplynových stanic, které budou pomáhat zemědělcům zabývajícím se živočišnou výrobou, které budou likvidovat zemědělský odpad a případné zemědělské přebytky, které se budou podílet na energetické soběstačnosti venkova a které budou také sloužit jako výrobny bioplynu a elektrické energie likvidací nezemědělského odpadu, například komunálního nebo potravinářského. Prakticky nic z toho v současné době neplatí.
Základní problém je přitom v nastavení výkupních cen energie z obnovitelných zdrojů a zelených bonusů podle zatím posledního rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (ERÚ) z 8.listopadu 2010. Tyto ceny totiž přirozeně motivují zemědělce k produkci „cíleně pěstované biomasy“ jako zdroje pro produkci energie, neboť jsou vyšší než v případě, kdy bioplynky likvidují odpad. Motivace je tak obrovská, že například v případě kukuřice činí celková suma dotací na jeden hektar této komodity přes 60 000 korun. Bez započtení investiční podpory je to zhruba 35 000 korun na hektar. No, nekupte to.....
Jisté ale je, že jde o zcela evidentní plýtvání peněz, zejména v případě, kdy se ročně investují miliardy korun do protipovodňové prevence a omezení eroze, kterou ale právě kukuřice jako jinak optimální potrava pro bioplynky nejvíce způsobuje. V této souvislosti je pak úplně jedno, je-li v podmínkách podpor v rámci Programu rozvoje venkova v gesci ministerstva zemědělství povinnost zpracovávat 30 procent odpadů z živočišné výroby. Kukuřice je prostě lepší byznys, a navíc, výše dotace fakticky znevýhodňuje ty, kteří by se produkcí energie z bioplynek opravdu potřebovali zlepšit svou ekonomiku a alespoň část zisků z prodeje energie věnovat na investice v chovech hospodářských zvířat. Řada podniků specializovaných na živočišnou produkci totiž nemá pozemky, na kterých by mohly lukrativní kukuřici pěstovat.
Má-li se něco systémově změnit, pak je nutné začít u ERÚ a překvalifikovat stávající podpory výkupních cen a zelené bonusy ve prospěch bioplynek uklízející, ne zatěžující krajinu. Změnit se toho ale musí víc, například v prostupnosti podpůrných programů ministerstva zemědělství a ministerstva průmyslu a obchodu. „Resortní šovinismus“ totiž dotáhl podpory bioplynek do stavu, kdy podmínky dotačních podpor bioplynek prostřednictvím ministerstva průmyslu a obchodu zakazují „živit“ takové stanice zemědělskými produkty, a naopak podmínky podpor z programů ministerstva zemědělství neumoňují v bioplynkách zpracovávat biologicky rozložitelný komunální odpad, což je především materiál z prořezávek stromů či keřů nebo ze sekání trávy v městských parcích. Obdobný problém je také ve skladbě použitelných surovin pro kompostování. Prostě český Kocourkov, v tomto případě až do odchodu předchozího ministra průmyslu a obchodu doslova.
Kromě přehodnocení výkupních cen energie z obnovitelných zdrojů je tak také velmi žádoucí meziresortně podpůrné programy koordinovat. Logické by přitom bylo, kdyby existoval jeden komplexní program, a to pod ministerstvem zemědělství, který by jednak systémově včlenil podporu bioplynek do aktivit živočišné produkce, navíc by ale bylo také žádoucí, aby byl preferován systém primárního využití v bioplynkách vyrobené energie v místní lokalitě. Fakticky by šlo o uzavřený cyklus, kdy by na jednom místě potrava pro bioplynky vznikala a zároveň by se ve stejném místě spotřebovala. Mimo jiné by tím odpadly veškeré nesmyslné spekulace o tom, že příliš mnoho bioplynek v ČR zvýší plošně ceny energií. Sami zemědělci by ušetřili na nákladech za energie, byť by možná nevydělali tolik, jako prodejem této energie do sítě. To vše je ale řešitelné v podmínkách podpor, opět zejména, když už máme takový systém, prostřednictvím dotací výkupních cen.
Každopádně je produkce energie prostřednictvím bioplynových stanic v zemědělství vítaným a potřebným přidáváním přidané hodnoty k zemědělské prvovýrobě. Bioplynky tedy není správné zatracovat. Správné je ale nastavit příslušné podpory tak, aby v ČR vznikaly multifunkční bioplynky pomáhající zemědělcům, krajině i společnosti.
Petr Havel
