Právo myslivosti včera, dnes a zítra

Sdílejte článek
Právo myslivosti  včera,  dnes a zítra

Svůj názor na připravované změny v myslivecké legislativě sepsal i dlouholetý pracovník výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti ve Zbraslavi-Strnadech RNDr. Stanislav Mottl, Csc. Tento autor vědeckých publikací, jež byly přeloženy do několika jazyků, měl roku 1951 maturovat na lesnické škole v Písku, ale na základě pokynu ministra Nejedlého byl zařazen mezi kulacké děti, tedy mezi nepřátele socialismu, kteří nesměli mít vyšší vzdělání, a k maturitě nebyl připuštěn. Díky statečnosti některých kantorů této školy nakonec přece jen odmaturoval a dokonce byl přijat i na vysokou školu.

Připravované změny v naší myslivecké legislativě vyvolávají značnou pozornost nejen mezi myslivci, zejména pokud jsou nájemci nebo držiteli honiteb, ale rovněž i mezi vlastníky honebních pozemků. Ne vždy se však tyto skupiny ve svých názorech shodují a jejich přání a představy o obsahu zákona o myslivosti se často i značně rozcházejí. Jedna stará a praxí dokonale ověřená poučka praví, že učitelkou života je historie a kdo si z ní nevezme poučení, je nucen si ji zopakovat. Proto je třeba si připomenout i historii práva myslivosti v našich zemích a vzít si z ní poučení zvláště nyní, při chystané novelizaci zákona o myslivosti. A pro lepší představu o tom, jak a pod jakými vlivy se toto právo vyvíjelo, je vhodné začít takříkajíc „od Adama“.

Lov zvěře a rybolov byly na území dnešního našeho státu původně volné, vztahující se k obci, občinám. Vládcům náleželo jen právo dozoru a povinnost tyto občiny hájit. Teprve po potlačení moci lechů a starých knížecích rodů Boleslavem I. (935-967) a Boleslavem II. (967-999) vznikly ze statků obecných statky státní a lov zvěře a ryb, ale i včelařství, se staly regálií, tedy výsadním právem panovníka. Zvěř jako součást regálu tedy byla i majetkem panovníka a logicky ji nelze pokládat za res nullis, tj. „věc nikoho“. Později panovníci nabyté statky z různých důvodů přenechávali šlechticům, klášterům i měšťanům, a to zpravidla jako léna s určitým omezením, jež se velmi často týkalo nejen lovu, ale i vlastnictví ulovené zvěře. K určitým změnám došlo až po vydání Řádu myslivosti ze dne 28.2.1786 císařem Josefem II. Tyto změny se však týkaly především ulevení poddaným od tehdejších loveckých robot a ochrany jejich pozemků před škodami působenými zvěří a lovem.

Výsadní lovecké právo zaniklo teprve zrušením dominikálního práva císařským patentem č. 154 ze dne 7.3.1849, tedy krátce po nástupu císaře Františka Josefa I. na trůn. Na základě tohoto patentu bylo v zemích Koruny české povoleno vykonávat právo myslivosti každému, kdo vlastnil nejméně 200 jiter (115 hektarů) souvislých honebních pozemků. Drobným vlastníkům půdy bylo uloženo, aby „své honby vždy v celou obec buď pronajímali, aneb k vlastní ruce dali znalcem provozovati“.Tento císařský patent byl později nahrazen honebním zákonem pro Čechy č. 49 ze dne 1.6.1866, honebním zákonem pro Moravu č. 36 ze dne 31.3.1873 a honebním zákonem pro Slezsko č. 42 ze dne 13.1.1903. Zákony český a moravský s novelizacemi a slezský bez novelizace zůstaly v platnosti až do konce třicátých let minulého století. Délka pronájmu honitby byla stanovena na dobu nejméně šesti let a pokud byla delší než dvanáct let , byl k tomu třeba souhlas okresního úřadu..

Všechny tři shora jmenované honební zákony po celou dobu své platnosti souhlasně spojovaly právo myslivosti s vlastnictvím půdy. Nejednotný však byl výklad právní povahy práva myslivosti. Jedněmi bylo právo myslivosti pokládáno za neodlučitelnou součást vlastnictví pozemku, jinými za samostatné zvláštní právo, jevící se jako právo reálné, neodlučně spojené s vlastnictvím pozemku. Až v roce 1882 vídeňský správní soudní dvůr rozhodl (Budw. 1352/1882), že „honební právo není žádným samostatným právem, které by se dalo pojmout do všeobecného rozdělení práv, nýbrž se jeví prostě jako výkon vlastnického práva k pozemkům“. Tento soudní výrok sice nebyl zrušen, avšak popřevratová československá legislativa koncipovala právo myslivosti jako samostatné právo věcné, toliko vycházející z vlastnictví pozemku.

Naše honební zákony z předválečného období výrazně respektovaly a chránily vlastnická práva majitelů pozemků. Z této skutečnosti vycházela např. i taková ustanovení , jako že právo myslivosti může samostatně vykonávat nejen držitel souvislých pozemků o výměře nejméně 115 ha a uznaných za honitbu, ale i vlastník pozemků bez ohledu na jejich výměru, pokud jsou dokonale a trvale ohrazené zdmi nebo ploty. V zájmu ochrany zemědělských kultur zákon také dovoloval chov černé zvěře jen v oborách a stanovil, že pokud by kdo tuto zvěř postihl mimo oboru, „může ji, vyhledává-li toho ochrana osoby nebo majetku, každého času usmrtiti“. Okresní úřady byly také oprávněny v zájmu snížení škod působených zvěří povolovat její odstřel i v době hájení. V polních a převážně polních honitbách mohl okresní úřad povolit celoroční odstřel tzv. přebíhavé jelení a daňčí zvěře, a to „jen mimo les a jen tehdy, není-li půda pokryta vrstvou sněhovou“.

V době nacistické okupace byla vydána protektorátní vládní nařízení č. 127 a č. 128 ze dne 31.3.1941, jimiž bylo právo myslivosti nadále definováno jako právo souvisící s vlastnictvím pozemku. Jako nejnižší přípustná výměra bylo stanoveno 115 ha pro honitby vlastní a 250 ha pro honitby společenstevní. U nově vznikajících honiteb ale byla v souladu s německým zákonem stanovena nejnižší přípustná výměra 150 ha. Vlastník pozemků, který splňoval podmínku minimální výměry, měl na honitbu nárok, aniž musel žádat o její uznání. Ministerstvo zemědělství mohlo v některých případech rozhodnout o zvýšení minimální výměry u vlastní honitby až na300 ha a u společenstevní honitby až na 500 ha, případně stanovit i jinak .Předpis také umožňoval ponechat myslivost takzvaně v klidu.

Po osvobození Československa v roce 1945 zůstaly částečně v platnosti myslivecké předpisy jak z doby prvorepublikové, tak z tzv. Protektorátu. Jejich výčet a rozsah platnosti stanovovala vyhláška ministerstva zemědělství č. 289 Ú.l. RČS ze dne 4.10.1945, o prozatímní úpravě myslivosti. Následně ministerstvo zemědělství vydalo vyhlášku č. 1568 Ú.l. RČS díl I. ze dne 27.7.1946, o využití společenstevních honiteb, a ještě téhož roku výnos čj. 25633-VIII/3-1946, zvláštní podmínky o propachtování honebních okrsků, spravovaných ústředním ředitelstvím Státních lesů a statků v Praze. Tímto výnosem bylo prakticky zabráněno pronájmu jakýchkoliv státních honiteb jednotlivcům a tyto pak byly pronajímány pouze tzv. loveckým společnostem. Podle následujícího dalšího výnosu ministerstva zemědělství č. 32823/940-VI/7-47 ze dne 13.3.1947, o ustavení lidových loveckých společností a instruování žádostí o schválení stanov a o pacht honiteb, již bylo nařízeno pronajímat státní honitby výlučně jenom ustaveným lidovým loveckým společnostem. O ustavení takové společnosti rozhodoval místně příslušný okresní národní výbor a jednou z hlavních podmínek bylo doporučení tehdejšího Jednotného svazu českých zemědělců. Lidová lovecká společnost musela mít nařízené sociální složení své členské základny: jednu polovinu tvořili místní výkonní zemědělci vlastnící nejvýše 20 ha orné půdy a druhou polovinu zaměstnanci státních lesů a statků, dělníci, zaměstnanci, drobní živnostníci a „myslivci lidově demokratických vrstev“. Myslivost se stala tzv. lidovou a jako taková i účinným agitačním prostředkem při získávání voličů a sympatizantů KSČ, která tehdy ovládala rezort ministerstva zemědělství. Díky tomuto „zlidovění“ celkový počet myslivců či lovců v českých zemích stoupl oproti době před válkou téměř pětkrát: z 24.389 osob v roce 1938 na 117.628 osob v roce 1946. V roce 1940 bylo v tzv. Protektorátu Čechy a Morava evidováno 15.310 myslivců.

Přes nemalý odpor odborných mysliveckých kruhů byl dne 18.12.1947 Národním shromážděním ČSR přijat zákon č. 225/1947 Sb., o myslivosti, který nabyl účinnosti dnem 1.1.1948. Zákon specifikoval myslivost jako hospodářskou a kulturní hodnotu a zároveň odvětví zemědělské a lesní výroby, čímž ji překvalifikoval ze záliby, zábavy či sportu na součást nejen lesnictví, kterou je tradičně a odedávna, ale i zemědělství. Jako nejnižší přípustnou výměru zákon stanovil 150 ha pro honitbu společenstevní a 200 ha pro honitbu vlastní a právo myslivosti i nadále spojoval s vlastnictvím honebního pozemku. Nájemní doba byla stanovena na dobu nejméně šesti let a u honiteb se zvěří spárkatou nejméně na devět let. Smlouvy o nájmech honiteb schvalovaly příslušné okresní národní výbory a se soukromými osobami se jako s nájemci prakticky nepočítalo. Zákon také, krom jiného, ponechal v platnosti jako jednu z podmínek pro získání loveckého lístku povinné členství v tehdejší Československé myslivecké jednotě. Tato podmínka byla původně zavedena vládním nařízením z doby tzv. Protektorátu podle německého vzoru.

Záhy po politickém puči v únoru 1948 byly za účelem provedení politických čistek ustavovány na celém území státu tzv. akční výbory Národní fronty Čechů a Slováků. Tyto zvláštní orgány byly zřizovány při všech politických, nepolitických i hospodářských organizacích včetně Československé myslivecké jednoty, a to s jediným posláním: „očistit tyto organizace a společnost od reakčních a protilidových živlů“. Akční výbory, složené z politicky spolehlivých, to jest tzv. lidově demokratickému politickému zřízení oddaných členů, se i v rámci ČSMJ postaraly o „očistu“ vyloučením „nespolehlivých“ členů z této organizace. Toto vyloučení mělo za následek okamžité odebrání loveckého lístku i loveckých zbraní a tím i zákaz výkonu práva myslivosti. Nezřídka se tímto způsobem vyřizovaly i osobní účty. Bylo uváděno, že dělnická třída to myslí s očistou a demokratizací myslivosti opravdově a ta se jí stala školou třídního uvědomění, a že lidoví myslivci jsou nezbytným činitelem při upevňování rodící se socialistické vesnice. Vedení Československé myslivecké jednoty přijalo dne 27.2.1949 toto usnesení: „Do IX. sjezdu Komunistické strany Československa dokončíme reorganizaci členské základny a řídící činnosti Čs. myslivecké jednoty v ústředí, krajích a okresech tak, aby v myslivosti byla zajištěna lidovost a demokratizace, aby byly odstraněny zbytky reakčních živlů, které jsou až dosud na provozu myslivosti zúčastněny a zapojíme do výkonu myslivosti zejména průmyslové dělníky. Vynasnažíme se vytvořit ve všech velkých průmyslových závodech dělnické myslivecké kluby“. Ve zprávě o plnění závazků k IX. sjezdu KSČ bylo uvedeno, že z Čs. myslivecké jednoty v českých zemích bylo navždy vyloučeno 1.842 členů a dočasným vyloučením nebo důtkou bylo postiženo 3.084 členů.

Zákon č. 225/1947 Sb., o myslivosti, nadále vázal právo myslivosti na vlastnictví honebních pozemků, ale právo jeho výkonu bylo plně podřízeno politickým zájmům . Totalitnímu režimu tento zákon vyhovoval po více než čtrnáct let., tj. dokud v roce 1962 nevyšel myslivecký zákon nový, socialistický. Vysvětlení podává prohlášení tehdejší Československé myslivecké jednoty, že „ač zákon o myslivosti byl vydán ještě před únorem 1948, podařilo se komunistům prosadit, že představoval nejrevolučnější zásah do buržoazních práv na úseku myslivosti a individuální zájmy musely postupně ustupovat socialistické formě – kolektivní myslivosti“.

Dnem 1.3.1962 nabyl účinnosti zákon č. 23/1962 Sb., o myslivosti, ze dne 23.2.1962, který stejně jako zákon z roku 1947 charakterizuje myslivost co by odvětví zemědělské a lesní výroby.Obdobná je i definice oprávnění a povinnosti vyplývající z práva myslivosti, avšak zcela zásadní změnou je odloučení práva myslivosti od vlastnického práva k honebnímu pozemku. Okresním národním výborům zákon uložil uznat za honitbu souvislé honební pozemky, které má ve správě nebo užívání socialistická organizace, pokud mají výměru alespoň 500 ha. Soukromé pozemky byly automaticky přičleňovány k sousedním honitbám. Dnem účinnosti zákona také zanikla dosavadní honební společenstva. Socialistické organizace byly povinny své honitby pronajímat mysliveckým sdružením nebo státním organizacím v oboru působnosti ministerstva zemědělství. Nájemní doba byla stanovena jednotně pro všechny honitby bez výjimky, a to na deset let. Dosavadní myslivecké společnosti zákon změnil na myslivecká sdružení se statutem socialistické organizace, podléhající dozoru Československého mysliveckého svazu,. na který byla již v roce 1961 přejmenována Československá myslivecká jednota , když předtím byla začleněna do Národní fronty Čechů a Slováků. V hlavě 1, článku 6 Ústavy Československé socialistické republiky z roku 1960 se praví, že: „Národní fronta Čechů a Slováků , v níž jsou sdruženy společenské organizace, je politickým výrazem svazku pracujících měst a venkova , vedeného Komunistickou stranou Československa“. Členství v ČSMS zůstalo podle zákona o myslivosti i nadále jednou z hlavních podmínek pro získání a držení loveckého lístku a tedy i pro výkon práva myslivost, což platilo i pro občany, jimž byla myslivost povoláním.

Zásluhou zvýšení limitu nejnižší přípustné výměry honiteb došlo ke snížení jejich celkového počtu a ke změnám honebních hranic. Postupující zavádění velkovýrobních metod zemědělského využívání krajiny vedlo ke zhoršování podmínek pro existenci volně žijící drobné zvěře, především koroptví, bažantů a zajíců, projevující se rapidním snižováním jejich stavů. Skutečnost, že příčinou tohoto jevu je rozvrácení ekologické stability a postupující destrukce venkovské krajiny a často i nadměrný lov, nebyla brána v úvahu. Namísto toho bylo prosazováno zvětšování výměr honiteb jejich spojováním a slučování mysliveckých sdružení. Vzácný nebyl a dosud není ani tak bizarní názor, jako že hlavní vinu na katastrofálním úbytku početnosti drobné zvěře mají predátoři. Avšak namísto ozdravování zemědělské krajiny dále rychle pokračovalo její ničení a další zhoršování přírodního životního prostředí, a tím i pokles stavů drobné zvěře , až dosáhl a nadále dosahuje takového stupně, že například koroptev je dnes ohroženým druhem, zajíc musí být ve většině honiteb celoročně hájen a bažanty lze lovit jen proto, že byli a dosud jsou v hojném počtu uměle odchováváni a vypouštěni do honiteb, pohříchu vesměs jen jako „živé terče“. Odlišná situace však nastala u spárkaté zvěře. Ta začala trvale osidlovat místa, kde se dříve vyskytovala buď jen výjimečně, anebo vůbec ne a její početní stavy se rychle zvyšovaly. Došlo i ke změnám v chování zvěře. Příkladem je srnčí, které se v mnoha honitbách stalo polní zvěří, nebo přemnožená černá zvěř, která dnes přichází za potravou až do bezprostřední blízkosti lidských sídel. Hlavní příčinou enormního nárůstu početních stavů spárkaté zvěře v honitbách se paradoxně staly tytéž změny v krajině, které negativně ovlivnily stavy zvěře drobné. Pěstování vysokoenergetických zemědělských plodin vysokého vzrůstu v rozsáhlých monokulturách a na velkých plochách zemědělské půdy poskytuje spárkaté zvěři nejen hojnost potravy, ač monodietní, ale i kryt, v němž se zvěř cítí bezpečně zejména tehdy, když je jinde vyrušována například lovci, houbaři, rekreanty.

Nadměrné stavy spárkaté zvěře ale s sebou nesou i nadměrné až finančně neúnosné škody na zemědělských a lesních kulturách a porostech. Tato skutečnost je odedávna příčinou sporů mezi uživateli honiteb a vlastníky honebních pozemků. Uživatelé honiteb, zejména jejich nájemci, mají pochopitelně zájem na co nejvyšších stavech zvěře, zvláště pak když finanční náhrada za škody způsobené zvěří nebývá citelná, ale často je jen symbolická nebo žádná. V důsledku toho nemá většina myslivců skutečný zájem snižovat stavy přemnožené černé, ale i jiné spárkaté zvěře, neboť se jim stala náhradou za někdejší hony na drobnou zvěř, hlavně zajíce, a spárkatá zvěř se stala důležitým zdrojem zvěřiny nejen pro vlastní spotřebu, ale často i komerčně výnosným artiklem.

Přes zákonem č. 23/1962 Sb. proklamovanou lidovost myslivosti si socialistický stát z „obecného zájmu“ v některých honitbách vyhrazoval výkon práva myslivosti pro sebe. Týkalo se to všech obor a vybraných honiteb spravovaných státními socialistickými organizacemi lesního hospodářství nebo státními statky. Posláním vyhrazených honiteb měl být hlavně prodej poplatkových lovů zvěře za devizy a reprezentace státu. Převážně šlo o velmi dobře vedené a bohatě zazvěřené honitby. Obecný zájem však představovaly hlavně lovecké akce, pořádané pro tuzemské lovce z řad vládních činitelů, stranických funkcionářů a jiných prominentů, včetně jejich přátel. Náklady na tyto lovecké akce nebyly zanedbatelné. K provozním výdajům se připočítávaly i náklady spojené s bohatými „posledními lečemi“, zdarma vydávanými náboji a zvěřinou, obvykle v libovolném množství. Státní socialistické organizace, které vyhrazené honitby spravovaly, dostávaly na jejich myslivecký provoz dotace ze státního rozpočtu.

Zákon č. 23/1962 Sb., o myslivosti, byl sice novelizován zákonem č. 146/11971 Sb. a později zákonem č. 96/1977 Sb., ale na jeho podstatě to nic nezměnilo. K větším změnám došlo teprve po sametové revoluci, a to vydáním novel č. 143/1991 Sb., č. 270/1992 Sb., č. 289/1995 Sb., č. 166/1999 Sb. a č. 238/1999 Sb. Za nejdůležitější z těchto změn lze považovat opětovné spojení práva myslivosti s vlastnictvím honebního pozemku, obnovení honebních společenstev a zrušení povinného členství v celostátní myslivecké zájmové organizaci, Českomoravské myslivecké jednotě, která nahradila dosavadní Český myslivecký svaz. Ke zrušení zákona č. 23/1962 Sb. , o myslivosti, ve znění všech jeho novel došlo až po vydání zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ze dne 27.11.2001. Podobně jako tomu bylo v roce 1947 u zákona č. 225/1947, o myslivosti, tak i příprava nového mysliveckého zákona v roce 2001 vzbudila značnou pozornost jak mezi myslivci, tak mezi vlastníky honebních pozemků, z nichž většině byla v restituci vracena vlastnická práva. V zájmu nájemců honiteb, vesměs mysliveckých sdružení, bylo co nejméně změn oproti starému zákonu, u majitelů honebních pozemků tomu bylo naopak. Spory a diskuse okolo návrhu nového zákona o myslivosti byly zpolitizované a neobjektivní. Nakonec díky „myslivecké lobby“v režii Českomoravské myslivecké jednoty byl Sněmovnou přijat myslivecký zákon sice nový, ale v zásadě vycházející z principů zákona starého. K požadavkům vlastníků pozemků tento zákon nepřihlédl a k dohodě nemohou přispět ani současné názory některých mysliveckých funkcionářů, že škody působené zvěří by měly jít na účet majitelů honebních pozemků a myslivci by neměli platit nájemné z honiteb, ale stát by měl naopak hradit myslivcům náklady spojené s výkonem práva myslivosti, neboť se starají o zvěř, která je národním bohatstvím. Brzy po vydání zákona č. 449/2001 Sb, o myslivosti, následovaly novely č. 320/2002 Sb. a č. 592/2003 Sb., které však jeho podstatu nijak zvlášť nezměnily. Většině nájemců honiteb, převážně mysliveckým sdružením, současný myslivecký zákon vyhovuje, většině majitelů honebních pozemků však nikoliv, neboť dle jejich přesvědčení jim neumožňuje svobodně užívat vlastnická práva k půdě, jejímž „produktem“ je i lovná zvěř , kterou na jejich účet ekonomicky využívá někdo jiný.

Po více než dvanácti letech od vydání zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, je připravována jeho v pořadí třetí novelizace. A stejně jako tehdy, před vydáním uvedeného zákona, i dnes běží kampaň, tentokrát však proti jeho novelizaci, čili proti jeho„otevírání“, neboť tento zákon je prý tak pokrokový, že nám jej i v zahraničí závidí. V takové kampani je každý prostředek dobrý, čehož důkazem je i petice Českomoravské myslivecké jednoty, rozesílaná počátkem dubna t.r. spolu s požadavkem, aby ji členové ČMMJ, jejich rodinní příslušníci a další spoluobčané podepisovali. Petiční výbor, složený ze čtyř čelných funkcionářů ČMMJ v čele s předsedou ČMMJ senátorem Ing. Jaroslavem Palasem uvádí: „Formou této petice žádáme, aby nebyla projednána novela zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, předkládaná ministrem zemědělství a nedošlo tak k dalšímu přehmatu, tentokrát na úseku myslivosti“. Krom jiného petenti i jako voliči apelují na zákonodárce, aby jejich požadavek podpořili.. Naskýtá se otázka, proč se autoři petice bojí projednávání návrhu novelizace zákona o myslivosti, když jsou přesvědčeni o správnosti svého požadavku? Proč namísto konkrétních argumentů petice jen opakuje otřelá tvrzení? Pravým důvodem je zřejmě obava ze snížení limitu pro nejnižší zákonem přípustnou výměry honitby.

Zastánci výkonu práva myslivosti v honitbách o co největší výměře uvádějí, že v malé honitbě nelze řádně myslivecky hospodařit, neboť při malém počtu zvěře nelze účinně uplatňovat chovatelské zásahy včetně správného průběrného odstřelu, zvěř nemá klid a chybí jí dostatečný životní prostor. To je nesporně pravda, pokud jde o spárkatou zvěř . Naproti tomu u drobné zvěře rozhoduje různorodost prostředí, jejíž pravým opakem jsou rozsáhlé lány zemědělských monokultur, které ve výměře polních a smíšených ( lesopolních) honiteb výrazně převažují. Řešení se nabízí pomocí připravované novelizace zákona o myslivosti. Pro zajištění trvalé reprodukce izolované populace ve volnosti žijící zvěře je třeba, aby ji tvořilo nejméně padesát až sto zdravých jedinců. To v případě zvěře jelení, daňčí, sika a mufloní představuje potřebný areál alespoň 7.000 ha a u srnčí zvěře alespoň 3.000 ha, vycházejíc z předpisu o stanovení minimálních a normovaných stavů těchto druhů zvěře. Takovou podmínku však většina honiteb nesplňuje. Průměrná výměra honitby v roce 2011 např. činila jen 1.192,5 ha. Racionální myslivecký chov spárkaté zvěře ve volnosti však předpokládá nejen dostatečně početný kmenový sta zvěře, ale i jednotně řízenou exploataci. Zkušenosti s někdejšími jeleními oblastmi byly v tomto směru dobré a není proto žádný důvod, proč tyto zkušenosti nevyužít i při novelizaci stávajícího zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Ten ve své druhé části ( § 3, odst. 3) připouští zřizování oblastí chovu zvěře, které charakterizuje jako „souvislé území tvořené souborem honiteb s přibližně stejnými vhodnými přírodními podmínkami pro zvěř a určené k chovu určitého druhu zvěře spárkaté, s výjimkou zvěře srnčí, jelence a prasete divokého, nebo jeho místní populace nebo poddruhu či geografické rasy, popřípadě pro vzácné druhy zvěře (tetřev, tetřívek, jeřábek) nebo ohrožené druhy zvěře“. Oproti bývalým jelením oblastem, povinně zřizovaným podle směrnice ministerstva zemědělství, lesního a vodního hospodářství ze dne 1.8.1962 čj. 67 236/1962-53, vymezení oblasti chovu zvěře není podle stávajícího zákona povinné a oblast vymezuje orgán státní správy myslivosti jen na návrh jednoho nebo více držitelů honiteb.

Ustanovení o vytváření oblastí pro chov zvěře by mělo být obsaženo i v novele mysliveckého zákona, avšak nikoliv jen jako možnost, nýbrž jako povinnost daná zákonem. Normované a minimální kmenové stavy zvěře by měly být stanovovány jen pro celou oblast chovu a až na malé výjimky tedy nikoliv jen pro jednotlivé honitby, jako je tomu dosud. Oblast pro chov zvěře by byla definována jako území, tvořené souborem honiteb s přibližně stejnými ekologickými a ekonomickými podmínkami pro existenci a chov druhů zvěře, pro kterou jsou v daném území na základě klasifikace stanoveny normované a minimální kmenové stavy. Výměra oblasti,t.j. výměra všech honiteb tvořících oblast , by měla činit nejméně 3.000 ha, jestliže v těchto honitbách se ze spárkaté zvěře vyskytuje pouze srnčí zvěř. Tam, kde se trvale vyskytuje i jiná spárkatá zvěř, zejména jelení, měla by mít oblast nejméně 7.000 ha. Oblasti pro chov černé zvěře by nebyly zřizovány. V odůvodněných případech by mohla být výjimečně stanovena oblast i o nižší výměře, což platí zejména pro chov nově zaváděného, vzácného nebo ohroženého druhu zvěře. Honitby se stavy či trvalým výskytem drobné zvěře by byly začleněny do oblasti chovu spárkaté zvěře, v jejímž obvodu se nacházejí. Při stanovení oblasti chovu zvěře a její klasifikaci by bylo přihlíženo zejména k vyjádření vlastníků honebních pozemků a orgánů ochrany přírody. Obory by do oblastí chovu zvěře nebyly začleněny. Oblasti by stanovovaly orgány státní správy myslivosti vydáním rozhodnutí a byly by oprávněny ze zástupců držitelů a uživatelů honiteb začleněných v oblasti jmenovat svůj poradní sbor.

Vlastníci honiteb by i nadále měli každoročně vyhotovovat a orgánu státní správy myslivosti předkládat návrhy plánů lovu. S použitím těchto návrhů a po projednání s orgánem ochrany přírody by orgán státní správy myslivosti vypracoval plán lovu souhrnně pro celou oblast a na jeho základě stanovil jednotlivým, v oblasti začleněným honitbám preliminář lovu příslušných druhů zvěře. Orgán státní správy myslivosti by v případě nutnosti, zejména hrozícího nesplnění oblastního plánu lovu, by prováděl změny preliminářů formou přesunů mezi honitbami tak, aby plán lovu oblasti jako celku byl splněn. Lov prasete divokého, bez ohledu na stáří a pohlaví jedinců, by měl být celoročně volný a orgán státní správy myslivosti by pro jednotlivé honitby stanovoval závazný preliminář povinného odstřelu této zvěře.

Úspěšný myslivecký chov drobné zvěře je podmíněn, jak již řečeno, stavem zemědělské krajiny, respektive vhodností prostředí polních a smíšených honiteb. Statistika dokazuje, že v našich honitbách bylo nejvyšších úlovků drobné zvěře dosahováno v době, kdy nejnižší zákonem přípustná výměra honitby činila 115 ha. Struktura venkovské krajiny, zejména co do přírodních krajinotvorných prvků, trvalé zeleně, velikosti parcel zemědělské půdy a rozmanitosti pěstovaných plodin a porostů, se ovšem zásluhou velkovýrobního charakteru zemědělství výrazně změnila v neprospěch mnoha druhů volně žijících živočichů včetně drobné zvěře. Rozsáhlé plochy zemědělských monokultur neposkytují drobné zvěři dost příležitostí k vytváření a obsazování domovských okrsků, teritorií, hnízdišť a sezónně ani dostatek vhodné potravy a krytu. Dochází k obsazování zbývajících ostrůvků s příznivějšími ekologickými podmínkami a tím i ke vzniku izolovaných mikropopulací. Typickým případem je koroptev, ale i ostatní drobná zvěř a další organizmy. Postupné nápravy lze docílit jen sofistikovanou revitalizací zemědělsky využívané krajiny. Naštěstí se problematika zlepšení životního prostředí spojená s obnovou venkovské krajiny stala i jednou z priorit jak u administrativy našeho státu, tak v Evropské unii a jsou na ni uvolňovány i nemalé finanční prostředky. A tato priorita se plně kryje i se zájmy myslivosti. Zásahy do zdevastované krajiny za účelem dosažení její ekologické stability cestou obnovy diverzity její struktury, se v podstatě kryjí se zásahy a opatřeními ke zlepšení podmínek pro chov drobné zvěře, jejichž realizaci požadují myslivci na majitelích honebních pozemků. Jeden ze způsobů, jak vlastníky pozemků na těchto opatřeních více zainteresovat, je umožnit jim plné užívání práva myslivosti tím, že budou mít větší vliv na rozhodování o využití výkonu tohoto práva., což je při současné výměře nejméně 500 ha problematické zejména u společenstevních honiteb. Řešením je snížení limitu nejnižší výměry souvislých honebních pozemků nutné pro uznání honitby začleněné v oblasti chovu zvěře. Při řízení mysliveckého hospodaření v rámci celé oblasti by z hlediska chovu a lovu zvěře velikost jednotlivých honiteb tvořících oblast nebyla podstatná. Kromě toho by řadu majitelů honebních pozemků možnost získat vlastní honitbu přiměla ke zlepšování životního prostředí zvěře na jejich pozemcích. U našich sousedů v Rakousku a Německu zdaleka nedošlo k takovým změnám v právu myslivosti jako u nás a je v tomto směru více zohledňována tradice, včetně nejnižší přípustné velikosti honiteb, aniž by tím utrpěla jejich tradičně dobrá úroveň myslivosti. Určitě ani u nás není třeba se po návratu k tradiční nejnižší přípustné výměře honitby, tj. 115 ha, obávat o osud naší myslivosti.

RNDr. Stanislav Mottl, CSc.


Přečteno: 20x