Regionální asociace, kterou ještě před pár roky někteří odsuzovali k zániku, se proměnila ve fungující a mezi sebou čile komunikující partu schopných sedláků neváhajících si navzájem pomoci. „Velkou výhodu spatřuji v tom, že předseda naší regionální asociace Honza Basař je zároveň členem předsednictva ASZ ČR. Je díky tomu dobře informován o aktuálním dění v mnoha oblastech a tyto informace nám neváhá předávat. Ačkoliv se, vzhledem k našemu velkému zaneprázdnění, nescházíme příliš často, v telefonickém kontaktu jsme navzájem téměř neustále,“ shrnuje za všechny členy Milan Horák.
Trutnovští sedláci mají moderní nápady a chuť je realizovat, o čemž svědčí i umístění dvou zdejších farem v soutěži Farma roku 2009 a 2010. Proto se nebojte, i na experimenty dojde.
Basařovi aneb Komu v Prosečném nevoní sedlačina?
Naše putování po trutnovském regionu začneme v Prosečném. V zemědělsko-rekreační obci nedaleko Hostinného sídlí farma rodiny Basařových. V původním statku začal hospodařit dědeček dnešních mladých hospodářů, tří bratrů Basařových. Pocházel z Dřínova na Mělnicku, na statku v Prosečném se se svou rodinou usadil po druhé světové válce po odsunu sudetských Němců z této oblasti. Hospodařit mu bylo dovoleno pouhých sedm let, v započaté tradici mohl pokračovat až po dlouhých čtyřiceti letech jeho syn s manželkou. Těm se podařilo nejprve pronajmout, později odkoupit budovu bývalého státního statku v těsném sousedství původního hospodářství. Kravín zrekonstruovali, vybavili dojírnu a několik let chovali 60 holštýnek s téměř nejvyšší užitkovostí v okrese. Devastace kukuřičných porostů způsobená zvěří, kolísání výkupních cen mléka a koneckonců i každodenní brzké vstávání vedly hospodáře a jejich syny k nelehkému rozhodnutí celé mléčné stádo prodat.
Místo něj ihned nakoupili stádo březích masných krav plemene Aberdeen Angus. V současnosti naleznete na farmě a okolních pastvinách zhruba dvě stovky masného skotu převážně tohoto plemene. Krávy s telaty a jalovicemi pobývají od jara do podzimu na pastvinách, zimní období tráví ve stáji. Býčci odchovaní na pastvě jsou na podzim odstaveni a dokrmováni až do jatečné váhy. Minimálně jeden býček týdně putuje na jatka do Vrchlabí a odtud do místního řeznictví. Do budoucna uvažují Basařovi o dodávání kvalitního hovězího masa do restaurací a penzionů, kterých je v okolí přehršle, a prodeji vakuovaného masa lidem v okolí, třeba i formou „bedýnkové“ metody.
Provozu farmy, kam mimo jiné spadá i obhospodařování 520 ha zemědělské půdy (z toho asi 300 ha luk a pastvin a 220 ha orné půdy), se nyní věnují bratři Jan, Jiří a Ondřej, kteří před dvěma lety založili společnost s ručením omezeným. Spoustu práce stále zastane i jejich otec, živočišnou výrobu a práci v dílně mají na starosti dva zaměstnanci. Nejstarší z bratrů – Jan – má, vzhledem ke svým znalostem a zkušenostem plynoucím z funkcí předsedy ASZ Trutnov a člena předsednictva ASZ, na starosti, také se svou matkou, veškerou administrativu související s provozem farmy. „Všichni sedláci mi jistě dají za pravdu, že přebujelá byrokracie je naším největším společným bolem. Není to jen fráze, nýbrž nepříjemná realita. Mnohdy mě při vyplňování nejrůznějších výkazů a žádostí pozoruje babička, kroutí hlavou a říká: „Hochu, hochu, to je horší než za Hitlera,“ usmívá se s trochou trpkosti Jan Basař.
V roce 2007 se Basařovi rozhodli pro výstavbu bioplynové stanice. Téměř rok trvalo vyřízení všech náležitostí. Jan Basař přiznává, že byly okamžiky, kdy měl chuť vše vzdát. „Na stavebním úřadě jsem byl téměř živým inventářem,“ vzpomíná. Samotná stavba probíhala od června roku 2008, po půl roce - v prosinci byl provoz BPS zahájen. Kdo tvrdí, že bez pěstování velkého množství kukuřice nelze bioplynovou stanici provozovat, nechť se zajede přesvědčit o opaku do podhorské obce Prosečné. „Záleží na výběru technologie. Věděli jsme, že vzhledem k místním podhorským podmínkám nemůže být základem substrátu kukuřičná siláž. Tvoří jej tedy denně 7 tun travní senáže, 3 tuny hnoje a 3 tuny GPS,“ vysvětluje Jan Basař.
Na stavbu bioplynové stanice využili Basařovi úvěr ve výši 30 milionů Kč, dotace z Programu rozvoje venkova činila 12 milionů Kč. Stanice o výkonu 250 kW vyrábí elektrickou energii, teplo je využíváno na vytápění zázemí farmy, dílen, obytných domů a penzionu. Po necelých dvou letech jejího provozu začali Basařovi uvažovat, z důvodu bezproblémového provozu a mnohem nižší potřeby krmiv u stávajících 250 kW, než bylo v původním projektu plánováno, o navýšení výkonu na 500 kW. To obnáší přidání jedné kogenerační jednotky do stávající strojovny, usazení trafostanice o rozměrech 3 x 5 metrů před strojovnu a zakopání kabelů, které propojí motor, trafostanici a stávající sloup elektrického vedení. Chtěli vystavět skleníky, které by byly celoročně vytápěné odpadním teplem z druhé kogenerační jednotky, a pěstovat v nich bio zeleninu. Kromě zásobení širokého okolí kvalitní čerstvou zeleninou by tento krok přinesl pracovní uplatnění několika lidem přímo z vesnice či blízkého okolí. V regionu s vysokou nezaměstnaností, jakým Trutnovsko bezpochyby je, skvělé řešení řeknete si. Podobný názor ovšem nesdílí místní obecní zastupitelstvo, které již několikrát projednávanou žádost Basařových neschválilo. Ani poté, kdy Basařovi na jeho žádost na vlastní náklady (127.000 Kč) vyasfaltovali komunikaci vedoucí k BPS. Ani poté, kdy změnili investora rozšíření stanice z brněnské firmy na svou firmu, aby odvod daní zůstal v obci. Dokonce ani poté, kdy byli ochotni po rozšíření BPS začít obci ročně přispívat částkou 50.000 Kč na opravu cest a komunikací, pro mateřskou školu, TJ Sokol a Sbor dobrovolných hasičů. Poslední odpovědí obce na Basařovic žádost je červencová instalace dopravního značení omezujícího vjezd na most o tonáži 37 t na 12,5 t. Netřeba asi podotýkat, že most se nachází na jediné přístupové cestě k většině obhospodařovaných pozemků. Komu v obci nevoní sedlačina? Že by vášnivým golfistům, členům klubu sídlícího v sousedství farmy? Až jednou naši republiku pohltí golfová hřiště, bude už na leccos pozdě…
Mejsnarovi aneb Nic není nemožné
Co by kamenem dohodil z farmy rodiny Basařových leží obec Klášterská Lhota a v ní hospodářství rodiny Mejsnarových pyšnící se titulem Farma roku 2010. Cesta k tomuto titulu, na jejímž začátku byl v červenci roku 1991 starý traktor, šest krav, 11 hektarů půdy a jako největší devíza spousta odhodlání, nebyla jednoduchá. Po špatných zkušenostech s výkupem mléka se Alois Mejsnar st. hned na počátku devadesátých let rozhodl pro experiment. Do kufru své stařičké škodovky naskládal lahve s mlékem a začal je rozvážet po okolních domácnostech. Místním se takový servis zalíbil a stali se pravidelnými zákazníky. Dnes jsou nejen šetrně pasterované mléko ve vratných skleněných lahvích, ale i kefír, tvaroh, mnoho druhů sýrů a jogurtů rozváženy od pondělí do soboty pěti firemními dodávkami po pravidelných rozvozových trasách v okruhu 50 km. Každá trasa má zhruba 70 až 100 zastávek, spolu s prodejem přímo na farmě se počet pravidelných zákazníků vyšplhal na úctyhodných pět tisíc.
Současnému stavu však předcházelo mnoho stavebních prací počínaje vybudováním volné boxové stáje pro 24 krav v roce 1992 přes náročnou stavbu mlékárny roku 1997 až po rekonstrukci starého kravína zakoupeného v dražbě v roce 2000. Veškeré stavební úpravy zvládala mužská část rodiny Mejsnarovy svépomocí. Dotace z Programu rozvoje venkova byla využita pouze v roce 2007, a to na nákup technologie dojení. „Dojírnu považuji za srdce chléva a na tom se šetřit nemá,“ ukazuje nám hrdě Alois Mejsnar ml. dojící zařízení anglické značky zvučného jména Fullwood s důmyslným izraelským softwarem a dodává: „Při současném počtu stáda (150 kusů) si už ani jiný dojicí systém nedokážu představit. Do čekárny se vejde 40 dojnic, dojírna s 2 x 6 stáními obslouží za hodinu 60 krav. Při dojení je pomocí čipu na noze identifikována konkrétní dojnice, důmyslný software rozpozná průběh říje či případný počínající zánět vemene. To nám samozřejmě šetří čas i peníze – kontrolu užitkovosti, kterou dříve dělali plemenáři, nyní zvládám sám. Při identifikace říje pak ihned kontaktuji inseminátora.“
„Smysl investic do kvalitních technologií jsem pochopil již v roce 1993 při svém půlročním pobytu na mléčné farmě v Dánsku. To pro mě byla škola života, kterou vřele doporučuji všem dnešním mladým farmářům. Nikde jinde člověk nezíská takovou zkušenost, nepochopí, co je a co není důležité, nenaučí se efektivnímu využití času, nerozpozná, co zvládnout sám a na co je lepší si najmout služby. Praxe v zahraničí je ideální i pro studenty zemědělských škol,“ vysvětluje Alois Mejsnar ml.
Stopadesátihlavé stádo mléčného skotu, 200 ha obhospodařované půdy, mlékárna s denním zpracováním dvou tisíc litrů mléka a rozvoz mléčných výrobků šest dní v týdnu pěti dodávkami – to vše zvládá Mejsnarovic rodina pouze s pomocí šesti zaměstnanců. Vítězství v soutěži Farma roku, dvoje nesmírně úspěšné Farmářské slavnosti za účasti mnoha tisíc návštěvníků. Nejvyšší meta? Ne tak pro činorodé a nezdolné Mejsnarovi. S úsměvem a bez jakéhokoliv stěžování si na cokoliv přemýšlí, jaký program vymyslí pro rodiny s dětmi na jejich farmě příští rok. Stálí i ti noví zákazníci se totiž pořád se zájmem ptají. A kromě zajištění běžného provozu se otec a synové ve volných chvílích věnují budování nové, prostornější mlékárny s denní kapacitou zpracování deset tisíc litrů mléka. To ovšem bude potřeba rozšířit stádo. Tak směle do toho, Mejsnarovi, našlápnuto máte přímo ukázkově!
Milan Horák aneb Masný skot na vzestupu
Vesnice roku 2007 České republiky Havlovice ležící v údolí Úpy nedaleko města Úpice na rozhraní trutnovského a náchodského regionu má bohatou historii. Ta se začala psát již roku 1516 při prodeji vízmburského panství. Jednou z nejstarších a historicky nejcennějších místních památek je bezpochyby Havlovský dvůr (Hejnův statek), který býval hlavním sídlem panské správy v obci již v 16. století a právem patřil k největším a nejhezčím statkům v regionu. Každý z vás si jej jistě vybaví – byl totiž hlavním aktérem Moskalykova filmu „Babička“, natočeného v roce 1970. V současné době je ve značně zchátralém stavu, proto doufejme, že se ho novým majitelům podaří zachránit.
Budovat v Havlovicích, jen pár desítek metrů od Hejnova statku, u rozcestí, kterým vede turistická stezka do Babiččina údolí, se naopak daří mladému sedlákovi Milanu Horákovi. A to jak rodinný dům, tak prostornou halu na ustájení masného skotu v zimním období a umístění rozrůstající se zemědělské techniky.
Z Havlovic pochází maminčina rodina, dědeček z tatínkovy strany hospodařil v nedaleké Litoboři. V roce 1952 se stal jednou z obětí dvou monstrprocesů zinscenovaných komunistickým režimem v této obci. Během nich zde bylo tehdy odsouzeno 18 obviněných, vyhlášeny čtyři tresty smrti (provedeny tři), výše trestu odnětí svobody byla v rozmezí 4 – 20 roků a jeden doživotní trest. U všech rozsudků se jednalo o ztrátu čestných občanských práv a propadnutí majetku ve prospěch státu. Obec byla zastrašena, osmnácti občanům a jejich rodinným příslušníkům byly zničeny životy. Ačkoliv byl Jaroslav Horák za údajné neoznámení trestného činu (§ 165) odsouzen „pouze“ na čtyři roky, jejichž část si odpykal tvrdou prací v jáchymovských uranových dolech, onemocněl po propuštění rakovinou a zemřel.
Jeho syn a vnuk začali, ač bydlíc v Havlovicích, v roce 1992 hospodařit na sedmi hektarech půdy, kterou kdysi obhospodařoval on. Spolu s pěti navrácenými vysokobřezími červenostrakatými jalovicemi a dalšími hektary náležícími maminčině rodině to do začátku stačilo. Nyní obhospodařuje hektarů celkem 90, z nichž 75 tvoří (na tuto oblast nezvykle vysoký poměr) orná půda. Na ní se daří řepce, pšenici i ječmenu, z důvodu absence holomrazů zde nejsou problémem ani ozimé odrůdy. Jeho stádo čítá 13 mléčných krav a více než padesát kusů masného skotu převážně italského plemene Piemont. Pro 250 – 300 litrů mléka si denně jezdí z mlékařského odbytového družstva VIAMILK CZ z Hradce Králové.
„Výkup mléka byl jedním z hodně velkých kamenů úrazu mého zemědělského podnikání. Nejsem však v tomto regionu zdaleka jediný. Špatné zkušenosti s krachujícími a tudíž neplatícími mlékárnami jsme tu v minulosti měli, tuším, téměř všichni. Já dokonce tři (MikaFarm Trutnov, MILKO Liberec a MIKA Josefov). Firma se vždy dostala do platební neschopnosti a splácení obřích částek se alespoň zčásti snažila řešit hotovými mléčnými výrobky. S platy jogurtů jsme pak objížděli známé či ke konci pracovní doby postávali před okolními fabrikami, abychom zboží zpeněžili,“ vypráví s trpkostí v hlase Milan Horák.
Nejen vinou těchto zkušeností mladý sedlák uvažuje, že se v budoucnu zaměří výhradně na chov masného skotu. Má dobré zkušenosti s jatkami v České Skalici, zástav prodává výhodně do zahraničí, plánuje i výkrm telat. Spolu s poskytováním služeb okolním farmářům (zatím jich je cca 15 a jde zejména o senáže) vidí směr svého zemědělského podnikání právě zde.
Vlachovi aneb Potíže nás nezlomí
Bohatou historii má i další havlovický statek (první zmínky o něm pochází z roku 1830), který dva roky před začátkem druhé světové války koupil dědeček dnešních mladých hospodářů – sourozenců Vítězslava a Jany Vlachových. V roce 1992 na něm začal se 17 navrácenými hektary, dvěma jalovicemi a dvěma snad z celého družstva nejhoršími kravami hospodařit jejich otec.
„Dodnes ovšem nedošlo k vyplacení našich finančních nároků z místního družstva. Tato křivda způsobená při transformaci českého zemědělství nás samozřejmě stále velice pálí. Jak daleko jsme s naším podnikáním mohli být, mít tyto prostředky k dispozici,“ stěžují si zcela oprávněně s hořkostí v hlase otec i syn Vlachovi na známý bol mnoha sedláků.
Jelikož se rozhodli jít cestou bez půjček a větších dotací, dopracovávali se k dnešním dvaceti kusům holštýnského skotu, 50 hektarům půdy a moderní zemědělské technice jen pozvolna. Stejně jako sousednímu sedlákovi Milanu Horákovi jim příliš nepomohl krach trutnovské a liberecké mlékárny. Dnes proto nedají dopustit na solidní jednání královéhradeckého VIAMILKU CZ.
Vítězslav a Jana Vlachovi, oba absolventi střední zemědělské školy, mají sedlačinu v krvi a žádné práce se nebojí. Jana má na starosti hlavně živočišnou výrobu, Vítězslav se věnuje zejména pěstování ozimé pšenice, jarního ječmene, ovsa a kukuřice na dvaceti hektarech orné půdy. Okolním farmářům ještě poskytuje služby s nově pořízeným lisem. Největší starosti mu však dělají škody způsobené zvěří na zemědělských plodinách. V trutnovském regionu jde, jak zjišťuji, o problém číslo jedna. „Škody způsobené zvěří na našich plodinách jdou za poslední roky do závratných částek. Přiznám se ale, že na jejich vymáhání nemám čas, energii a koneckonců ani chuť. Také to považuji za úplně krajní řešení. Určitou šanci vidím v novelizaci stávající mysliveckého zákona, ale jak tak situaci sleduji, pochybuji, že k tomuto kroku vůbec dojde. Myslivecká lobby je nezdolná,“ krčí rameny mladý sedlák.
Že by však téměř dvousetletá historie havlovického statku nepokračovala, strach nemám. Z mladší patnáctileté sestry sourozenců Vlachových se stala čerstvá studentka střední veterinární školy a už se těší, až začne nabyté zkušenosti uplatňovat na rodinné farmě. Taktéž čtyřletý syn mladého hospodáře se má čile k světu. Tak hodně štěstí, Vlachovi!
Jaroslav Rosa aneb Mnoho nových šancí na jedné farmě
Pokud se z Havlovic vydáte přes Úpici směrem do Rtyně v Podkrkonoší, neminete obec Batňovice s téměř sedmi stovkami obyvatel. Na hlavní silnici, hned vedle obecního úřadu, každého na první pohled zaujme bytelná dřevěná chata sloužící jako prodejna pracovních oděvů vyrobených v chráněné dílně na farmě dalšího člena trutnovské ASZ – vitálního Jaroslava Rosy. Ale nepředbíhejme a vraťme se o půl století zpět.
Životní osudy členů Asociace a zejména neskutečná příkoří, která se jejich předkům děla v padesátých letech minulého století, nemohou nechat netečným ani nikoho. Vždy mě na mých cestách po farmách jednotlivých členů překvapí nové a nové příběhy z této doby, které si nechci nechat jen pro sebe.
Své si při kolektivizaci „užila“ i maminka pana Rosy, která se po smrti svého muže v roce 1951 sama starala o tři děti ve věku 4, 6 a 8 let. Kromě toho zvládala i celé hospodářství s 13 kusy hovězího dobytka, pěti kravami s vysokou užitkovostí a jedním párem koní. Pod nátlakem vstoupila, jako jedna z posledních, roku 1959 do družstva. To pak na jejím pozemku vystavělo moderní socialistický kravín. Jejímu synovi, Jaroslavu Rosovi, představiteli šesté generace hospodařící na batňovickém statku, bylo po absolvování dvou výučních listů znemožněno další studium. Maturitu na střední zemědělské školy si tedy později dodělával dálkově.
V devadesátých letech převzal restituční podíly od 24 vlastníků a během osmi let je v plné výši vyplatil. Za dobu družstevního hospodaření zdevastovaný kravín na rodinném pozemku mu konečně začal říkat pane. Po nutné rekonstrukci a přestavbě stájí zde začal chovat prasata a vykrmovat býky. V menším množství chová prasata i skot dodnes, doplnil je i o ovce, koně a drůbež. Kromě toho obhospodařuje 110 hektarů pastvin, luk i orné půdy. V roce 2006 ho však napadlo dát své farmě nový rozměr a část budovy přestavěl na chráněnou dílnu. „Při likvidaci textilní továrny v Úpici jsem nakoupil šicí stroje a rozhodl se směřovat činnost chráněné dílny na výrobu pracovních oděvů a ochranných pomůcek. V současné době je v rámci chráněné dílny na mé farmě zaměstnáno 53 lidí s částečnou nebo plnou invaliditou,“ vysvětluje pan Rosa. Většina se věnuje šití. Kromě pracovních oděvů dodávaných na zakázku velkým firmám či prodávaným v obchodě přímo na farmě začal Jaroslav Rosa nově vyrábět i ložní prádlo pro jednoho z největších výrobců tohoto sortimentu u nás. Vše na velmi profesionální úrovni a na nových strojích. Ostatní zaměstnanci pracují v živočišné výrobě či mají na starosti stavební práce.
„Smyslem chráněné dílny je umožnit lidem s určitým hendikepem pracovat za podmínek, které se co nejvíce podobají běžnému zaměstnání (smlouva, mzda, dovolená). Podporovat jejich samostatnost a odpovědnost za dobře odvedenou práci. Pro mnohé z nich je to obrovská šance, jak začít znovu plnohodnotně žít, dodržovat určitý nutný denní režim. A věřte, že spousta z nich si této práce, obzvláště v našem regionu, velice váží,“ seznamuje nás se situací Jaroslav Rosa a pokračuje: „Úřad práce podporuje zaměstnávání osob se zdravotním postižením příspěvky na jednotlivá chráněná pracovní místa. Jejich výše se však počínaje 1. červencem letošního roku výrazně snížila, proto v tuto chvíli nemohu garantovat zachování stávajících pracovních míst i do budoucna.“
Podnikavého ducha nezdolného pana Rosy, který stále vymýšlí další a další navazující aktivity a srší nápady, však jen tak něco neudolá. Velkou oporou mu je i jeho žena Vlasta, dcera se zetěm a syn, kteří na farmě také hospodaří. Pane Roso, i během té krátké návštěvy jsem pochopila, že pro vás není žádná překážka dost vysoká. Tak vytrvejte!
Josef Řezníček aneb „Přes všechna trápení je sedlačina můj život“
V sousedství Jaroslava Rosy se nachází mléčná farma mladého sedláka Josefa Řezníčka. Po loňské smrti otce, se kterým společně hospodařil, mu vypomáhá maminka, která je již dvacet let duší statku, studující sedmnáctiletý syn a manželka. S panem Rosou je spojuje jedna velká starost – cesta vedoucí přes oba jejich statky. „Na začátku letošního roku, po opakovaném vniknutí několika osob v nočních hodinách na můj statek a ukopání našeho psa, jsem se rozhodl celý objekt oplotit. Je to i povinnost vyplývající z veterinárního zákona z důvodu šíření možné nákazy. Mé žádosti o stavební povolení nebylo obecním úřadem vyhověno s odůvodněním, že cesta vedoucí přes můj pozemek je místní účelovou komunikací, a to již od roku 2003. V katastru ale takto vedená není, proto jsem se odvolal, ovšem zatím bezvýsledně,“ vypráví Josef Řezníček.
Mladý sedlák pěstuje na 25 hektarech orné půdy hlavně kukuřici, pšenici a ječmen, 30 hektarů tvoří louky a pastviny. Mléko od 33 dojnic (zhruba 300 – 450 litrů) dodává do německé mlékárny Müller. „Pokud ovšem v roce 2015 padnou mléčné kvóty, což je, myslím, již téměř jistá věc, je mi jasné, že budu muset hledat jiného odběratele. Uvítal bych samozřejmě i naplnění slibů ministra zemědělství o zvýšení podpory živočišné výroby při čerpání dotací v dalším programovém období,“ hledí trochu s obavami do budoucna Josef Řezníček.
