Jde o petice Za obnovu zemědělské krajiny a petici proti vyhlášení Národního parku (NP) Křivoklátsko. Obě petiční iniciativy projednával nedávno petiční výbor parlamentu, obě se bezprostředně týkají zemědělství, obě podepsaly tisíce lidí. Dost argumentů na to, aby k těmto iniciativám zaujalo nějaký postoj ministerstvo zemědělství, což se zatím – neděje. Jednání některých představitelů ministerstva se signatáři petic totiž za postoj považovat nelze.
Zejména v případě petice za obnovu zemědělské krajiny je přitom zcela principiálním tématem, neboť hovoří o odpovědnosti člověka při hospodaření v přírodě, tedy o odpovědnost vlastníků a nájemců zemědělských a lesních pozemků. Petice není žádným environmentálním extremismem – požaduje jen zvýšení pestrosti krajiny, kvality půdy a vody nebo například návrat drobné zvěře a ptactva do přírody. To vůbec není v rozporu se zemědělským hospodařením, pakliže jde o rozumné (ne ortodoxně ekologické) využívání přírody. Naopak. Dostatek kvalitní půdy neohrožované erozí a stabilita vodních systémů je právě pro zemědělství klíčovým konkurenčním faktorem. O množnosti alespoň někdy si střelit zajíce ani nemluvě. Petice navíc mluví o „zemědělské krajině“, takže nelze poukazovat na „nadresortnost“ problému, jak se o to někteří úředníci snaží.
Ministerstvo zemědělství se prostě nemůže odpovědnosti za stav krajiny zříkat. Kromě toho je nejen z pohledu zemědělců netaktické přepouštět mediální, ale i výkonnou iniciativu jiným resortům (hlavně ministerstvu životního prostředí), neboť tím hrozí riziko emotivně laděných přírodoochranných výkřiků s možností následných legislativních aktivit, které budou formulovány teoretiky „od stolu“ nežijící v krajině, tedy těmi, kteří jí fakticky ani moc nerozumí. Je prostě na čase ukázat, že zemědělství není jen o rozorávání mezí, produkci surovin za každou cenu a kácení lesů. O nutnosti zvýšit pestrost na orné půdě pěstovaných plodin již dnes hovoří všichni, o potřebě zakládat v krajině nové rybníky také. Ministerstvo má navíc od samého počátku v gesci znění podmínek Správné zemědělské a environmentální praxe (GAEC), připravuje změnu mysliveckého zákona či financuje pozemkové úpravy, takže stav zemědělské krajiny určuje tak či tak.
Přijmout zmíněnou petici a podpořit kroky v ní požadované by navíc zcela evidentně zlepšilo obraz ministerstva i zemědělců samotných v nezemědělské veřejnosti. Samotný resort i zemědělští podnikatelé by také tímto způsobem mohli vhodně oslovit zejména mladou generaci, o jejíž vstup do oboru je velká nouze. Nezanedbatelným pozitivním doprovodným efektem by také mohl být vyšší zájem médií o problematiku venkova, neboť o „přírodní“ témata obecně je rozhodně vyšší zájem než o klasickou zemědělskou produkci. Není tedy jediného důvodu, proč by mělo ministerstvo strkat před peticí hlavu do písku.
Obdobně je tomu v případě zamýšleného NP Křivoklátsko. Oblast je v současné době lesnickým parkem, chráněnou krajinnou oblastí a řada lokalit v ní je zařazena do soustavy NATURA 2000. Jinými slovy, území je v současné době chráněno dostatečně a je nesmyslné tuto ochranu zvyšovat, zejména proto, že by tím byli tamní občané, a samozřejmě i zemědělští a lesničtí hospodáři, omezeni v běžném i podnikatelském životě. Jiná věc je, že ochrana území není vždy adekvátně naplňována. Právě v tom se ale paradoxně potkává petice proti vyhlášení NP se snahou o zlepšení stavu zemědělské krajiny. Klíčové totiž je, naučit se (a také to umět vyžadovat) v krajině zodpovědně chovat přirozeným způsobem, a ne nutit lidi do úředníky stanoveného chování zákonem. Takto se totiž nikdo nenaučí nic. Jde o úplně stejný problém, který se v současné době řeší v novele včelařské vyhlášky. Pakliže spálíme všechny včelstva v chovech, kde je třeba jen jediné postižené včelím morem, nelze dosáhnout zvyšování rezistence (odolnosti) nezasažených včelstev vůči této chorobě. Pokud ale nebude cíleně zvyšována odolnost včelstev, „zkape“ jich na mor postupně víc a víc. Restrikce je prostě pohodlné a rychlé řešení, ale příslušný problém neřeší, pouze jej oddaluje.
Jakékoli iniciativy vedoucí k posilování dobrovolné zodpovědnosti jsou zejména díky dědictví kolektivní nezodpovědnosti z minulosti velmi žádoucí. Ač si to ještě stále mnozí nemyslí, je to především v jejich zájmu, ať již jde o vlastníky pozemků, jejich nájemce, myslivce, včelaře nebo třeba rybáře. Petice proti NP Křivoklátsko přitom míří tímto směrem – na rozdíl od vynucovacího zákona při vyhlášení NP počítá s dobrovolnou seberegulací hospodaření v příslušném území formou zmiňovaného lesnického parku. To je také jediná dlouhodobá cesta, jak se opětně naučit chovat se v naší krajině rozumně. A k tomu by se mělo ministerstvo zemědělství hlásit „všema deseti“.
Petr Havel
