Ne vždy se člověku poštěstí setkat se s partou dosud neznámých lidí, v jejichž společnosti se po pár minutách cítí jako ryba ve vodě. Mně se to přihodilo během velikonoční návštěvy strakonického regionu při seznámení s místními sedláky. Je to skupina lidí s láskou k rodným statkům, vztahem k půdě a zvířatům, která při sobě drží v dobrém i zlém už více než dvacet let. „Naše přátelství se zrodilo brzy po revoluci, kdy jsme všichni začali soukromě hospodařit. Abychom vše nové ustáli a jako podnikatelé uspěli, museli jsme se vzájemně psychicky podporovat. A ta podpora trvá už přes dvacet let. Zcela automaticky jsme také všichni vstoupili do ASZ, bylo to pro nás naprosto přirozené. Minimálně jednou měsíčně se sejdeme, probereme novinky, poradíme se a je nám spolu dobře“, říká jeden z členů ASZ Strakonice Stanislav Toman.

Farma Hanžlových se o svou budoucnost rozhodně bát nemusí

Předseda ASZ Strakonice Vladimír Hanžl měl odmala zájem o techniku, zejména zemědělskou. Výběr škol byl tedy v jeho případě jasný – nejprve střední zemědělská škola mechanizační, pak mechanizační fakulta vysoké školy zemědělské v pražském Suchdole. Po jejím absolvování pracoval deset let jako vedoucí dílny místního JZD, kde dal v červenci 1990 výpověď. Zažádal o vrácení pozemků, které museli jeho rodiče v rámci kolektivizace v 50. letech vložit do JZD a koncem srpna již vlastnil 19 ha půdy. Zpočátku choval brojlery na výkrm (až 2 000 kusů), poté prasata a mléčný skot. Nakonec se však zaměřil pouze na chov mléčného skotu. Po rekonstrukci původní vlastní stáje, která mu byla navrácena v nepříliš dobrém stavu, pak během let odkoupil od družstva další hospodářské budovy – prasečák a kravín, které přestavěl na objekty pro chov všech kategorií skotu.

„Byl to tehdy pro mě krok do neznáma“, jak sám říká, „ale když jsem viděl jiskru v očích mých rodičů a jejich podporu, byť právě odcházeli do důchodu, risknul jsem to a dnes po dvaadvaceti letech mohu zodpovědně říci, že to bylo to nejsprávnější rozhodnutí. Je to úžasný pocit být svým vlastním pánem, podílet se sám se svou rodinou a přáteli na svých úspěších, ale někdy i neúspěších, což také patří k životu. Co mi velice vadí, jsou snahy státu vést nás za ručičku. Místo toho, abychom měli čas na práci, musíme vyplňovat nesmyslné tabulky, vést zbytečné evidence a bát se, kolik kontrolorů k nám letos přijde na odbornou prohlídku.“

V současnosti má Vladimír Hanžl asi 140 kusů skotu – jak mléčného holštýnského, tak i českého červenostrakatého. Všechny býky vykrmuje, jalovice má pro rozšíření svého chovu. Nyní dojí 40 krav (kapacita stáje 44 ks), denně tak získá zhruba 1.100 litrů mléka. Průměrná dojivost byla za poslední kontrolní rok přes 9.000 litrů mléka. Po celou dobu dodával mléko jihočeské Madetě, ale po narůstající cenové diskriminaci malých dodavatelů, mezi které patřil, se rozhodl ke změně. Již téměř pět let dodává mléko do sousedního Německa, kde platí všem dodavatelům stejnou cenu, odlišenou pouze podle kvality mléka a s kvalitou neměl nikdy žádný problém.  Dojí se dvakrát denně asi hodinu a půl, od února mu s dojením pomáhá nová zaměstnankyně, absolventka střední zemědělské školy. Ve stáji jsou krmné boxy řízené počítačem a dle dojivosti je krávě upravena dávka krmné vysokoprodukční směsi. Samozřejmostí je také kamerový systém, který umožňuje nejen z kanceláře ale i z domova zkontrolovat např. porodní box. Vladimír Hanžl absolvoval před lety kurz inseminačních techniků, krávy tedy inseminuje sám.

Původních 19 ha půdy se koupěmi a pronájmem rozrostlo na současných 115 ha. 50 % je zatravněných, na dalších 50 % pěstuje pan Hanžl zejména pšenici, ječmen, řepku a kukuřici na krmení. Veškerou úrodu, kromě řepky, si sklízí sám. „Tam všude, až k lesu, jsou polnosti naší rodiny“, rozhlíží se spokojeně pan Hanžl a rukou ukazuje do dáli. Je na něm znát spokojenost, že rodinný majetek je po tolika letech zase v těch správných rukou. A nejsou to jen jeho ruce. Už několik let mu v hospodářství zdatně pomáhá syn Jaromír, také absolvent střední zemědělské školy mechanizační a nyní student druhého ročníku zemědělské fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Je tedy více než jasné, že farma Hanžlových se o svou budoucnost rozhodně bát nemusí.

„Jsem jedním ze zakládajících členů Sdružení soukromých zemědělců na strakonickém okrese, které bylo předchůdcem nynější ASZ regionu Strakonice. Pamatuji těžké začátky prosazování se této organizace jak v rámci okresu, tak i celé republiky. Ať už to byly problémy personální nebo finanční. Postupně se ale podařilo díky morální i finanční podpoře členů a hlavně několika nejobětavějších, působících v hlavní kanceláři a v celorepublikovém vedení, vybudovat silnou a vlivnou organizaci hájící zájmy soukromých zemědělců proti pohrobkům kolektivizace, narůstající byrokracii i špatné legislativě. ASZ se snaží o přebudování našeho zemědělství na systém, který je běžný v celém vyspělém světě. To znamená založený na soukromém vlastnictví a na osobní odpovědnosti ke svému okolí i dalším generacím. Jako se rozrůstala ASZ, tak se postupně rozrůstá i soukromé zemědělství a jak vyplývá z nářků pana Veleby i z oficiálních statistik, rozměr kolektivního zemědělství se utěšeně zmenšuje, což považuji za příznivou tendenci“, říká Vladimír Hanžl.

„A co se týče evropské zemědělské politiky? Je pravda, že po vstupu do Unie si naši zemědělci finančně polepšili. Přiznám se však, že já osobně bych zvedl ruku pro zrušení naprosté většiny dotací. Muselo by tomu tak být ale všude. Přimlouval bych se pouze za malou podporu v horších produkčních podmínkách. Tato představa je ale bohužel nereálná, protože dotace jsou politickou záležitostí a nástrojem k ovládání zemědělců. Musíme se tedy této situaci přizpůsobit. Mám obavy, jak dopadne nové období po roce 2014, v němž jsou navrhovány tzv. platební nároky oddělené od obhospodařovaných pozemků. Podle mého názoru by měl pokračovat dosavadní jednoduchý systém platby na plochu. Ten totiž alespoň částečně zaručuje objektivní poskytování podpory těm, kteří na těchto pozemcích pracují. I když i ten má své nedostatky v podobě například podpory „zemědělců z Václaváku“, kteří pobírají neadekvátní dotace na nic neprodukující plochy. Zemědělci jsou v prvé řadě od toho, aby produkovali potraviny, popřípadě energii v podobě biomasy, a k nim by měla podpora směřovat.  Za navýsost důležitou považuji také podporu generační obměny, a to jak program  Zahájení činnosti mladých zemědělců, tak i Předčasné ukončení zemědělské činnosti. Převod hospodářství na nástupce by měl být za všech okolností osvobozen od daně. Velice důležitá je činnost antibyrokratické komise, protože se k nám z EU valí neúměrné množství předpisů. Naši úředníci je pak ještě násobí a komplikují, aby dokázali svou nepostradatelnost. Do toho ještě zasahují lobbistické skupiny, jenž si přes různé předpisy vyžadující všelijaké revize, testování, ověřování a kontrolování všeho možného i nemožného, plní svoji kapsu. Jako jeden z nejkřiklavějších případů bych uvedl poslední upozornění našeho neúnavného vyhledavatele těchto (většinou neradostných) informací Jardy Šebka. Tou je již platná povinnost hodnotit riziko vibrací, s nímž může zaměstnanec přijít do styku při výkonu práce. Když tedy postavím zaměstnance k čemukoliv, co se hýbe, a takových věcí je v hospodářství nepřeberně (od traktorů a dalších samojízdných strojů až třeba k vidlím či lopatě, jimž se při rychlé práci, která je pro nás samozřejmostí, může rozvibrovat násada), musím si nechat provést měření vibrací. Pokud začnu počítat (jedno hodnocení certifikovanou zkušebnou stojí 10 až 18 tisíc korun), pak dosáhne tato částka sumy blížící se dotacím, které pobírám. A vzhledem k tomu, že tato povinnost není jednorázová, ale musí se podle nařízení vlády č. 272/2011 Sb. pravidelně opakovat, vede nás to k tomu, abychom nikoho nezaměstnávali. Je to nekonečný boj. Při takovémto trendu byrokracie je naprosto logické, že se nejen naše, ale i celoevropské hospodářství musí zhroutit. Přijde bída a teprve potom se nám snad začne lépe dýchat. Proto se do budoucnosti dívám s optimismem“, dodává Vladimír Hanžl.

Jiří Lenc: „Následky socialistického zemědělství pociťujeme neustále v podobě eroze půdy.“

Otec Jiřího Lence měl povoznictví, dále hospodařil na 18 ha půdy, vlastnil mechanizaci na úrovni velkostatku, tři koně a osm až deset krav na mléko. Mléko dávali nejen do sběrny, ale prodávali jej i lidem v okolí. „Tatínek často vzpomínal, jak k nám na statek chodili američtí vojáci a chtěli čerstvé jídlo, hlavně vajíčka a mléko. Za ně nabízeli kila čokolády, cigarety a doutníky“, usmívá se pan Lenc.

Přišla však doba méně úsměvná a rodiče byli nuceni odevzdat půdu, zvířata i na tu dobu moderní mechanizaci do JZD. Když otec pana Lence po revoluci požádal o navrácení tohoto majetku, nebylo mu vyhověno. A to s odůvodněním, že ze smlouvy, kterou v padesátých letech s JZD podepsal, plyne, že majetek prodal dobrovolně, proto se jedná o majetek družstva. Rodina Lencových se v devadesátých letech s JZD několikrát soudila, ovšem bez výsledku. Jiří Lenc však v sobě sedlácké geny nezapře. Dnes, v důchodu, vlastní 22,5 ha půdy (většinou pastvin) a chová 45 bahnic plemene Oxford Down.

Při jízdě na jeho pastviny míjíme spousty polí a někdy to není moc hezký pohled. „Eroze půdy tu všechny soukromé zemědělce velmi trápí a jakákoliv opatření nemají valný smysl. Čtyřicet let socialistického zemědělství se na půdě neblaze podepsalo, následky nešetrného družstevního hospodaření tu pociťujeme všichni dodnes“, stěžuje si Jiří Lenc.

„Věřte, že i díky minulosti naší rodiny dokážu velice ocenit vše, co se Asociace soukromého zemědělství snaží pro nás, sedláky, dělat. To, čeho pár lidí ve vedení Asociace ve prospěch sedláků dosáhlo, je ohromný úspěch. Moc bych si přál, aby zastřešení v ní nacházelo čím dál více soukromých zemědělců a aby se o její záslužné činnosti vědělo mezi širokou veřejností“, vyznává se Jiří Lenc.

František Špatný: Záchrana lidstva je v návratu k přírodě 

Na statku postaveném ve venkovském barokním stylu v obci Bílsko u Bavorova hospodaří rodina Špatných od poloviny 17. století. 

„Revoluční doba nás s manželkou zastihla v JZD Chelčice, kde jsme pracovali jako ovocnáři. Ale již několik let předtím jsem se při pohledu na používání velkého množství pesticidů do půdy i na stromy zařekl, že pokud se mi někdy poštěstí soukromě hospodařit, tak jedině ekologicky. A to jsem do puntíku splnil“, usmívá se spokojeně František Špatný.

Ačkoliv ho v té době spousta kolegů z JZD přezdívaného „české Slušovice“ před soukromým hospodařením varovala, nenechal se odradit. Cítil silnou potřebu vrátit se na rodný statek a dát ho do pořádku. Jelikož v minulosti absolvoval kurz stříhání ovcí, pořídil si nejprve několik ovcí plemene merino. Cena vlny však brzy velmi klesla, proto se rozhodl pro kozy. Spolu s manželkou navštívili mnoho rodinných farem v Nizozemí, Francii, Německu a Rakousku a snažili se načerpat zkušenosti. Obzvláště Rakousko a tamní malé rodinné farmy je naprosto nadchly. Začínali se sedmi kozami a dojili ručně, jakmile jich bylo 13, přešli na strojní dojení.

„Hospodařit jsme začínali velmi skromně, bez půjček a dotací, s 25 hektary navrácených luk a pastvin. Samozřejmě nám dotace později velmi pomohly a mohli jsme tak do farmy více investovat, nikdy jsme však na nich nebyli závislí. Bohužel jsem přesvědčený, že velké podniky, které vlastní spousty hektarů a dostávají na ně velké dotace, tyto peníze zpátky do půdy nedávají. A to je ten největší malér“, říká František Špatný.

O návštěvu Ekofarmy Bílsko byl vždy, zejména ze strany cizinců, velký zájem. Hlavně celé skupiny Nizozemců využívaly často kemp, který Špatní nabízejí přes léto na louce za statkem. Pro zájemce o rekreaci a agroturistiku zde vybudovali i kuchyňské a hygienické zázemí. Po několika letech si však mnozí ze stálých návštěvníků koupili v České republice své vlastní kempy a v současné době jezdí na farmu za agroturistikou spíše tuzemští zájemci. Pravidelně třeba nadšená parta mladých tatínků s dětmi, které si zdejší pobyt v přírodě nemohou vynachválit.

Nyní chovají Špatní na farmě 130 bílých krátkosrstých koz, z nichž každá dá denně zhruba dva litry mléka, a 30 kůzlat. Dojí se dvakrát denně, vždy hodinu až hodinu a půl. Několik druhů sýrů v bio kvalitě vyrábí ve vlastní sýrárně Hana Špatná. O tom, že chutnají, svědčí nejen mnohá ocenění, z nichž mezi nejvýznamnější patří vítězství v celonárodní přehlídce ovčích a kozích sýrů v roce 2001 a druhá místa v soutěži Jihočeského kraje za sýr eidamského typu a za polotvrdý sýr v roce 2007 a 2008, ale i velký zájem spotřebitelů. Kromě prodeje ze dvora (Špatní mají v části farmy i malý obchod), prodávají sýry i na farmářských tržištích a rozváží je do prodejen nejen v Jižních Čechách, ale i do Prahy.

Velkou část práce na farmě (včetně rozvážení sýrů) má však již na starosti nejstarší syn Jakub. František Špatný tak v roce 2009 vyřešil svou starost o to, kdo se po něm stane správcem rodinného majetku, kdo půjde ve šlépějích jeho a jeho předků, kdo bude další roky velebit rodinný statek. Ve svých 60 letech převedl v rámci podpory Předčasného ukončení zemědělské činnosti farmu na syna Jakuba.

„Na svého syna jsem velmi pyšný“, říká František Špatný. „Hospodářství po mně převzal se vší zodpovědností, v mnoha směrech mě velmi příjemně překvapil, se vším si ví rady. Samozřejmě mu, zejména co se výroby sýrů týče, ještě velmi pomáhá má žena, které tímto děkuji za veškerou lásku, snahu, úsilí a energii, kterou do našeho společného podnikání i života vložila.“  

„A tak to má být – spravovat rodinný statek pro další generace“, říká František Špatný a listuje rodinným fotoalbem a tlustou kronikou se zápisky návštěvníků ekofarmy, kterou vede již dvacet let. Oči mi náhodně padnou na stránku s verši:

Pod Vaší starou lípou

prý sedávají Bozi.

Blaženě mhouří očka

a jedí Váš sýr kozí

Chuť vína na jazyku

vzdálenost k nebi měří.

Čas voní pohodou

a krásně se mu věří

František Novotný (básník), 16. 5. 2003

František Špatný pak na chvilku spočine pohledem na staré košaté lípě na dvorku, kterou sázel se svou mámou před více než půlstoletím, a naši návštěvu uzavře: „Sami jste viděli, že princip našeho rodinného statku je v návratu k přírodě. Čisté prostředí, čisté potraviny. Co nemáme, to nepotřebujeme. Návrat k přírodě je dnes jediná cesta k záchraně lidstva.“

Stanislav Toman – sedlák a chovatel tělem i duší

Stanislav Toman má sedlačinu v krvi ze strany otce i matky. Dědeček Toman hospodařil na statku v Mladějovicích od roku 1923, v období kolektivizace z něj byl vystěhován mimo okres a v roce 1957 jej převzalo, včetně 98 ha půdy, místní JZD. Rodina maminky vlastnila také statek a 16 ha půdy.

Hned po revoluci dal Stanislav Toman výpověď v JZD Pivkovice, kde pracoval jako zootechnik, a zatoužil po soukromém hospodaření. V roce 1991 založil se svým bratrem, manželkou a švagrovou konsorcium a začali hospodařit jednak na statku v Mladějovicích, navíc si pronajali statek v nedalekém Sedlišti. Bydlet ale s manželkou nadále zůstali v Bavorově.

Postupně si pronajali 650 ha půdy, většinu orné, a pěstovali na ní zejména pšenici, řepku, oves a brambory. Zakoupili si i moderní zemědělskou techniku, celkem pět traktorů, a pořídili masný skot. Do hospodaření během let zapojil každý z nich své dva syny. Před nedávnem si Stanislav Toman splnil i svůj sen o bydlení na statku. Po třiceti letech opustili s manželkou Bavorov a nastěhovali se do zakoupeného statku ve Štěticích. Nedlouho poté také došlo k rozdělení konsorcia, nicméně pan Toman svým synům při práci stále vypomáhá. 

Stanislav Toman je tělem i duší nejen sedlákem, ale i chovatelem, zejména holubů. A ne ledajakých – nad střechou jeho statku ve Štěticích poletují hlavně holubi českých národních plemen – čeští staváci, rakovničtí kotrláci, prácheňští káníci, hezky na volno, žádné voliéry, zkrátka radost pohledět. Je také náruživým myslivcem. Po přestěhování se do Štětic našel mezi místními myslivci mnoho přátel. K nim patří i Luboš Profant, který na přání pana Tomana postavil z kamene veřejně přístupnou kapličku zasvěcenou patronovi myslivců svatému Hubertovi, a to za dvorem jeho hospodářství.

A v neposlední řadě se mu v loňském roce podařila záslužná věc. Po téměř 60 letech obnovil tradici Selských jízd Jana Žižky z Trocnova, kterou v roce 1927 založil jeho pradědeček František Toman z Mladějovic. Ta však byla po heydrichiádě zrušena. K první veřejné jízdě došlo 1. října loňského roku ve Štěkni. V březnu letošního roku se Sbor Selských jízd zúčastnil oslavy 592. výročí vítězství Jana Žižky z Trocnova v Sudoměři. V plánu má tento Sbor ještě spoustu dalších akcí, ale o nich a této tradici se dočtete podrobněji na jiném místě tohoto čísla Selské revue.

„Co mě opravdu mrzí, je zkreslený pohled na zemědělce. Jsme vnímáni jako věční stěžovatelé na vše. Už o nás koluje i vtip: Víte, kdo je největší nepřítel zemědělců? Jaro, léto, podzim a zima. Sedláci jsou ale svobodní lidé stojící si za svým rozhodnutím, proto není důvod si na něco nebo někoho stěžovat. Nechceme žádné držení za ruku od státu, ani ji s prosbou nenatahujeme. Naopak se staráme o krajinu, která nám byla svěřena našimi předky, a chceme ji udržet v co nejlepším stavu, abychom ji předali další selské generaci. Krajina je náš domov, žijeme v ní, rodíme a vychováváme své děti, milujeme ji, ale před jejími zákony máme i pokorný respekt. Tímto nepsaným zákonem se naprosto automaticky řídili již naši dědové, nikdo jim ho legislativně nenutil. Správný český sedlák své pole zná a ví, kde je třeba přitlačit, kde ubrat. Ví, co je eroze půdy i bez státních úředníků. Ví, že ornice se neudělá za rok či dva a že pokud někde něco „ošulí“, třikrát se mu to vymstí. Je mi jasné, že jsme spoutáni evropskou byrokracií, ale často naši úředníci vymýšlí zákony a nařízení nad rámec EU, což považuji za nejhorší. Nejen proto jsem velmi hrdý na naši sedláckou organizaci a u neorganizovaných sedláků jí stále propaguji“, uzavírá Stanislav Toman naši návštěvu. Věříte, že jsem strakonický region opouštěla jen velmi nerada?

Šárka Gorgoňová, tisková referentka ASZ