Například při zavádění nových IT (informačních technologií), zejména v případě státní správy. Vypisované veřejné zakázky na IT se naopak staly prakticky hned po výstavbě silnic a dálnic významným symbolem nehospodárného utrácení peněz. Problémy tohoto typu řešil mimo jiné Nejvyšší kontrolní úřad na ministerstvu zemědělství, a prakticky na všech resortech. Úřad přitom nikde nedospěl k závěru, že by byly někde zakázky na IT v pořádku. Bohužel lze konstatovat, že základní chyba je v systému. Úředníci, kteří mají na ministerstvech na starosti IT zakázky, obvykle nepatří mezi top placený management a stejně tak ani mezi top odborníky na IT problematiku. Výsledkem je, že nejsou schopni argumentačně plnohodnotně čelit komerčním „ajťákům“, kteří mohou bez problémů obhájit nadhodnocené ceny zakázek. Když ještě přitom „kápne“ malá domů k mizernému platu, tak je to „ideální“. Tedy: Má - li se problém s IT zakázkami, které budou při postupující internetizaci informačních systémů stále četnější a finančně náročnější, nějak systémově vyřešit, musí do státní správy přijít na příslušná rozhodovací místa skuteční a špičkoví odborníci – a musí být také špičkově zaplaceni. Druhou cestou je, že by si úřady IT systémy vytvářely samy, bez veřejných zakázek. I v tomto případě ale platí, že špičkoví odborníci musí být zaplaceni, možná lépe než náměstci. Jinak totiž prodělá jak instituce, tak ve finále daňoví poplatníci.
Mluvíme-li o internetizaci informatiky, pak je třeba také jednoznačně konstatovat, že nejen na ministerstvu zemědělství, ale ve státní správě (opět) obecně vládne stále guttenbergský středověk. Celá řada údajů, které jsou běžně veřejně a na několika místech k dispozici v elektronické podobě, se totiž kromě toho tiskne formou informačních brožurek. Náklady jdou přitom do desítek milionů ročně, pokud sečteme aktivity jednotlivých odborů či různých příspěvkových organizací. Přes technologický pokrok tak materiál s názvem „Plán publikační a propagační činnosti Ministerstva zemědělství pro rok 2013“ počítá například s tím, že bude v tištěné podobě publikovat informace týkající se třeba zásad pro poskytování dotací nebo podmínek uvádění dřeva do oběhu. To je přitom zcela zbytečné. Ne že by se nemělo publikovat nic – je ale třeba rozlišovat. Platit by přitom mělo, že informace servisního charakteru pro odbornou, většinou zemědělskou veřejnost, dostupné na internetu, by se neměly publikovat vůbec. Naopak takové údaje, které slouží k osvětě laické veřejnosti, které navíc často v příslušné podobě v elektronické podobě nejsou veřejně k dispozici, by publikovány být měly. Vlastně je to velmi jednoduché… jen to udělat.
Samostatnou kapitolu ve zmiňovaném materiálu „Plán publikační činnosti….“ tvoří přitom oddíl Operačního programu (OP) Rybářství. Tady je zejména vhodné připomenout, že ministerstvo má v plánu vyhlásit další díl projektu „Ryba domácí“, jehož náplní by měla být z podstaty věci celá řada činností, které jsou přitom do publikační činnosti v plánu na letošní rok ministerstva zahrnuty. To tím pádem dubluje cosi, co by měl dělat někdo úplně jiný. Navíc za nemalé peníze a s nijak blíže nespecifikovanými náklady. Tam, kde naopak náklady specifikované jsou, musí člověk jenom nevěřícně kroutit hlavou. Například položka „ výroba televizního spotu a 500 ks DVD“ za uvažovanou částku 3 miliony korun zřejmě počítá s tím, že příslušná DVD budou nejméně pozlacená…
Poslední příklad naprosto nevyužívaných moderních technologií se týká v současné době široce diskutovaného téma pojištění zemědělských, zejména klimatických rizik, především pak takových, které v současné době nejsou v nabídce komerčních pojišťoven. Ani tady nemá smysl rozebírat podrobnosti, zvláště když je vše zatím v prvotním stadiu diskuse. Jedna věc by ale mohla být řečena již teď – totiž potřeba využití moderních metod při stanovování rozsahu a struktury škod na zemědělském (a nejen zemědělském) majetku. Ty mohou naprosto objektivně, do nejmenších detailů (rozlišovací schopnost je jeden centimetr) škody stanovit, pokud se třeba využije metody GIS a obecně produktů vycházejících ze satelitní navigace. Místo toho se stále uvažuje s různými škodními komisemi, ať už se skupiny lidských posuzovatelů budou jmenovat jakkoli. Odhlédneme-li od ztráty času „protokolářů“ při zjišťování škod tímto způsobem, zůstává přitom základní problém – subjektivní lidský faktor. Takové riziko při využití moderních, a ne drahých technologií, samozřejmě odpadá. Každopádně i díky objektivnímu a detailnímu stanovení škod by se i tímto způsobem ušetřilo.
Petr Havel
