Díky variabilitě české krajiny jsem se ale také přesvědčila o šikovnosti českých sedláků, kteří se umí velice dobře přizpůsobit podmínkám svého regionu a vhodně doplnit zemědělskou činnost jiným zdrojem příjmů. Ať již jde o agroturistiku, provoz mlékárny, pily či lyžařského vleku nebo třeba údržbu místních komunikací.

Stále se take rozrůstá počet členů asociace v místních samosprávách. Konkrétně v regionu Jablonec, Liberec, Semily je členy zastupitelstva drtivá většina námi navštívených sedláků, mnozí ve funkcích starostů a místostarostů, a voleni jsou opakovaně. Například Radko Rys ze Soběslavic starostuje v této obci již šesté volební období,  místopředseda regionální asociace Zdeněk Brožek je zároveň místostarostou Radostné pod Kozákovem, a to již čtvrté volební období: “Sedláci mají v místních samosprávách zcela logicky své nezastupitelné místo. Kdo jiný zná lépe danou obec a myslí na její prospěch více než člověk, který tu trvale žije, podniká a jehož rodina tu má hluboká kořeny?”

Převážná většina farem regionu Jablonec, Liberec, Semily jsou menší hospodářství se zaměřením na chov mléčného nebo masného skotu. Většinu z nich v minulosti postihl krach zdejších mlékáren, v lepším případě přišli ze dne na den o odbyt mléka, mnohdy však i o nemalé finanční prostředky. Mrzí je, že jejich mléko putuje do zahraničí, ale v situaci, kdy na konci roku 2011 zkrachovala i  poslední mlékárna v Libereckém kraji (v Příšovicích), ani jinou možnost nemají.

Vzhledem k velkému rozptylu farem v regionu spolu jednotliví členové ASZ komunikují čile, ale většinou telefonicky. Setkávají se u příležitosti konání valných hromad na farmě rodiny Lyerových zvané Dvůr Borčice či při školeních pořádaných centrální asociací, a to v Plavech na farmě rodiny Šourkových. Schůze předsednictva se koná většinou třikrát do roka, zástupci regionu se pravidelně a s nadšením účastní akcí pořádaných hlavní kanceláří ASZ - Selských dožínek, Farmy roku a Selského plesu.

Na námi navštívených farmách jsme sice nijak nezaznamenali neblahý trend nezájmu mladé generace o práci v zemědělství, naopak mnozí potomci sedláků již farmu v rámci generační výměny převzali, přesto se v tomto regionu zatím jedna věc nepovedla. Narozdíl od sousedního Trutnovska, kde otěže řízení regionální asociace drží pevně v rukou mladá sedláci, zdejší synové o to příliš zájem nemají. “Mrzí nás to, jak by ne. Patříme k větším regionům a počet našich členů není nijak zanedbatelný. Proto pořád věříme, že naši nástupci se ještě najdou.” uzavírají optimisticky Josef Šourek a Zdeněk Brožek.

Z amerických velkoměst na ranč do Srbska

Osada Srbsko, obklopená lesy a skalami, leží nedaleko Kněžmostu na Mladoboleslavsku. Vyjížďku po lesních cestách mezi skalami a po břehu rybníka či trochu náročnější toulku k místním hradům Kost, Valečov nebo Humprecht si mohou dopřát milovníci jízdy na koni z Ranche Srbsko. K dispozici jim jsou dva angličtí plnokrevníci a dva čeští teplokrevníci, o něž pečuje Jiří Soukal, otec Michaely Tilton, která ranč (tehdy spíše vesnické stavení v dezolátním stavu) spolu se svým manželem Justinem v roce 2003 koupila.

„V USA jsem žila 12 let, během nichž jsem vystudovala, seznámila se se svým mužem, oba jsme se věnovali kariéře, postupně bydleli v Los Angeles, New Yorku a Washingtonu, až nadešel čas na změnu životního stylu. Cítili jsme, že chceme klidnější život blíže k přírodě, rodinu. Po koupi ranče, rekonstrukci na dálku za velké pomoci táty, který se také na ranči začal věnovat chovu koní, jsme se na jaře roku 2007 přestěhovali do Čech,“ vypráví Michaela Tilton.

Justin Tilton se na přesun do přírody pečlivě připravoval, studoval vše o přístupu k ní a postupně zjistil, že vidí smysl v uplatňování zásad permakulturního hospodaření. Jde o koncepci přístupu k zemědělství, přírodě a životnímu prostředí tak, aby bylo na hranici nebo ještě lépe za hranicí trvalé udržitelnosti. Do většího povědomí vešla permakultura po vydání knihy dvou australských autorů roku 1978, která reagovala na zhoršující se životní prostředí a definovala stav trvalé udržitelnosti v přirozených ekosystémech. Autoři knihy nebyli jediní, kteří cítili potřebu vymanit se ze způsobu života bez ekologického cítění a ohledu k životnímu prostředí. K filozofii permakultury se přidali další nadšenci a začali tvořit permakulturní projekty, které už existují i u nás.

Na ranči manželů Tiltonových jsou k vidění nejen zvýšené záhonky a základy jedlého lesa, ale i některé permakulturní techniky při chovu domácích zvířat. Na téma permakulturního hospodaření připravují i různé přednášky a kurzy, a to jak pro zájemce z Čech, tak i cizince. S velkým zájmem se například setkala přednáška o permakultuře pro Američany studující v Praze.

Od jara do podzimu jsou na ranči velmi žádané vyjížďky na koních pro začátečníky i pokročilé. Prvním jmenovaným je k dispozici i kruhovka pro vysvětlení a vyzkoušení, mohou se zde povozit i děti. Zájemcům se věnuje otec majitelky ranče, který preferuje tzv. Horsemanship, tedy přirozený, nenásilný způsob jezdectví. V letním období mohou návštěvníci využít i dvě nově zrekonstruované farmářské chatičky s kuchyňkou a sprchou. 

Ke vztahu k přírodě a zvířatům vedou Tiltonovi i své dvě malé dcery a nejen je. Před dvěma lety založila paní Tilton v nedalekých Kosmonosech Montessori školku s výukou angličtiny. Mnohé děti s rodiči Ranch Srbsko navštěvují, seznamují se se všemi zde žijícími zvířaty (kromě koní i kráva Jersey, kozy a drůbež), vyzkouší si, jak o ně pečovat, vyjedou si do krásné okolní přírody v kočáru taženém dvěma koni, poznávají techniky permakulturního hospodaření. Na ranč se již přijelo podívat i několik školek a dětských sdružení, pro něž je vždy připraven program podle jejich zájmu. Toho, že je pán domu Američan, využila i anglická školka, která si objednala prohlídku ranče v angličtině.

Nápadů, jak z ranče vytvořit oázu klidu a poznávání, mají manželé spoustu. Jejich elán a nadšení však v posledním roce poněkud tlumí noví sousedé. „Podařilo se jim koupit několik pozemků, které jsou umístěny jako ostrůvky mezi naší půdou. Pomocí lží a dalšího neetického jednání se snaží k těmto ostrůvkům zřídit cesty, čímž by nám znemožnili volnou patvu koní a omezili možnosti využití permakulturních technik. Z krásné volné 13hektarové pastviny, na kterou jsme byli zvyklí, jsou nyní kilometry propletených elektrických ohradníků rozdělujících „naše“ od „jejich“. Je to smutný pohled. Dohodnout se s nimi, bohužel, nedá, tak jen čelíme útokům, které nám hojně uštědřují. Chovají se bezohledně nejen k nám, ale i k půdě, o kterou jsme dosud pečovali,“ vysvětluje paní Tilton a dodává: „Kdybyste se mě zeptali ještě před rokem, jaké plány máme do budoucna, nebyla bych k zastavení. Teď je však najednou všechno jinak. Nezbývá nám než spory řešit občansko právní cestou a věřit, že své plány budeme moci uskutečnit.“

Kvalitní chov holštýnek v Jičínské kotlině

Na okraji úrodné Jičínské kotliny, zhruba šest kilometrů na severovýchod od okresního města Jičína se nachází obec Radim s více než třemi stovkami stálých obyvatel. V lednu letošního roku tomu bylo přesně sedmdesát let, kdy na zdejší statek nastoupil jako čeledín Karel Stříbrný. Dnes tu hospodaří jeho syn s vnukem nesoucí dědečkovo jméno a k šesti jeho pravnoučatům brzy přibudou další dvě.

„Jak se z čeledína stane majitel statku? Původnímu sedlákovi zemřel syn, proto nabídl statek mému otci, který ho roku 1956 koupil. Nebyla to zrovna ideální doba a ač byl roku 1959 nucen vstoupit do družstva, podařilo se mu o šest let později (samozřejmě vedle práce pro družstvo) začít znovu hospodařit. Družstevníci mu sice házeli klacky pod nohy, nevyhnul se povinným dávkám mléka a obilí, ale svých 13 hektarů a 10 krav si uhájil,“ vzpomíná Karel Stříbrný.

Plně se věnovat sedlačině a rozkvětu statku však mohl až jeho syn. „Za základ jsem vždy považoval kvalitní chov. Proto jsme se hned v devadesátých letech vydali na nákup plemenného materiálu do Francie, odkud na náš statek putovaly opravdu velice kvalitní holštýnky. Dnes náš chov čítá více než stovku krav tohoto plemene, na které nedám dopustit. Vyniká raností a vysokou intenzitou růstu během odchovu a průměrná užitkovost 9000 l mléka také není zanedbatelná,“ vysvětluje pan Stříbrný. 

Mléko z radimského statku putuje už šestým rokem do německé mlékárny Müller. „Samozřejmě mě velice mrzí odtok českého mléka do zahraničí. Jiná možnost však není. Naše poslední zkušenost byla s mlékárnou v Bydžově, kde nám z dlužné částky 1 200 000 Kč bylo vyplaceno pouze 45 %,“ říká sedlák.

Stříbrní dnes hospodaří na 210 hektarech, z nichž naprostou většinu tvoří orná půda v Jičínské kotlině. Kromě krmných plodin pěstují na stovce hektarů i klasické obiloviny. „Třetina pozemků z celkové výměry je naše, zbytek si pronajímáme. Přístup zdejších vlastníků půdy je rozdílný, někdo by ji soukromníkovi nepronajal ani za nic, jiný je rád a ocení, že je o ni pečováno. I když by aktuálně ještě bylo možné nějaké pozemky získat, o rozšíření výměry neuvažujeme. Ta současná odpovídá velikosti farmy a možnostem rodiny,“ vysvětluje pan Stříbrný.

Manželé Stříbrní zakládali v devadesátých letech regionální sdružení soukromých zemědělců, které se však po čase kvůli neshodám mezi členy rozpadlo. Uvítali proto vznik ASZ Jablonec, Liberec, Semily, které jsou hned od počátku členy. Ač se již nyní do regionálního dění nezapojují příliš aktivně, členství v sedlácké organizaci považuji stále za přínos: „Rodinná hospodářství mají své zcela nezastupitelné místo v celé Evropě. Podívejte se třeba na rakouské, německé, švýcarské nebo nizozemské farmáře. Starají se samy o sebe, nepotřebují žádné vodění za ručičku od státu, stejné je to i u nás. A ačkoliv vím, jak je těžké snažit se dohnat ten ztracený čas minulého režimu, vidím budoucnost právě v rodinných farmách.“

Farma v srdci Českého ráje

V samém srdci Českého ráje, který byl jako první v naší zemi vyhlášen chráněnou krajinnou oblastí (již roku 1955) a nedávno i prvním geoparkem UNESCO v rámci České republiky, leží osada Volavec. Pokochat se pohledem na jeden z nejnavštěvovanějších hradů u nás – Trosky, hrad Valdštejn, Hrubou Skálu či horu Kozákov můžete přímo z farmy rodiny Brožkových, která ve Volavci hospodaří.

Místopředseda ASZ Jablonec, Liberec, Semily a člen předsednictva ASZ Zdeněk Brožek požádal o navrácení majetku v restituci a začal na rodinném statku hospodařit hned v roce 1990. Navázal tak na odkaz svých prarodičů, kteří se před kolektivizací věnovali chovu krav, pěstování obilí a měli podíly v družstevní mlékárně v Rovensku pod Troskami.  Zaměření farmy na chov skotu s produkcí mléka tak bylo hned od počátku jasnou volbou. Až do roku 2002 se Zdeněk Brožek zvládal věnovat této činnosti vedle své původní profese. Pak ovšem došlo ke krachu místního JZD, postupnému navýšení stávajících 20 hektarů pozemků na 270 a z pana Brožka se stal sedlák na plný úvazek. Společně s ním začal na farmě hospodařit i jeho zeť Ladislav Brožek, který k navýšení výměry přispěl šedesáti hektary v obilnářské oblasti.

Dnes, po více než deseti letech, zde čile přikládají ruce k dílu již tři generace Brožkových. Koupí sousedního statku došlo k vítanému rozšíření hospodářství, které má dnes již pevně v rukou dcera pana Brožka s rodinou. Ta před dvěma lety využila dotačního titulu Mladý začínající zemědělec na stavbu haly, v loňském roce jí otec hospodářství v rámci generační výměny předal.

Ke změnám došlo i v chovu skotu. Stádo stovky červených strak dnes doplňují i jedinci švýcarského hnědého skotu Brown Swiss. "Jde o odolné a dlouhověké plemeno s produkčním využitím do vyššího věku, než je tomu například u červených strak nebo holštýnského skotu. V zahraničí je s oblibou chováno pro svou velmi dobrou kvalitu mléka, která je samozřejmě ceněna mlékárnami. Užitkovost činí v průměru 10 000 l, a to při tučnosti 4,5 až 5 % a 4 % bílkovin. S takovými složkami je při dnešních výkupních cenách německé mlékárny Müller, kam dodáváme, možné dostat se až na více než 8 Kč/l,"  vysvětluje zeť pana Brožka Ladislav Brožek. V současné době dochází na farmě k převodnému křížení, první tele 50% švýcarského hnědého skotu je očekáváno v březnu.

Po zřízení nové dojírny pro 2 x 2 kusy před dvěma lety je v plánu ještě stavba nové stáje. V současné době tráví stádo celý rok ve výběhu, v zimě má k dispozici přístřešek s hlubokou podestýlkou. Mladí hospodáři se však netají ani dalším smělým plánem. "Pocházím z mlékařské rodiny, což logicky vysvětluje mou chuť zpracovávat do budoucna produkci mléka ve vlastní minimlékárně. V dnešní době, kdy se lidé pomalu učí nakupovat kvalitní selské produkty a neváhají si pro ně zajet přímo na farmu, je k tomu, myslím, vhodná doba. Tak nám držte palce," říká Ladislav Brožek.

Vzhledem k tomu, že Zdeněk Brožek je již šest let předsedou hodnotitelské komise soutěže Asociace soukromého zemědělství ČR Farma roku, byla část našeho povídání na volavecké farmě věnována právě tomuto klání. "Po dobu svého působení v hodnotitelské komisi jsem navštívil nepočítaně farem. Přesto jsem přesvědčen, že se mi nikdy neomrzí ten pocit pokory a hlubokého smyslu sedlačiny, který při návštěvách statků zažívám. Co rodina, to šikovný podnikatelský záměr dotažený do všech detailů a většinou i velmi silné životní příběhy několika generací. Setkávám se s lidmi, kteří v duchu rodinných tradic dokázali z naprostých zbořenin vybudovat moderní a prosperující farmy, a to bez ohledu na přízeň podmínek či fakt, že disponují jen malou výměrou půdy," vypráví Zdeněk Brožek a dodává: "Mnohdy je určení pořadí farem velmi nelehkým úkolem a my jej rozhodně nebereme na lehkou váhu. Už teď se ale moc těším, co mě čeká v letošním soutěžním ročníku. Třeba, vážený čtenáři, zavítáme i na vaši farmu."

Další kapitola farmy s úctyhodnou historií

Na jihovýchodním okraji libereckého okresu leží obec Soběslavice. Dle staré pověsti ji založil kníže Soběslav, který se po zbavení trůnu počátkem 11. století uchýlil do zdejší krajiny a vystavěl si tu svůj pevný hrad. Kolem roku 1109 začalo osídlování západní strany rokliny, od druhé poloviny 14. století i strany východní. K největšímu rozmachu obce došlo zhruba od 60. let 19. století do druhé světové války. Fungoval zde hostinec, ve kterém se konala vystoupení místního divadelního a pěveckého sboru, orchestru, pořádaly se kurzy vaření, šití, první pomoci, velmi aktivní byl i hasičský sbor. Místní obyvatelé jezdili na nejrůznější výměnné pobyty, na exkurze po statcích v okolí, již na začátku minulého století tu byl zaveden elektrický proud a vodovod.

„O takovém společenském dění v obci si dnes, bohužel, můžeme nechat jen zdát. Ačkoliv se opravdu snažíme, nedaří se nám přeměna Soběslavic z noclehárny okolních měst,“ stýská si zdejší starosta Radko Rys hospodařící na zemědělské usedlosti s úctyhodnou minulostí. Už ale samotný fakt, že v čele místního zastupitelstva stojí člověk, který v obci nejen žije, ale i podniká, tudíž má eminentní zájem na její prosperitě, napovídá, že nebude tak zle.

Stejně jako obec vzkvétala i farma s více než 250letou historií, na níž dnes hospodaří rodina Rysových. Po válce patřila díky otci paní Rysové mezi nejmodernější a největší hospodářství v okolí – s výměrou 50 ha, plemenným chovem krav, koní, moderní mechanizací a smělými plány hospodáře na výstavbu nové stáje. Psal se však rok 1950, stáj vznikla z vůle JZD předěláním stodoly a majitel usedlosti byl jakožto politicky nespolehlivá osoba na čtyři roky přiřazen k PTP.

Znovu hospodařit na rodinné farmě a snažit se vrátit jí její bývalý lesk začali Rysovi v roce 1992. Postupně jim bylo vydáno 50 ha polí, stará mechanizace, vylosovali si 16 krav. „V počátcích hospodaření nám z nejhoršího pomohl chov prasat. Odběratelé však měli při jednorázovém odběru zájem o mnohem větší množství selat, než jsme byli schopni poskytnout, záhumenkáři naopak potřebovali maximálně dvě tři prasata jednou ročně, proto jsme nakonec od jejich chovu upustili. Rozšířili jsme naopak chov dojných krav na dnešních sto (dojí se 55) a výměru půdy pronájmem na 125 ha. Nachází se v obilnářské oblasti katastru Soběslavice, Střížovice, Svijanský Újezd a Kobyly a slouží hlavně k zajištění dostatečného množství kvalitního krmení pro živočišnou výrobu. Z toho důvodu jsou pěstovány krmné obiloviny, víceleté pícniny a kukuřice na siláž,“ seznamuje nás s chodem farmy pan Rys.

Oproti roku 1992 také značně stoupla průměrná užitkovost dojnic, a to z 3500 litrů na 8000. Rysovi začali jako jedni z prvních dodávat mléko (zhruba 1000 litrů denně) do německé mlékárny Müller. Na rozdíl od mnohých sedláků z okolí se tak vyhnuli nepříjemnému řešení pohledávek u krachujících českých mlékáren. „Možnost dodávat mléko velkému zahraničnímu odběrateli pro nás již několik let znamená jistotu a také určité výhody - jsme motivování k vyšší kvalitě mléka nabídkou vyšší ceny. Určitým strašákem pro nás samozřejmě je plánované zrušení mléčných kvót. Nezbývá než doufat, že čeští dodavatelé zůstanou pro firmu Müller i nadále zajímavými,“ věří hospodář.

Jediné dotace, které Rysovi při obnově hospodářských budov využili, byly hned na začátku devadesátých let tzv. Kubátovy, díky nimž postavili ocelovou kůlnu. Na úpravu stodoly přestavěné JZD na stáj pro dojnice a zřízení nové dojírny na pět stání v roce 1997 ani výstavbu nové stáje s přístřeškem na volné ustájení, která je aktuálně měsíc po kolaudaci, již žádného dotačního titulu nevyužili. „Ve srovnání s devadesátými lety došlo k mnohonásobnému plošnému nárůstu administrativy. Před dvaceti lety jsme měli na rok jeden šanon, nyní jich potřebujeme deset. Kromě zbytečného navyšování cen stavebními firmami byla dalším důvodem, proč jsme dotací nevyužili, právě přebujelá administrativa s tím spojená a následné kontroly nejrůznějších orgánů státní správy,“ vysvětluje Radko Rys.

Ačkoliv pana Rysa poněkud znepokojuje všeobecný nezájem mladé generace o práci v zemědělství, o osud rodinné farmy rozhodně strach mít nemusí. Do jejího chodu jsou totiž zapojeny všechny tři děti včetně svých partnerů - starší Martin i nejmladší Jakub, oba zemědělští inženýři, o zdraví zvířat pečuje dcera, veterinářka Anna. Všechny práce v zemědělství baví a naplňuje, více než 250letou historii farmy tak čeká další kapitola.

Mnoho aktivit jedné farmy

Obec Plavy nedaleko Tanvaldu se rozkládá v krásném romantickém údolí řeky Kamenice, obklopeném ze všech stran vrchy Jizerských hor. Na severní straně jednoho z nich, zvaného Filoun, naleznete v nadmořské výšce 578 m. n. m. mléčnou farmu nesoucí stejný název. Od roku 1991 na ní hospodaří předseda ASZ Jablonec, Liberec, Semily Josef Šourek. Posledních pět let vlastně již jeho dva synové Josef a Martin, stále však za vydatné otcovy pomoci.

Novodobá kapitola farmy Filoun se začala psát rok poté, co bylo Josefu Šourkovi vráceno 12 hektarů půdy. V té době se rozhodl pro chov mléčného skotu a výstavbu farmy. Finanční potíže pramenící z pozdních plateb mlékárny se rozhodl vyřešit vybudováním mlékárny vlastní. V tehdejší době se jednalo o čin takřka pionýrský – odborná literatura prakticky žádná, informace se sháněly prostřednictvím známých, pracujících v mlékárenských provozech. Podnikatelský záměr ale vyšel na jedničku, dnes se v mlékárně zpracuje zhruba 500 litrů mléka denně a „Filounské“ bioprodukty – pasterované mléko, máslo, ochucené i neochucené podmáslí, tvaroh a sýry putují ke třicítce odběratelů. Jedná se zejména o maloobchodní prodejny, ale i domovy důchodců, školy, 20 % produkce se prodá v obchůdku přímo na farmě. Tržba z prodeje „Filounských“ mléčných výrobků tak dodnes činí hlavní zdroj příjmů farmy, ne však zdaleka jediný.

„Rozložení zdrojů příjmů považuji v dnešní době za nutnost. Pestré podnikání je navíc učiněným požehnáním pro obec, kterou to zachraňuje od společenského vymírání,“ vysvětluje Josef Šourek. Rodina vhodně využila turisty a lyžaři vyhledávaného prostředí Jizerských hor a rozhodla se pro provoz agroturistiky. Penzion Filoun nabízí nejen velice pěkné ubytování ve dvou apartmánech a čtyřech pokojích, ale i příjemné posezení ve stylové hospůdce. Novou podnikatelskou aktivitou je spoluprovoz lyžařského vleku, který vede přímo kolem penzionu. Vzhledem k tomu, že necelých 10 hektarů z celkové stovky, kterou Šourkovi obhospodařují, činí i lesy, provozují pilu. V zimním období pak zajišťují služby pro obec, zejména údržbu komunikací.

V roce 2008 se Josef Šourek rozhodl převést farmu v rámci generační výměny na syna Martina. „V našem regionu jsem byl první, kdo o dotační titul PUZČ požádal, takže jsem měl na několik měsíců o „zábavu“ postaráno. Úředníci SZIFu se na mé žádosti s pořadovým číslem 001 teprve učili. Po různých peripetiích ale vše dobře dopadlo a dnes se syn Martin spolu se třemi zaměstnanci stará o chod farmy a mlékárny. Druhý syn Josef má na starosti penzion, hospůdku a pilu,“ říká Josef Šourek a dodává: „Velká škoda, že se přes maximální snahu ASZ nepodařilo pokračování dotačního titulu PUZČ prosadit. Byl šitý na míru rodinným farmám a v dnešní době, kdy se nejen u nás, ale v celé Evropě volá po mladé populaci zemědělských podnikatelů, měl velké opodstatnění. Doufejme tedy, že alespoň v brzké době dojde k novelizaci zákona o daních z příjmů, která bude umožňovat nezdaněný převod farmy na rodinné příslušníky ještě za života původního majitele. Nyní je to totiž ekonomicky zcela nereálné.“

Rodina Šourkových je zářným příkladem toho, že šikovní sedláci si své místo na slunci najdou i ve složitějších a pro zemědělství ne úplně optimálních podmínkách. V roce 2003 získal Josef Šourek cenu pro nejlepšího ekologicky hospodařícího zemědělce v České republice - Bartákův hrnec. Za realizaci záměru udržitelného zdravého života na venkově a diverzifikaci činností a příjmů zemědělce vytvářejících základ prosperity rodinné farmy byli Šourkovi o čtyři roky později oceněni prvním místem v soutěži Farma roku 2007.

Hospodářství u západní brány Krkonoš

V kopcovité krajině západního podhůří Krkonoš, zhruba pět kilometrů jižním směrem od brány západních Krkonoš – Jilemnice, leží obec Roztoky u Jilemnice, kde se svou družkou Drahoslavou Nesvadbovou ekologicky hospodaří Václav Čermák.

Ten v roce 1992 navázal na rodinnou tradici a začal se, za velké pomoci rodičů i dalších členů rodiny, věnovat chovu mléčného skotu. Jelikož měl jeho děda dříve podíl v mlékárenském družstvu v Kruhu u Jilemnice, rozhodl se dodávat mléko právě sem. O jedenáct let později stál před rozhodnutím, zda vynaložit nemalé finanční prostředky na vybudování nové dojírny a rekonstrukci stáje, nebo se začít věnovat chovu skotu bez tržní produkce mléka. Na pomyslnou misku vah musel, bohužel, přihodit i fakt velmi malé pravděpodobnosti, že farmu bude v budoucnu komu předat (obě dcery pana Čermáka pracují mimo zemědělství). Zvítězila tedy druhá možnost. Dva roky po tomto rozhodnutí mlékárna v Kruhu u Jilemnice, stejně jako všechny ostatní v Libereckém kraji, zkrachovala.

„Je velká škoda, že v rámci restitučních nároků nebylo možno uplatnit i nárok na podíl v mlékárenském družstvu. Třeba tak mohla být současná situace s ubývajícími stavy mléčného skotu a mlékem tekoucím do zahraničí zcela jiná,“ přemýšlí Václav Čermák.

Dnes se tedy pan Čermák věnuje chovu skotu bez tržní produkce mléka, osvědčilo se mu připouštění českých červených strak býkem masného plemene Charolais. S kříženkami z tohoto spojení má jen ty nejlepší zkušenosti: „Jsou plodné, mají bezproblémový průběh porodu a vynikající mléčnost.“ Zkusil i chov plemene Aberdeen Angus, ale narazil, bohužel, na problém odbytu. „Je zvláštní, že někteří řezníci stále nedokážou docenit vynikající kvalitu jejich masa. Vidí černou kůži a okamžitě ztrácí zájem. Předsudků je hold někdy těžké se zbavit,“ konstatuje pan Čermák.  

V ekologickém režimu obhospodařuje celkem 40 ha pozemků, z čehož většinu tvoří louky a pastviny. „Ačkoliv v mnohém mi zpočátku poradili a pomohli rodiče a časem jsem získal i spoustu vlastních zkušeností, přece jen je pro člověka důležitý pocit určité sounáležitosti. Proto jsem se hned v roce 2000, když vznikala zdejší regionální ASZ, stal jejím členem. Je moc fajn vědět, že je tu organizace, v níž mají rodinná hospodářství zastání,“ uzavírá Václav Čermák. 

Chov ovcí i agroturistika v kraji zapadlých vlastenců

Na rozhraní Krkonošského národního parku a chráněné krajinné oblasti Jizerské hory se na výměře 1279 ha rozkládá obec Paseky nad Jizerou. Oblast, v níž se nachází, bývá často nazývána krajem zapadlých vlastenců. Stejný název – Zapadlí vlastenci – nese i nejznámější buditelský román Karla Václava Raise, jehož děj se odehrává ve 40. letech 19. století právě v Pasekách, Raisem zvaných Pozdětín. Nejstarší záznam o obci pochází z roku 1654, mezi jedno z prvních osídlení patří i usedlost Na Zvonici, kde se svou rodinou žije a již dvacet let se chovu ovcí plemene Romney věnuje nový člen ASZ Jablonec, Liberec, Semily Luboš Waldmann.

„Táta byl po celý život duší zemědělec, proto mě ani na počátku 90. let m. st. příliš nepřekvapil jeho nápad pořídit si chov ovcí. Že jde v našich horských podmínkách o ideální zvířata, mi bylo od začátku jasné. V té době navíc v Čechách docházelo k hromadnému snižování stavů ovcí, což táta nazval nejideálnějším začátkem pro založení jejich chovu,“ začíná své vyprávění pan Waldmann.

Právě tehdy došlo mezi Československem a Novým Zélandem k podpisu dohody o mezivládní spolupráci, která byla zaměřena na propagaci nízkonákladového pastevního odchovu masného skotu a ovcí. Na pronajatých pozemcích u Vysokého Mýta vznikla modelová farma, do jejíhož budování se na dva roky zapojil novozélandský farmář Peter Iremonger s cílem ukázat v praktickém provozu efektivnost pastevního odchovu masného skotu a ovcí. Systém novozélandského hospodaření nebylo možné přesně okopírovat, musel ho upravit tak, aby byl provozovatelný i ve středoevropských podmínkách, ale záměr se vydařil. Již na podzim roku 1992 koupili otec a syn Waldmannovi část odchovaných jehnic z této farmy a začala tak éra chovu plemene Romney v Čechách.

„Ačkoliv dotace opravdu nebyly důvodem, proč jsme se zemědělství začali věnovat, přiznám se, že jen díky tzv. Kubátovým dotacím v roce 1991 jsme začátky hospodaření zvládli. Bylo nám tehdy proplaceno 80 % nákladů na stavbu ovčína se seníkem,“ vysvětluje Luboš Waldmann.

Přiznává, že ani tak nebyla zpočátku ekonomika chovu nijak růžová, prošli si i nejrůznějšími chovatelskými pády, postupně se ale systém chovu ustálil a z Luboše Waldmanna se stal uznávaný chovatel, o jehož plemenné berany je na podzimních nákupních trzích vždy velký zájem.

„Romney je jedno z mála plemen ovcí chovaných v ČR, které výborně snáší tvrdé horské podmínky. Vyznačuje se velmi dobrými pastevními vlastnostmi, zužitkuje téměř veškerou statkovou píci. Výborně se hodí na spásání 35 hektarů pastvin, které obhospodařuji. I tak je ale jejich údržba v těchto podmínkách náročnější, z důvodu většího množství malých pozemků stádo často přeháním, hůře dostupná místa dosekávám,“ říká hospodář.

V současné době čítá základní stádo 80 ovcí, nejlepší bahnice (cca 30 %) jsou připouštěny v čistokrevné plemenitbě pro obnovu vlastního stáda i pro produkci plemenných beranů, která činí zhruba 8 kusů. Vzhledem k tomu, že plemeno Romney je vynikající do mateřské populace ke křížení s berany masných plemen, je zbytek stáda připouštěn beranem plemene Berrichon du Cher za účelem produkce kvalitních jatečních jehňat. Připouští se v polovině listopadu, dubnové bahnění probíhá v ovčíně. Na podzimních nákupních trzích pak pan Waldmann prodává plemenné berany ve stáří jednoho a půl roku.

V rámci diverzifikace činností se Waldmannovi v polovině devadesátých let rozhodli pro agroturistiku – druh podnikání v této oblasti naprosto ideální. Za pomoci dotace ve výši 640.000 Kč se jim podařilo přebudovat prostory nad kovárnou (Luboš Waldmann je původní profesí umělecký kovář) vedle obytného domu na dva apartmány. „V druhé polovině devadesátých let u nás začalo období, které nazýváme jako „holandský boom“. Téměř po celé léto u nás každoročně trávilo dovolenou 10 až 15 holandských rodin, a to nejen v apartmánech, ale i ve stanech. Rád vzpomínám na tu úžasnou atmosféru, ve většině případů to byli bezvadní, srdeční lidé, kteří se velmi rádi zapojovali do práce na statku. Jenže stejně rychle jak boom začal, zase skončil. Děti z těchto rodin odrostly a zřejmě již mají jiné představy o trávení dovolené. Apartmány jsou nyní nejčastěji využívány v období od prosince do dubna k  ubytování lyžařů,“ seznamuje nás pan Waldmann s další podnikatelskou aktivitou rodiny.

Před třemi lety si Waldmannovi nechali vypracovat projekt na stavbu velkého rodinného penzionu o 24 lůžkách, lyžárně a restauraci a byla jim schválena několikamilionová dotace z Programu rozvoje venkova na agroturistiku. Nakonec se však rodina rozhodla od projektu ustoupit. „Došli jsme k závěru, že původní projekt by byl nad naše možnosti. Do budoucna bychom se ale určitě rádi dále věnovali agroturistice, kromě apartmánových prostor bychom mohli nabídnout i ubytování v soukromí“ vysvětluje Luboš Waldmann. 

S počínáním svého syna by jistě souhlasil i jeho otec – Drahoslav Waldmann, který před dvaceti lety udal směr rozvoje hospodářství. Kromě vztahu k půdě a zvířatům byl i velkým patriotem, jež uchoval pro další generace to nejcennější – vzpomínky na život v oblasti zapadlých vlastenců v minulém století v podobě ručně psané kroniky. Mozaika jím zachycených životních příběhů se stala námětem scénáře celovečerního hraného filmu Mír jejich duši, v němž v rolích svých otců a dědů vystupují obyvatelé Pasek nad Jizerou a okolí. Film byl natočen v roce 2004 a získal nominaci na cenu Český lev v kategorii střihu.

Kozí farma Pěnčín v přípravách na novou sezónu

Jaká by to byla návštěva regionu Jablonec, Liberec, Semily bez zavítání na vítěznou Farmu roku 2012 – Kozí farmu Pěnčín nedaleko Jablonce nad Nisou!

Hned u vchodu do sýrárny upozorňuje na získání titulu výrazná cedule, kterou Pulíčkovi obdrželi společně s diplomem a finanční cenou na slavnostním vyhlášení v divadle ABC. „Vítězství jsme rozhodně nečekali. Nejprve nás v létě loňského roku překvapilo, když jsme postoupili mezi pět nominovaných farem. Po cestě na slavnostní vyhlášení jsme si říkali, že už samotný fakt, že při tom můžeme být, je ohromný. Po nominančích videoklipech jsme se chtěli zvedat při vyhlašování pátého místa. Byli jsme si vědomi toho, že vzhledově nemůže náš rozsáhlý areál konkurovat menším a esteticky daleko doladěnějším rodinnám farmám. Nevím, zda porotu více zaujal projekt výletního areálu, naše ekologické smýšlení, kvalita chovu zvířat, či finalizace faremní produkce a její distribuce, každopádně nás to ale velmi těší,“ říká Dana Pulíčková a dodává: „Avšak také zavazuje. Od konce roku intenzivně přemýšlím, jak výletní areál na novou sezónu co nejlépe vylepšit. Jakými druhy domácích zvířat jej doplnit, aby děti byly ještě spokojenější, případně jak je více zapojit do činnosti.“

Pulíčkovi tedy rozhodně neusínají na vavřínech, chod farmy běží na plné obrátky. Zhruba od půlky ledna se již rodí nová kůzlata a jehňata, na něž se rády chodí dívat děti s rodiči z širokého okolí. Areál je totiž pro veřejnost otevřený 365 dní v roce, kromě prohlídky zvířat láká i nákup mléčných výrobků ve faremní prodejně.

„Přímo na farmě prodáme v současné době asi 18 % produkce. Ozývají se totiž stále nové prodejny, které mají zájem o zásobování. Dostali jsme se nyní dokonce do fáze, kdy uvažujeme, že na distribuci do maloobchodu přijmeme zaměstnance. Přestává být v mých silách organizovat zásobování všech obchodů sám,“ vysvětluje Josef Pulíček ml., který se mimo jiné věnuje 2x týdně celodennímu prodeji na pražských farmářských trzích a zásobování hypermarketu Globus. 

Vylepšit výletní areál, udržet kvalitu chovu koz a ovcí, kvalitu výrobků a uvést na trh minimálně jeden nový mléčný výrobek – to jsou aktuální cíle pěnčínské kozí farmy. Zjistit, jak se je Pulíčkovým daří plnit, můžete i vy. Stačí výletní pěnčínský areál navštívit – nejlépe s dětmi a v obobí od května do září. 

A mimochodem, radost z Pulíčkovic vítězství má i starostka obce Pěnčín Vladimíra Paldusová: “Na úspěch „své" farmy v soutěži jsme náležitě hrdí. Důsledkem je samozřejmě i propagace našeho Pěnčína, což nás těší. Srdečně blahopřejeme a do dalšího nelehkého období přejeme Pulíčkovým mnoho sil a odvahy."

Šárka Gorgoňová, tisková referentka ASZ