Je přitom velmi dobře, že koncepčnost dokumentu rozpoznaly všechny rozhodující nevládní zemědělské a potravinářské organizace, což je zásadním předpokladem k tomu, aby mohly být zásady navržené ve „Strategii pro růst – české zemědělství a potravinářství v rámci Společné zemědělské politiky EU po roce 2013“ (dále jen „Strategie“) uskutečněny. Předpokladem k tomu je ale také otevřené přiznání, že má v současné době české zemědělství velké strukturální i ekonomické potíže a že tuzemská i evropská zemědělská politika v minulých letech takový stav spíše prohlubovala, než napravovala. Bez toho, aby se relativně objektivně popsal výchozí stav, nelze totiž správně nastavit priority, a tedy ani toky peněz, do budoucnosti.

Na obecný souhlas s představenou „Strategií“ lze ovšem pohlížet z rozdílných pohledů. Ačkoli je přitom zejména z řad právnických osob dokument vítán zejména proto, že předpokládá růst zemědělské produkce a v něm zejména růst podílu živočišné produkce na celkové zemědělské výrobě, je ve skutečnosti významným pozitivem cosi úplně jiného a i z pohledu „Strategie“ nadčasového. Jde o pojem, který lze stručně charakterizovat jako „komoditu půda“, tedy podpora kvality a bonity základního zemědělského prostředku k podnikání. Poměrně dlouhá série indikativních cílů a nástrojů, jak zemědělskou půdu a krajinu obecně ochránit vůči erozi či klimatickým extrémům dává tušit, že nejde jen o úlitbu environmentalistům, ale o vážně míněný strategický záměr. Zmiňovaná ochrana půdy přitom nijak významně neomezuje podnikání v krajině, takže z tohoto pohledu jde o překvapivě vyvážený dokument. Nedílnou součástí ochrany půdy je také zvýšení důrazu na odpovědnost vlastníka, což je něco, co v našem zemědělství hodně dlouho chybělo.

Již bylo řečeno, že se v dokumentu „najdou“ velké průmyslové podniky. Podstatné ale je, že se v něm „najdou“ i sedláci, respektive farmy rodinného typu. Zejména těch se totiž týká nastavení podmínek při generačních výměnách, které v minulosti komplikovaly tak přirozený a normální akt, jako je převod hospodářství z otce na syna. Celkově pak je třeba konstatovat, že jde o materiál, který by mohl být impulsem k určitému „usmíření“ zemědělské veřejnosti v ČR a naplnění teze, podle které není dělící linkou mezi prvovýrobci soukromý a družstevní zemědělec, ale dobrý a špatný podnikatel.

Z ekonomického hlediska je klíčový akcent na podporu vytváření vyšší přidané hodnoty, což je ve své podstatě největší systémový problém našeho zemědělství. Pokud totiž v prvovýrobě přidaná hodnota nezůstává „doma“, nebo pokud v prvovýrobě nezůstává alespoň nějaká její část, „zabaví“ přidanou hodnotu následující články výroby a prodeje potravin, a prvovýrobcům pak často zůstanou oči pro pláč nebo nohy pro demonstrace. Což ovšem problém neřeší.

Mluvíme-li o přidané hodnotě, pak je ale také třeba mluvit o podporách směřujících do zpracování zemědělských surovin. To v praxi znamená zejména podporu investic do potravinářství – a zejména v tom je jedno z mála slabých míst „Strategie“. I když se v ní o konkrétních částkách budoucích podpor nemluví, je z celé polistopadové historie našeho zemědělství a potravinářství doložitelné, že drtivou část dotací z celkové sumy peněz vyplácené v gesci ministerstva zemědělství čerpají zemědělci. Zatímco potravináři – malí i velcí – jen zhruba jedno procento z veškerých podpor. I když jde jistě o výbušné téma, které se může z většinové podpory ze strany prvovýrobců otočit ve většinovou nepodporu, patřilo by do portfolia v materiálu obsažených statečných vyjádření ještě jedno – a to, že se prvovýroba musí v budoucnosti o své dotace více podělit se zpracovateli. Druhým významnějším slabým místem dokumentu je pak personální zaštítění jeho realizace. Na rozdíl od doby vzniku „Strategie“ již nejsou na svých místech někteří stěžejní autoři dokumentu. Vzniká tak logická otázka, zdali se administrátoři tohoto materiálu natolik ztotožní s jeho autory, aby se jeho teze reálně naplnily. Přestože přitom ministr Bendl tvrdí, že každý je nahraditelný, je ve skutečnosti především každý člověk jiný. Nemyslím si přitom, že by se administrací zásadně měnily navrhované priority. Jenže každý návrh je možné vykládat si po svém, což se právě (ale nejen) na ministerstvu zemědělství často děje. 

Pro to, aby „Strategie“ nezůstala jen na papíře, by se tak měly stát především dvě věci: Dokument by neměl být v rámci diskusí se zemědělskou a potravinářskou veřejností oproti své navrhované podobě příliš měněn a jeho skuteční autoři by si měli podržet nějaký vliv při jeho naplňování. Kromě toho by bylo žádoucí dopracovat do podrobnější podoby oblast zpracování zemědělských surovin a jako „substrategie“ by měly být vytvořeny také vize v oblasti vodního a lesního hospodářství, které tento materiál neobsahuje.

Petr Havel