Jasná představa o struktuře podpor bude důležitá o to více, o co se nebude v rozpočtu nejen EU, ale i ČR i jiných evropských zemích, nedostávat finančních prostředků. Základní zásadou by tak měla být koncentrace podpor na opravdu strategické komodity a programy, a naopak vědomé opuštění projektů, u nichž by státní ani evropská podpora nezajistila ani v dlouhodobém horizontu nějakou zásadní perspektivu. To samozřejmě neznamená, že se nikdo nemohl zabývat třeba pěstováním hořce jako ingredience do bylinných likérů. České zemědělství ani potravinářství to ovšem nespasí. Je přitom jasné, že odlišit větší a menší strategický význam uvažovaných podpor je složitější úkol, než přisypat všem trochu a s každým být kamarád, byť výsledkem je stav, kdy nikdo nemá v podstatě nic. Právě proto, že ministerstvo zemědělství takový přístup v minulosti převážně hájilo, nemohla vlastně vzniknout ani „koncepce“. Dokumenty s tímto názvem tak byly, jak již jsem nesčetněkrát napsal, především průsečíkem lobistických zájmů a výrazem síly a kontaktů jednotlivých komoditních, zájmových, kontrolních či výzkumných lobby. Zvolit stejný přístup v současné době by nicméně zřejmě bolelo více, než v minulosti.
V celé EU jde do tuhého. K již zmíněnému nedostatku peněz se přidává klesající konkurenceschopnost Evropy oproti třetím zemím, kterou politici jak na půdě EU, tak v ČR prohlubující nesmyslnými náklady na zemědělskou a potravinářskou produkci ve formě stále nových byrokratických a dalších povinností. Je přitom zřejmé, že liberalizace světového agroobchodu bude stavět evropské i naše zemědělce do stále obtížnější situace, přičemž téměř jediné, čím si může EU konkurenceschopnost udržet, je v porovnání s třetími zeměmi sofistikovanější výroba. Tedy úplným opakem, než jakým jde zatím české zemědělství, které se soustředí spíše na produkci jednodušších komodit s nízkou přidanou hodnotou na bázi rostlinné výroby.
Prvním strategickým rozhodnutím tak musí být obecná podpora živočišné produkce. To ale nestačí, neboť je třeba dále přemýšlet o tom, které přesně živočišné komodity by to měly být. Ani to ale nestačí, protože není vždy nutné podporovat rozvoj komodity jako celku, ale jen některá jeho stadia, v nichž má naše zemědělství největší problémy. A ani to by nemuselo stačit, pokud by se příslušné projekty neprovázaly s dalšími možnými synergickými efekty. Jde tedy o to vytvořit daleko lépe než dosud zacílené multifunkční programy.
Jedním z příkladů je produkce vepřového masa. Nejen připravované změny v animal welfare od příštího roku vedly britskou asociaci producentů prasat k analýze, která velmi realisticky popisuje procesy na trhu s touto komoditou v EU projevující se již v současnosti, které ale budou novými podmínkami na animal welfare ještě umocněny. Analýza ve stručnosti předpokládá, že nejlukrativnější část výrobního řetězce – odchov selat, budou zajišťovat vyspělé země EU, zatímco ty méně vyspělé a méně konkurenceschopné, mezi které počítají také ČR, se budou soustředit jen na výkrm. Z toho plyne, že pokud by patřila produkce vepřového v ČR mezi priority, musí se podpora soustředit především na začátek výrobního procesu a částečně asi také na sofistikovanější porcování. Zároveň by ale bylo vhodné provázat produkci vepřového s produkcí obnovitelných zdrojů energie, a tu třeba ještě využít při vyhřívání uzavřených akvakultur. Může to být i jinak, avšak toto je směr, jakým by se měly ubírat úvahy tvůrců budoucích podpůrných programů.
Petr Havel
