Rezervy v dialogu

Na počátku je třeba připomenout, že zákon o potravinách je základní zákonnou normou, od které se odvíjí podoba stovek navazujících vyhlášek stanovující podmínky produkce potravin od pověstných „vidlí po vidličku“. To znamená, že se podoba zákona může prostřednictvím podzákonných norem přenést ve svých důsledcích až k zemědělcům, zejména těm, kteří se snaží nějakou formou vytvářet k primární zemědělské surovině nějakou přidanou hodnotu jejím dalším zpracováním, případně i jejím prodejem. Vzhledem k tomu, že novela mimo jiné pracuje s myšlenkou podmínky výroby, prodeje, ale i kontroly potravin zpřísnit, měli by se zemědělci o podobu novely vážně zajímat. Uvedená novela je typickým příkladem, kde hrozí riziko naplnění sloganu „papežštější než papež“, což v praxi ve svém důsledku znamená horší podmínky pro produkci potravin v ČR vůči zahraniční konkurenci a tedy i riziko poklesu odbytu tuzemských potravin i tuzemských surovin. Zatím se ovšem prvovýrobci k navrhované podobě zákona moc nevyjadřují, respektive se k ní nevyjadřují vůbec. Možná i proto, že své návrhy hodlá gesční Úřad pro potraviny zveřejnit až poté, co vytvoří jejich paragrafové znění. To už ale také může být pozdě.

Základní zásady

V prvé řadě je totiž nutné, aby se přímo do zákona nezačleňovalo více povinností a podmínek, než je podle evropské legislativy nutné. Pokud by bylo třeba v budoucnosti něco změnit zejména na základě fungování zákona v praxi, bylo by velmi obtížné na potřebné změny operativně reagovat. V ČR se ovšem bohužel tvoří zákony především tak, že se do nich přímo začleňují zbytečné podrobnosti, a zdá se, že stejnou cestu volí i v tomto případě Úřad pro potraviny. Oddělení základního rámce a prováděcích předpisů je ale klíčové, a populistické nadbíhání tlaku laické veřejnosti na neustálé zpřísňování čehokoli kdykoli by se mohlo vymstít. To neznamená, že by se některé parametry rozlišující zejména kvalitu surovin či potravin neměly upravovat. Ukázkovým příkladem je třeba rozlišení máku k potravinářskému a farmaceutickému použití, což je vhodné udělat právě prostřednictvím doprovodných vyhlášek k základnímu zákonu. Jiným příkladem je rozlišování kvality potravin podle technologie jejich výroby či garance použitých surovin. Takové parametry již celá řada našich vyhlášek rozlišuje, otázkou ale je, zdali by se různé typy garancí kvality neměly stát spíše než součástí legislativy předmětem standardů vytvářených přímo výrobci, rozlišující korektní a nekorektní subjekty a kvalitní a nekvalitní výrobky na základě cechovní cti. Stejně jako v případě posuzování vlivů eroze by bylo také žádoucí, aby legislativa více rozlišovala mezi malým, lokálním výrobcem speciální místní potraviny a výrobcem průmyslovým. Zdali ovšem s takovými zásadami připravovaný návrh novely zákona o potravinách počítá, vědí tak maximálně její tvůrci.

Změna kompetencí

Kardinální otázkou spojenou s novelou zákona je ale ambice upravit stávající kompetence mezi jednotlivými dozorovými orgány. Jednou z možných změn je přitom teze, podle které by se rozšířily kompetence Státní veterinární správy ČR (SVS) o kontroly zvěřiny a obecně produktů živočišného původu v restauračních zařízeních. Tam dosud „smí“ jen hygienický dozor v gesci ministerstva zdravotnictví, a prostředí v různých typech restaurací napovídá, že situaci hygienický dozor zas tak úplně nezvládá. Právě v restauracích přitom končí celá řada produktů, jejichž kvalita je výrazně nižší, než kvalita zboží prodávaných v maloobchodu. Rozšíření působnosti SVS na tuto oblast má tedy svou logiku. Jenže: Když už má být kontrola restaurací týkající se kvality živočišných výrobků, tak je také legitimní zajímat se o kvalitu produktů rostlinného původu. Tady má zase ambice na expanzi Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI). Navíc se má této instituce týkat další novela zákona o SZPI, o které neví už vůbec nikdo nic. To ale není vše. Jsme-li u restaurací, dostáváme se také k problému stravovacích zařízení, školních jídelen a různých typů vývařoven. Často jde přitom o podniky produkující stovky, ba tisíce kulinářských výtvorů denně, a tedy představující potenciální riziko opravdu plošného ohrožení zdraví lidí v případě, že nastane nějaký problém. To už ovšem nejsme na ministerstvu zemědělství, ale na ministerstvu průmyslu a obchodu.

Naznačený okruh problémů, navíc v celkem technické zákonné normě signalizuje, že půjde o velmi důležitý zákon, který ovšem zainteresovaná veřejnost i samotné ministerstvo zemědělství dost podceňuje. Vzhledem k tomu, že zákon by měl být podle legislativního plánu přijat do konce letošního roku, je proto nanejvýš žádoucí seriózně se věnovat diskusi nad jeho podobou. Ta byla přitom, téměř za zavřenými dveřmi, zahájena už koncem letošního června. Po dvou měsících by proto bylo záhodno tyto dveře konečně otevřít.

Petr Havel