Naše skupina cestovatelů se sešla na letišti v Praze-Ruzyni 8. listopadu minulého roku. Čekal nás let do Paříže a následně do Limy, hlavního města Peru. Tentokrát nás bylo čtrnáct, z toho plná polovina členů Asociace soukromého zemědělství. Příjemným překvapení bylo, že jako průvodkyně nás na letišti vítala paní Ing. Marie Záhumenská, která nás provázela už na naší cestě po Vietnamu a jejíž průvodcovské schopnosti jsou pro nás zárukou kvality.

Let do Limy byl dlouhý. Následné směňování místní měny v hotelu budilo vzpomínky na volání veksláků před bývalým Tuzexem („bony vole, bony...“).

„Šutry, šutry, šutry“ a morčata

Další den jsme odletěli ranní linkou do Cusca, bývalého hlavního města říše Inků. Z letiště téměř na úrovni moře jsme se přes hory vysoké čtyři až pět tisíc metrů dostali za nádherného počasí do výšky 3400 m.n.m. Letuška nám během letu pilně plnila skleničky dobrým koňakem, takže nám ani moc nevadilo přistání za poryvů větru v údolí v těsné blízkosti hor. Hned jsme se přemístili do autobusu a vyjeli do nadmořské výšky ke čtyřem tisícům metrů. Cestou nás čekala návštěva centra pro turisty, kde jsme se dozvěděli, že jihoameričtí velbloudi se dělí na domestikované lamy a alpaky a divoké vikuně a guajaky. Následoval nákup svetrů z „baby alpaky“, rukavic a kulichů a už je tu první z inckých památek. Na první pohled bylo patrné, jak jsou původní zdi provedeny precizně - žádné spáry, obrovské kameny přesně do sebe zapadajíc. Oproti tomu jsou pokusy místních restaurátorů provedeny téměř diletantsky. Památek bylo hodně, názvy značně exotické - Pukapukara,  mohutná pevnost Sacsayhuaman, indiánská vesnička Chinchero, Pisaq, pevnost Ollantaytambo...., po několika prohlídkách jsme už odevzdaně vše komentovali slovy: „šutry, šutry, šutry...“. Mimochodem v těchto nadmořských výškách jsme běžně na terasovitých políčkách viděli pěstovat kukuřici a brambory. A protože jsme tematický zemědělský zájezd, musím zmínit chov morčat. V každé usedlosti jsou v koutě místnosti morčata v několika patrových ohrádkách. Slouží jako hlídači a jako potrava. K tomu se ale vrátíme.

Nepřekonatelný guláš z lamy, keramické suvenýry a módní přehlídka 

Další den jsme nasedli do vyhlídkového vlaku s občerstvením. Nádherným údolím řeky Urubamba jsme sjeli do městečka Aquas Calientes a následně autobusem po prašných kamenitých serpentinách bez svodidel ke vchodu do Machu Picchu. Tady nás po absolvování mnoha schodů, se zastávkami na chycení dechu, čekala prohlídka skvělého historického objektu. Viděli jsme Chrám kondora, výrobní, vězeňský sektor, Sluneční jeskyni a Měsíční chrám, zemědělskou část.....  Kolem nás volně běhaly lamy, viděli jsme činčilu, průvodce nás častoval zjevně vymyšlenou historií a my opět hodnotili snahu restaurátorů o napodobení inckých staveb v kontrastu s originály. K tomu nás provázelo nádherné počasí. A na závěr jsme byli odměněni obědem formou bufetu - guláš z lamy byl nepřekonatelný, a to i bez knedlíků... Večer jsme všichni navštívili místní trh se suvenýry, vyzkoušeli svou schopnost smlouvání, obdivovali stánky s keramickými suvenýry s erotickou tématikou a ochutnávali peruánská vína. Cesta vlakem zpět do Ollantaytambo byla obohacena módní přehlídkou, při které se průvodčí pokoušeli prodat pletené věci z lamí vlny.

Další den nás čekal Maras. Podle výkladu průvodce zde kdysi působil „výzkumný ústav rostlinné výroby“, kde Inkové ve výšce cca 3 600 m.n.m., v kráteru, jehož stěny byly upraveny do teras, zkoumali, které odrůdy kukuřice, brambor, laskavců a dalších zde běžných plodin budou dávat největší výnosy. Další zastávkou byla prohlídka solných dolů z předkolumbovských dob v Moray Salinas. Zde se slaná voda vytékající z hory v 5000 kaskádovitých jezírcích odpařuje a zbylá sůl  je  prodávána na technické účely - i na výstavbu pecí na pizzu. Určitě daleko větší příjmy měly místní rodiny z nás turistů, především z prodeje suvenýrů.

Tématická exkurze v Cuscu a peruánská policie

Celý příští den v Cuscu měl být věnován návštěvám malých výroben, spojených do výrobního sdružení „Cusco Tinky“, zaměřeného na rozvoj, provozování a obchodování lokálními zemědělskými produkty. Firmy jako Cusco Mara, Kuski, La Cholita, Misky, Molinos Cusco, Peru Inka, produkují obilí, sušené ovoce, čokoládu, kávu, pečivo, těstoviny, koření. My jsme navštívili jednu z nich na předměstí Cusca, a to firmu, která zpracovává hlavně laskavec v množství desítek tun ročně. Bohužel po návratu k autobusu jsme zjistili, že řidič absolvoval exkurzi s námi a v nehlídaném autobuse chybí některé naše osobní věci. Takže jsme měli mimo program možnost sledovat svéráznou práci peruánské policie. Zkušenost, která posouvá práci policie u nás do oblačných výšin. Další tématické exkurze všichni účastníci zájezdu raději jednohlasně zrušili.

Nicméně volné odpoledne a večer někteří z nás věnovali kulinářskému zážitku - konzumaci morčete. Morče je zde zřejmě běžnou potravou. Vždyť se objevuje i na obrazech Poslední večeře Páně v kostelích - takže bylo nutné ochutnat. Ale nebýt legrace, která vše provázela, bylo by tato „hostina“ velkým rozčarováním. Mnoho kostí a blan, maso aby pohledal...

Další den byla neděle a my měli v plánu opět návštěvu "šutrů". Před naším odjezdem jsme na náměstí v Cuscu zažili procesí místní školy a spolků, které na nás všechny udělalo velký dojem. Množství masek, barev, lidí, hudba, tanec... vše bylo úžasné. I prohlídka nejkrásnějšího města Peru s bohatě zdobenými koloniálními domy a kostely s kamennými stěnami okolo náměstí Plaza de Armas, komplexu Koricancha, spletitých uliček a tržiště i mohutné pevnosti Sacsayhuaman s krásným pohledem na celé město stála za to.

Toritos pro štěstí, místo zlata žáby

Následující den jsme cestou autobusem k jezeru Titicaca překonali nadmořskou výšku 4 338 metrů, navštívili hrobky v Sillustani, město Pucará, které se proslavilo keramikou a hlavně dvojicemi kameninových toritos - malých býků, které se dávají pro štěstí na střechy domů, a večer se ubytovali v Puno. Jezero Titicaca je nejvýše položené splavné jezero na světě. Leží ve výšce 3 812 m.n. mořem. My jsme jeho návštěvu začali návštěvou plovoucích ostrovů Islas Uros, viděli plovoucí obydlí indiánů, projeli se lodí z rákosu, viděli plovoucí sádky ryb a tentokrát od peruánské průvodkyně slyšeli pověsti o příchodu indiánů k jezeru i o tom, jak Thor Heyerdahl při průzkumu jezera miniponorkami nenalezl zlato, ale jen velké množství až 40 centimetrů velkých žab. Prověrkou fyzické kondice byl výstup na kopec na ostrově Taquile.

Přesun do Bolívie a trocha koky neublíží

Cestou do Bolívie kolem břehů jezera Titicaca jsme díky objížďce projížděli oblastí, kde probíhaly jarní práce - příprava polí, hnojení, setí. Všude byly při práci vidět celé rodiny zemědělců, práce byly prováděny většinou ručně, jako tažná zvířata byly využívány krávy a muly, traktor = rarita.

Opravdovou zvláštností byl i náš přechod hranic do Bolívie. Autobus nás vysadil asi 100 metrů od hranice, naše kufry přeložili místní nosiči na jízdní kola a trojkolky a odjeli. My absolvovali pasovou kontrolu na straně Peru, pěšky přešli s příručními zavazadly do Bolívie (další razítko do pasu), tam čekal bolívijský autobus už s našimi zavazadly na střeše a bolívijský průvodce. Pěší prohlídka města Copacabana zabrala jen chvilku a už jsme se naloďovali na loď s křídly na bolivijské straně jezera Titicaca. Při plavbě rychlostí asi 50 km za hodinu jsme od našeho průvodce dostali odborné školení ve žvýkání koky. Ta se v Peru i Bolívii legálně pěstuje a prodává. A byli jsme pokřtěni vodou z jezera.... Navštívili jsme Ostrovy Měsíce a Slunce a zaregistrovali, že výklad průvodců k historii oblasti jezera Titicaca je na straně Peru a Bolivie úplně odlišný.

Úchvatný La Paz, krásná příroda a všudypřítomné památky

Večerní příjezd do La Pazu byl úchvatný. V Bolíviii se tančí na ulicích bez ohledu na projíždějící auta, vznikají tak velké zácpy, zpoždění dopravy je běžné. Nádherný je pohled na večerní La Paz při příjezdu od El Alta z převýšení asi 800 metrů. Ubytování v hotelu Ritz bylo úplným pohlazením. Ve srovnání s pravidelnými potížemi s kvalitou pokojů v Peru (s okny na schodiště nebo přímo bez oken) to bylo příjemné překvapení.

Poslední výlet byl na archeologický komplex Tiahuanacu. Mohutný komplex v podstatě znovu (a neodborně) postavené pyramidy Akapana, paláce Kerikala, akvaduktu atd. Muzeum je přístupné jen částečně, průvodce mám zase vyprávěl řadu dohadů a snad i pověstí o vzniku a historii této oblasti. Úplný ráj pro Ericha von Dänikena a našeho Ludvíka Součka! Jen na dokreslení. Uvažuje se o vyškrtnutí této památky ze seznamu UNESCO vzhledem k tomu, že místní vláda těmto památkám nevěnuje pozornost a ani peníze. A je to na nich vidět.

Návrat do La Pazu byl přes Měsíční údolí. Silnice sem vedla v mnoha serpentinách a náš řidič autobusu nám tu názorně předváděl, že ani dvojitá plná čára na silnici není zeď a silnější a těžší má přednost. Kdo nespal, ten se bál. Měsíční údolí (Valle de la Luna) je překrásná oblast, kde jílovité usazeniny dešťová eroze přeměnila v impozantní a bizarní útvary.

Loučení i Velikonoční ostrov  

Poslední den ráno jsme odjeli na letiště v La Pazu a tam se rozdělili a rozloučili. A alespoň pro nás to bylo loučení celkem těžké. Hlavní skupina cestovatelů letěla ranní linkou zpět do Limy, naobědvala se, okružní jízdou si prohlédla město, navštívila Muzeum zlata, vládní palác, radnici... Navečer odletěla do Paříže a do Prahy.

My s manželkou jsme polední linkou odletěli z La Pazu do Santiaga de Chile. Celý další den jsme měli na prohlídku města a v poledne dalšího dne jsme přistáli na letišti Mataveri na Velikonočním ostrově. Přistávací dráha se táhne napříč celým jižním cípem ostrova – od pobřeží k pobřeží – a tak jsme jen čekali, zda se pilotovi podaří letadlo zabrzdit a nepřistát na hladině oceánu. Velikonoční ostrov, místními nazýván Te Pito o te Henua ("Pupek světa") nebo též Rapa Nui ("Velká země“), náleží od roku 1888 Chile, jinak s ní má ale pramálo společného. Ostrov sám má jedinečnou atmosféru, je plný záhadných „chodících“ soch, obydlí Orongo, jsou zde krásné  krátery sopek, nádherná pláž Anakena s bílým pískem a vlnami Tichého oceánu, které vévodí velké ahu se sedmi moai. Za den objedete celý ostrov autem a stihnete navštívit i kostel v Hanga Roa se sochou Pražského jezulátka a dát si k večeři langustu na terase restaurace s výhledem na sochy moai a zapadající slunce.

Při odletu nám fyto kontrola zabavila věnce z květin, kterými nás při příletu vítal hotelový řidič. Jediné letadlo, které na ostrově ten den přistálo, Boeing 767, nabralo kurs do Santiaga de Chile, pak následovala dlouhá cesta do Paříže a šťastný návrat domů.

Tento tematický zájezd ASZ zase posunul laťku kvality o trochu výše. Určitě je to i díky Pražskému klubu a paní průvodkyni Marušce. Je jen škoda, že se ho nezúčastnilo více členů Asociace.

Ing. Václav Řezáč