Program hostů z Afriky byl nabitý, před návštěvami farem se účastnili diskusí v rámci festivalu dokumentárních filmů na téma drobní zemědělci, výživa a hlad ALIMENTERRE a z ČR odlétali do Belgie a Německa, kde jejich program pokračoval v obdobném tempu. Po loňské návštěvě dvou zemědělců z Burkina Faso byli letos pozváni pan Kalidou Ba – pastevec a zástupce farmářské organizace ze Senegalu, paní Juliette Ogbonnikan – pěstitelka rýže z Beninu a Mohamed Gueye – zemědělský novinář ze Senegalu.
První zastávkou na trase byla Kozí farma Bílsko, kde nás provedla Hana Špatná a po prohlídce se u ochutnávky kozích sýrů a mléka rozběhla poměrně zajímavá diskuse na téma zpracování mléka a odbytu produktů z farmy. Později zejména paní Ogbonnikan označila právě tuto farmu jako nejvíce inspirativní pro praktické využití některých postupů v Beninu.
Druhým navštíveným místem byla farma rodiny Bůžkových v Chlumečku, kde byl středem pozornosti především dojící robot. Všechny Afričany také velmi zaujalo nadšení a odborné znalosti paní Bůžkové. V Africe totiž péče o skot připadá téměř výhradně mužům, ženy mají na starost hlavně menší zvířata a samozřejmě dojení, které probíhá pouze ručně. Na této farmě si na své přišel hlavně pan Kalidou, který se zabývá chovem skotu, koz a ovcí a tak se více než hodinová debata tematicky zaměřila právě na chov zvířat. A zajímavá jistě nebyla jen pro africké kolegy… Z výkladu pana Kalidou na farmě v Chlumečku i následně při večerní diskusi s členy ASZ České Budějovice a Jindřichův Hradec jsme poznali, že filosofie senegalských pastevců je naprosto odlišná a pro Evropany asi i těžko pochopitelná. Možná i to je důvodem, proč je pomoc africkým zemědělcům tolik složitá.
Standardní pastevecké rodiny v Senegalu vlastní stáda o několika desítkách až stovkách kusů dobytka – skotu, koz, ovcí a koní. Otázka na konkrétní počet kusů zvířat je považována za neslušnou a pastevec na ni absolutně odmítá konkrétně odpovědět - důvodem není závistivost sousedů, jak tomu bývá u nás, ale pověrčivost. Pastevec zkrátka nerad říká, kolik má zvířat, aby to nezakřikl. Větší stáda ale čítají podle obecné informace asi 400 – 600 kusů zvířat. K místnímu bontonu patří mít zvířat co nejvíce a to je také jediným kritériem úspěchu chovatele – pastevce. Zvířata totiž neslouží, jako u nás, primárně k získávání mléka, masa a dalších produktů, ale jako kapitál. Pokud je potřeba něco koupit, peníze se získají prodejem ovce nebo kozy. Také je nutné počítat s tím, že rodiny jsou početné, takže pokud se někdo z potomků žení či vdává, je potřeba mu přidělit určitou část stáda. Dojena je ze stáda vždy jen část krav (dojí se dvakrát denně, maximálně 12 litrů za den), mléko se prodává na tržišti zkyslé ve formě řídkého jogurtu, protože není způsob, jak jej v obrovských vedrech uchovat (cena je v přepočtu asi 50 Kč/20 litrů). Spotřeba masa v rodině pastevce a zabijačky jsou zcela výjimečné a omezují se na slavnostní příležitosti – například pokud rodina čeká významnou návštěvu či svatbu. Prodej zvířat je také poměrně výjimečný, na jatka se prodávají pouze stará zvířata. Časté jsou ale údajně krádeže zvířat – zloději mají širokou možnost, jak zvířata zpeněžit na černých jatkách. Rovněž nákup živých zvířat pro rodinu nepřichází v úvahu, zvířata se pouze dědí.
Veškeré rozhodování o stádu připadá starším členům rodiny, samotnou pastvu zvířat pak mají na starost děti. Pro pastvu je vyhrazena vždy určitá oblast, kde mohou rodiny svá stáda pást a kam tedy chodí stáda z celého okolí. Pást je možné ale v podstatě kdekoliv, kde nejsou pole nebo zastavěné plochy. Pro identifikaci zvířat se používají rodinné výžehy, ale pastevci svá zvířata prý poznají i podle podoby a někteří i po hlase. Mezi problémy pastevců patří kromě termitů, požárů a divokých zvířat - především hyen, hlavně nadměrné vypásání. V zemi, kde prší pouze tři měsíce v roce a studny se musejí často vrtat až do hloubky 350 metrů, aby vůbec byla nalezena voda, je zřejmé, že kvalitní pastva pro dobytek je zde vzácná. Přikrmuje se také pouze omezeně – senem a arašídovou slámou. Krávy tedy musejí být schopné za pastvou nachodit denně i více než deset kilometrů a stejnou vzdálenost zpět. Další kilometry je nutné překonat za zdrojem vody. Dobytek je zvyklý, že vodu má k dispozici jen jednou za 1 – 2 dny. Každý rok ale bohužel hyne hladem a žízní část stáda, v extrémních případech (ten nastal například loni, kdy bylo obrovské sucho, a krávy měly takový hlad, se žraly písek), jsou to i stovky zvířat.
Na dotaz, proč tedy pastevci systém chovu nezdokonalí a nepřizpůsobí podmínkám (například tvorbou zásob krmiv na období sucha, snížením počtu zvířat a zkvalitněním stáda nebo prodejem mladých zvířat na maso) jsme ale nedostali uspokojivou odpověď a veškeré argumenty se stále točily kolem tradičních představ pastevců, kteří musejí mít co nejvíce zvířat, aby byli schopni podělit celou rodinu.
Další navštívenou farmou v českokrumlovském regionu byla Angus farma v Rančicích. Zde vzbudili obrovské nadšení plemenní býci i stádo matek plemene Angus. Jedná se o typově naprosto odlišná zvířata, než jsou Afričané zvyklí a zatímco mezi dojnicemi v Chlumečku spolehlivě našli jednu Holštýnku, která se jim oproti ostatním červenostrakatým dojnicím zdála vyhublá, v Rančicích byli udiveni mohutností zvířat.
Závěr dne obstarala krátká prohlídka farmy Václava Smolíka v Branné u Třeboně, kde byly hlavním tématem alternativní zdroje energie – tepelné čerpadlo, solární ohřev vody a briketovací lis. Večer při zmíněné diskusi se členy ASZ oba zemědělci představili svoje hospodaření v jejich zemi. Zbývá tedy doplnit informaci o zemědělství v obou zemích obecně a také o paní Ogbonnikan, která se v Beninu věnuje pěstování rýže.
Senegal leží na pobřeží západní Afriky, rozloha je asi trojnásobná oproti ČR, počet obyvatel je kolem 13 miliónů, z nichž se 75 % lidí věnuje zemědělství. Benin je asi o polovinu menší stát, leží v severní části Guinejského zálivu, počet obyvatel je zhruba stejný jako v Senegalu s tím, že zemědělství se věnuje až 90 % lidí. Pro místní zemědělce je nutné se vyrovnat s dovozy potravin z vyspělých zemí – příkladem může být například sušené mléko dovážené z EU. Dovozy jsou bohužel obvyklé jak v zimním období, kdy africké krávy nedojí, tak i v létě, kdy je místní produkce dostatek. Afričtí zemědělci ale nejsou schopni ve vedrech mléko dlouhodobě uchovávat, čímž dávají šanci právě dovozům sušeného mléka. Problémem je také chybějící infrastruktura, která znemožňuje přístup místních zemědělců na trhy. Navíc byly podle vyjádření paní Ogbonnikan zlikvidovány tradiční plodiny – během kolonizační doby museli zemědělci pěstovat to, po čem byla poptávka v Evropě (káva, kakao, arašídy) a produkce tradičních plodin nyní nepokryje domácí poptávku (příkladem může být rýže). Problém levných dovozů potravin začaly bohužel vlády afrických států řešit až v roce 2007, kdy přišla potravinová krize.
Beninská návštěvnice českých farem je předsedkyní družstva, které spravuje 5 hektarů půdy. Na nich pěstují především rýži, čirok, cukety, yamy a sezam a k tomu mají i několik dojných krav. Půdu je v Beninu možné pronajímat, ceny se pohybují kolem 10 EUR/ha/rok. Nákup si mohou dovolit pouze bohatí obyvatelé a v podstatě výhradně s pomocí lokálních politiků. Jinak je půdu možné získat pouze dědictvím. Doposud se dědilo pouze po mužské linii, nedávno byl ale přijat nový zákon, podle něhož musejí dědit všichni potomci (průměrně má rodina tři děti, jen pomalu se snaží odbourávat předsudek, že žena musí být stále těhotná a prosadit myšlenku plánovaného rodičovství). Dědičnost pozemků má ale i své výhody – zabraňuje bohatým Thajcům a Číňanům, aby zde skupovali pozemky k pěstování olejné palmy. Proti záborům ze strany cizinců vláda také umožnila, aby rodiny zlegalizovaly svá nabývací práva k pozemkům a tím získaly možnost si proti pozemkům vzít půjčky. Tento program podporují USA, je veskrze pozitivní, ale bohužel má za následek sousedské spory o hranice pozemků. Pozitivní je ale vládní program podpory mladých zemědělců, který zvýhodňuje vlastníky, pokud se ve prospěch mladých začínajících vzdají části pozemků.
V Beninu se nyní postupně daří zavádět užitečné změny – teprve osm let je u moci svobodně volená vláda, předtím zemi 30 let vládla armáda a byl zde chaos. Nová vláda ze začátku zemědělcům spíše škodila, než pomáhala, ale v poslední době konečně začala spolupracovat se zemědělci a odborníky a do sektoru směřuje asi 10 % rozpočtu. Zemědělské organizace nyní bojují za přijetí zákona, který by stanovil rozdělení této investice.
Pokud se týče rostlinné výroby, obecně se dá říci, že se využívají tradiční postupy, ale s použitím chemie (i když v menší míře než v USA a EU). Kukuřice a rýže se hnojí 200 kg NPK, pesticidy se používají jen na bavlnu a herbicidy pouze v poloviční dávce. Rýže, která je tradiční plodinou Beninu, se pěstuje v sušších podmínkách než v Asii, využívají se místa, kde se přirozeně drží voda. Na rozdíl od Asie, kde se do pole rýže vysazuje, je zde výhodnější jí sít – po jednom zrnku přímo na místo, aby rostlina dostatečně zakořenila dřív, než půda vyschne. Zpracování probíhá především tradičním způsobem na tzv. paraboiled rýži a na kvašený nápoj. Paraboiled rýže se vyrábí spařením nebo máčením v horké vodě a sušením. Následně se rýže loupe a ručně přebírá (jedna žena tak zvládne zpracovat asi 20 kilo rýže za den). Místní produkce pokryje pouze 30 % spotřeby rýže v zemi, kde je právě tato plodina po kukuřici nejdůležitější potravinou. Zbytek se dováží z Thajska a bohužel se jedná většinou o poměrně nekvalitní a starou rýži. Limitujícím faktorem pěstování je samozřejmě voda. Řešením by byla stavba hrází, ale úvěry na investice jsou téměř nedosažitelné a úrok dosahuje až 24 %.
Druhý den jsme stihli navštívit ještě dvě farmy – v Oboře u Tábora na farmě rodiny Novákových byla tématem bioplynová stanice a možnost jejího využití v afrických státech. Stihli jsme se také zastavit v nedávno zrekonstruované sýpce v Želči, kde Novákovi nedávno otevřeli zemědělské muzeum a obrazárnu. Poslední zastávkou byla farma pana Kosaře v Novém Kníně, který se věnuje chovu čistokrevných ovcí plemene Suffolk a chovu včel. Ovce byly pro oba pány téměř zjevením, překvapila je zejména jejich velikost a kvalitní vlna. Včely zase nadchly pěstitelku z Beninu a poskytly jí dobrou inspiraci, jak diverzifikovat aktivity jejich družstva.
Dvoudenní cesta po farmách byla zcela jistě pozitivní zkušeností jak pro všechny tři Afričany, tak pro jejich české kolegy. Pocity našich hostů se dají shrnout zhruba takto: na všech šesti farmářích bylo vidět, jak jsou pro svoji práci nadšení, že jsou hrdí na to, co dělají a nestydí se pochlubit výsledky své práce. Realitu ale nijak nepřikrášlují a dokážou dobře popsat problémy zemědělství v ČR. Zemědělství obecně se jim zdálo velmi efektivní a jako pozitivní fakt vyzdvihli zapojení žen do práce na farmách a především to, že potomci zemědělců mají zájem se v oboru vzdělávat a pokračovat v práci svých rodičů. Bohužel ale stále cítí, že vůči nim Evropané mají určité předsudky.
Pro našince je mnohdy těžké pochopit mentalitu tolik odlišné kultury, ale zároveň nelze africkým zemědělcům upřít snahu o jisté inovace – ať už se jedná o pokusná křížení krav a využívání inseminace, či právě o snahu získávat poznatky prostřednictvím podobných cest do zahraničí, jako byla právě ta říjnová. Závěrem velmi děkujeme všem navštíveným farmářům i kolegům, kteří se účastnili večerní diskuse za jejich vřelé přijetí a pomoc při organizaci cesty.
Ing. Veronika Kutilová
