Z toho úplně nejobecnějšího pohledu lze konstatovat, že společnost má už dost anonymity, unifikace a marketingových triků, které jí mimo jiné i v případě potravin odvedly od tradičních jídel, místních surovin a vazeb k regionálním výrobcům či prodejcům, k nekonečným regálům supermarketů coby moderních obdob Minotaurova bludiště. S globalizací a celkovým odosobněním nejen obchodních vztahů se to prostě přehnalo, a společnost, nebo alespoň její část, začíná zařazovat zpětný chod. Konečně.
Zejména v případě prodeje českých potravin je přitom zajímavé sledovat naprosto žádoucí trend, kterým je fakticky vytváření přidané hodnoty při jejich odbytu. Zatímco v projektu „Najdi si svého farmáře“ si spotřebitel musel za producentem přijet sám, na farmářských trzích již přijíždí výrobce za svým zákazníkem. Na Farmářské slavnosti sice opět musí spotřebitel za farmářem, ale získá více, než jen identifikovatelné zemědělské suroviny k výrobě potravin či finální potravinářské výrobky, a to kulturně-společenský zážitek pro celou rodinu. V případě Našeho Gruntu má pak k dispozici nabídku regionálních potravin od místních producentů pod střechou a po dobu celého roku, navíc v malých, kontaktních místnostech, kde je na rozdíl od řady pokladen v obchodních centrech skutečně živý a komunikující člověk. Vlastně už chybí jediné – zakopat válečné sekery ve vztahu k nadnárodním maloobchodním sítím, a proniknout s místními výrobky také tam. Protože, a to se v příštích letech asi moc nezmění, v maloobchodních centrech se nakupuje zhruba 90 procent veškerých prodávaných potravin. Pokud se mají menší a středně velcí regionální výrobci skutečně českých potravin dále rozvíjet (a tato země by to opravdu potřebovala), musí se přitom snažit proniknout na všechna prodejní místa.
Pravda, nákupní centra, jak již bylo řečeno, nemají a ani nemohou mít atmosféru někdejších a opětně vznikajících obchůdků. Alespoň trochu takové atmosféry by ale mohly připomenout části jejich prostor, jakési „regionální koutky“, v nichž by mohly a měly vznikat vazby spotřebitele na výrobky z jeho regionu či kraje. Ale i tady svítá na lepší časy – ministerstvo zemědělství ve spolupráci se Svazem obchodu a cestovního ruchu ČR již některé kroky mířící žádoucím směrem připravuje.
Antiglobalizační trendy jsou přitom veskrze žádoucí, právě v oblasti zemědělství. Spojení vlastníka s majetkem, například s půdou, vede ve svých důsledcích k zodpovědnějšímu nakládání s pozemky, což potřebuje naše krajina. Využití domácí suroviny k výrobě potravin od firem působících v naší zemi snižuje, alespoň teoreticky, riziko podvodů, protože potenciální podvodník je snadněji dohledatelný. Konzumace potravin v místě jejich výroby je navíc v podstatě součástí nezpolitizovaného ekologického přístupu k životu, neboť se zbytečně neplýtvá pohonnými hmotami na transporty potravin po celém světě. Organismus jedince je kromě toho odolnější vůči některým rizikům (například alergenům), které pocházejí z prostředí, ve kterém se sám pohybuje – tělo je prostě on-line trénované si s příslušnými riziky poradit. Všechny uvedené trendy mají přitom jediného společného jmenovatele – vazbu člověka ke konkrétním věcem, lidem, pokrmům a nehraným emocím.
Od transformace politického systému to přitom v ČR trvalo dlouhých 23 let, než spotřebitelská společnost potřebu identity, v našem případě potravin, pochopila. Bohužel to samé nelze říci o úřednících v Bruselu, kteří se snaží, ještě daleko více odtrženější od každodenní reality než naši vlastní politici, identitu jednotlivých zemí měnit v unijní unifikaci všeho a vždy. Právě to obvykle kritizuje na EU prezident Václav Klaus, a současné trendy v poptávce českých spotřebitelů po skutečně domácích, neunifikovaných potravinách, mu fakticky dávají za pravdu. Nezbytnou podmínkou plnohodnotného života je totiž pestrost, ne každodenní stereotyp, i když ten leckdy leckomu vyhovuje. Jenže vše má své hranice.
Na ty, zdá se, v současné době naráží neidentifikovatelné „UFO“ potraviny, u nichž není zřejmé ani kdo je vyrobil, ani často to, z čeho se skládají. Ale ještě nejásejme. Náklady na běžný život rostou, stát zvyšuje DPH u potravin, koruna slábne, živočišná produkce v ČR vytrvale klesá. Až na poslední faktor se všechny jmenované příklady negativně dotýkají peněženek spotřebitelů, a ti začínají šetřit. Mimo jiné, a to je nový trend, i na potravinách. Jde tedy o to, na jakých potravinách budou lidé šetřit. Bude-li to na takových, které několikrát objely celý svět, a přesto se v obchodech budou prodávat za nižší ceny než čerstvé tuzemské potraviny od našich producentů, mohou se vznikající alternativní prodejní kanály naplňující propojení výrobců se spotřebitelem rozvíjet. Bude-li ale většina spotřebitelů i nadále preferovat nižší ceny potravin „za každou cenu“, což se zatím stále děje, nemají „lidští“ prodejci ani menší výrobci a farmáři zdaleka vyhráno.
Petr Havel
